Po stopách slečny Julie aneb proč je ve školách psychologů jak šafránu, když by je tam tak potřebovali?

Julie Medová je čerstvá absolventka psychologie s roční zkušeností na místě asistenta pedagoga a teď se stala školní psycholožkou základní školy Eden v pražských Vršovicích, kde si ji vybrali z pěti kandidátů. Julie se pro tuto práci rozhodla, protože ji baví pátrat po lidském osudu a být u toho, když se dětem uleví od jejich trápení. „Je úžasné vidět, co vše zmůže člověk rozhovorem a co si třeba dítě všechno uvědomí jen tím, že o tom může s někým mluvit,“ říká.

A pro tuto školu se Julie rozhodla ze dvou důvodů, které jsou oba relevantní, jak se ukáže: líbila se jí paní ředitelka a také to, že dostala 0,82 úvazku. Obvykle školy hledají psychologa na půl úvazku i méně, když už vůbec hledají. Někdy psycholog působí na více školách, třeba den v týdnu, školy ho sdílejí.

S kým mluví psycholog

Školní psycholog, pokud je dobrý a pracuje v dobrých podmínkách, může být škole, dětem i učitelům velmi prospěšný. Velká část Juliina pracovního času půjde na práci s dětmi, které mají nějaký problém, ale mluvit musí i s rodiči, speciální pedagožkou nebo učiteli. Přítomnost psychologa působí příznivě na celé klima školy, říká Jana Zapletalová z Národního ústavu pro vzdělávání v článku Co dělá školní psycholog - Kritická místa profese. Pokud jeho zapojení funguje optimálně. Tomu může ale leccos bránit. Na prvním místě to, že je na psychologa málo peněz a škola je musí pracně shánět.

Ve škole má Julie svůj malý, ale útulný kamrlík, kde mohou rozhovory probíhat v chráněném prostředí, ale musí být pořád v pohybu, chodit na hospitace do tříd, jezdit se třídami a jejich učiteli na adaptační pobyty a spoustu dalších věcí.

Nejsou peníze, a tím pádem nejsou psychologové

Pozice školního psychologa není tabulková, to znamená, že na ni škola nemá automaticky nárok. Základní škole Eden přispívá na psychologa městská část, zřizovatel – a díky tomu mohla dostat Julie smlouvu na dobu neurčitou -  a polovina úvazku se platí ze šablon, tj. z evropských fondů, kam se žádá každé dva roky a to, zda škola dotaci dostane, není jisté. Pokud psychologa nějakému dítěti předepíše pedagogicko-psychologická poradna, nárokové peníze vznikají, ale to jsou velmi vzácné případy. „U nás by nárokové peníze byly tak na dvě hodiny týdně,“ říká Jana Churáčková, ředitelka "Edenu".

Mimopražské školy, zejména ty na vesnicích a menších městech, nemohou psychologa sehnat. "Když už se někdo přihlásí, je to často jediný kandidát,“ říká Jana Teriaki, ředitelka základní školy v Morkovicích na Moravě.  Její škola musí celkem často akutně řešit problémové chování žáků a psycholog s malým úvazkem jí v tom podle jejích slov často nemůže pomoci, protože prostě zrovna ve škole není. Teriaki upozorňuje i na to, že psycholog, který není pevnou součástí týmu a netráví ve škole dost času, situaci ve škole často nerozumí nebo do ní nezapadne, pedagogický sbor s ním nespolupracuje.

Překážka psychologická

Překážky na cestě školního psychologa k úspěchu jsou tedy finanční, ale i psychologické. Upozorňuje na to Jana Zapletalová v již zmíněném článku. Někteří ředitelé se školního psychologa mohou obávat: co když odhalí nějaká tabu a stane se potížistou? Psycholog tedy musí dobře vycházet s ředitelem, budou spolu tvořit tým a těsně spolupracovat. Ředitel musí psychologa uznávat jako experta a vytvořit mu podmínky pro jeho práci. Musí mu pomoci v tom, aby se sladil s učiteli. To může být oříšek. Někteří se s ním mohou přetahovat o kompetence, nechtějí, aby jim lezl do zelí. Tedy do třídy. „Učitelský sbor nebývá celé věci nakloněn. Najednou je ve škole někdo zvenčí, kdo pořádně nezná školu, žáky, rodiče, je, a chce u nich ve třídě dělat diagnostiku, hodnotí kolektiv, jejich práci s dětmi,“ říká Jana Teriaki. „Pár učitelů se už u mě opatrně ujišťovalo, že nepůjdu k nim do hodiny,“ usmívá se Julie. Jejich obavy rozptyluje ujištěním, že nebude posuzovat výuku z pedagogického hlediska, protože není pedagog.

„Běžní učitelé nemají hlubší znalosti psychologie ve vztahu ke vzdělávání,“ říká Robert Čapek, učitel a didaktik, školitel učitelů, který současně působí den v týdnu i jako školní psycholog. „Někdy nevědí ani základní věci, jako co je to konformita třídy. Je to jako lítat s plachťákem, ale nevědět nic o meteorologii,“ dodává Čapek.  A na druhou stranu je třeba říci, že školní psycholog často nastupuje bez znalostí pedagogiky.

Ke složitostem se přidává, že psychologa ve škole mohou odmítat i někteří rodiče. „Někteří naši rodiče si nepřejí, aby jejich dítě bylo mluvilo s psychologem,“ říká Jana Teriaki.

To vše může vytvořit nepříznivou školní konstelaci. Od ředitele to vyžaduje dobré manévrovací schopnosti. A školní psycholog se musí umět skvěle adaptovat a komunikovat tak, aby do školy zapadl a vytvořil si tam své užitečné místo.

„Mnozí mí spolužáci šli spíše do pedagogicko-psychologických poraden, tam mají vedení a strukturu. Ve škole je člověk víc hozený do vody, ale zase má mnohem větší možnosti s dětmi pracovat, poznat je,“ říká Julie. Faktem je, že odborníci v poradnách si stěžují, že většinu jejich pracovního času pohltí psaní zpráv z vyšetření a na práci s dětmi zbývá málo času. Julie papírovat nemusí. S paní ředitelkou se dohodly, že žádné formální zápisy od ní vyžadovat nebude. „Dělám si zápisky pro osobní potřebu,“ říká. Paní psycholožka, která na škole působila před ní, ji taky zasvěcuje hlavně ústně. „Dá se toho tak předat daleko více a člověk toho i víc pochopí, než z nějaké zprávy,“ pochvaluje si to Julie. „Důležité je vybrat si správné lidi, pak není třeba se tolik zatěžovat administrativou a plýtvat vzácným časem,“ říká k dohodě paní ředitelka Churáčková.

Když to funguje, tak to funguje skvěle

Julie teprve začíná. Vypadá to, že na to má, a tak to snad s paní ředitelkou dobře zvládnou.  Na příkladu jiné, již zkušené psycholožky jde hezky ukázat, kam by se ve své roli mohla rozvinout. Dobrý školní psycholog v dobrých podmínkách dokáže malé zázraky. Za Kateřinou Lerchovou na základní škole v Horce nad Moravou chodí nejen děti, ale učitelé, když si nevědí rady. V Horce je čtvrtým rokem, před tím byla rok ve škole ve Šternberku. Psychologii vystudovala na mateřské, původním vzděláním je vysokoškolská učitelka historie. Má tři děti a v téhle práci se našla. „Nejvíce pracovního času trávím s dětmi, ale působím ve škole i jako kouč a supervizor pro dospělé,“ říká. Kateřina má pod sebou i celý tým asistentů pedagoga, udržuje vztahy s rodiči a organizuje akce, které tomu napomáhají. „Je to velmi pestrá a zajímavá práce, ale neříkám, že to není náročné. Odpoledne jsem ráda, že jdu domů,“ usmívá se.

O její práci podrobněji chystáme další články.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.