Pomoc, moje dítě je určitě pozadu! Máme se stresovat tím, kolik se toho naše děti letos naučily?

Novinářka Kristýna žije s rodinou na vesnici poblíž Prahy, její desetiletá dvojčata se – jako momentálně všichni školáci – vzdělávají distančně. Kristýna chodí do práce, její manžel pracuje z domu. „Nemám na vzdělávání dětí tolik času, kolik bych chtěla. Snažím se důvěřovat jejich učitelce. Občas si ale říkám, že po 5 měsících strávených na distanční výuce jsou nejspíš lehce mimo,“ říká Kristýna. „Bojím se, že jsou pozadu s látkou, a ještě navíc ani to, co probrali, nemají pořádně ukotvené. Mám obavy, jak zvládnou druhý stupeň, když neumějí pořádně dělit se zbytkem.“ Stejně znepokojená je i Jarka, máma patnáctileté Moniky, která se chystá na střední školu: „Podle učebnic měli do konce osmičky probrat soustavy rovnic o dvou neznámých, jsme ale ve čtvrtletí devítky a ještě ani nezačali. Jak zvládnou přijímací zkoušky a další studium, opravdu netuším.“

Obavy o to, že jsou děti pozadu, zažívají dnes rodiče dětí napříč republikou a stupni vzdělávání. Jejich pocity shrnuje ještě jednou Kristýna: „Nevím, co by děti v tuto chvíli měly umět, ale skoro bych se vsadila, že to ty naše neumějí.“ Jsou tyto pocity opodstatněné? A existuje skutečně nějaký předpis, co by například dítě v prvním čtvrtletí 4. třídy mělo umět?

Osnovy už nemáme, školství se točí kolem vzdělávacích programů a plánů

Osnovy, podle nichž se učila generace Kristýny a Jarky, už v Česku poměrně dlouho nemáme; od roku 2004 se vzdělávání v Česku řídí RVP – rámcovým vzdělávacím programem. V návaznosti na něj si nejpozději pro školní rok 2007/2008 musela každá škola vytvořit svůj ŠVP – školní vzdělávací plán.

RVP na rozdíl od osnov neobsahuje přesný rozpis učiva – tedy toho, co by dítě mělo umět – ani časový plán, kdy by se jaké téma mělo probírat. Dokument staví na kompetencích (sociální, k učení a další) a konkrétní učivo slouží jako prostředek k jejich rozvíjení.

RVP určuje výstupy neboli dovednosti, které by žák měl mít na konci 3., 5. a 9. třídy. „Stát v tomto dává školám velkou volnost,“ vysvětluje Sofia Hladíková, prvostupňová učitelka a zároveň ředitelka ZŠ Kocbeře v Podkrkonoší. „Je na škole, zda dětem rozloží například násobilku do 2. a 3. třídy, nebo ji bude učit najednou ve druhé. Stejně tak mohou některé školy například pojmout výuku zeměpisu formou projektů v jednom ročníku, jiné mají ,standardní´ 2 hodiny týdně několik let.“

Úplně jinou kapitolu představují školní vzdělávací plány, které si školy formulují samy. Zatímco některé si vystačí s pár desítkami stránek, jinde je ŠVP bichle tlustá jako romány Victora Huga a obsahuje veškeré bývalé osnovy a učivo všech učebnic, které se na trhu dají pořídit. „Mnohé školní vzdělávací programy jsou skutečně nesmyslně předimenzované a učivo je v nich rozpracováno do velkého detailu. Už léta se zdůrazňuje potřeba učivo zredukovat a distanční výuka k tomu podle mého názoru výrazně přispěje,“ říká náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Máme se stresovat, nebo se to „nějak zvládne“?

Názory na množství učiva a jeho stíhání či nestíhání se mezi lidmi různí. Někteří rodiče jsou naštvaní, že jejich děti prosedí u počítače hodiny, jiní se zlobí, že se učí málo. A úplně jednotní nejsou ani učitelé. „Myslím, že to chce hlavně klid. I kdyby děti zameškaly celý školní rok, věřím, že se to našemu systému podaří absorbovat a vyřešit. Já vyznávám názor, že nyní je potřeba se od stresu oprostit. Dělat, jak nejlépe to jde, a nebát se. Když budeme postupovat s rozumem v hrsti, vše se zvládne,“ říká Štefan Klíma, ředitel Integrované střední školy Mladá Boleslav.

„Já stresu, který pociťují rodiče, naprosto rozumím. Ve škole totiž učivo různými způsoby procvičujeme – společně, individuálně, formou her, na počítači… možností je spousta. Doma mnozí rodiče nemají čas, někteří nemají potřebné podmínky, jiní ani nedokážou dítěti s některými věcmi pomoci, a tak je jasné, že učivo děti nemají upevněné jako ze školy,“ dodává Sofia Hladíková.

Soustředit se na to podstatné… Kde ale můžeme škrtat?

Většina oslovených rodičů a odborníků se shoduje na jednom: zejména nyní, v časech distanční výuky, bychom se měli soustředit na to nejdůležitější učivo. „Je skutečně iluzorní představa, že se podaří vzdělávací obsah z prezenčních časů překlopit do časů distanční výuky v poměru 1:1. Musíme se soustředit hlavně na to podstatné a v distančním režimu dostatečně opakovat a procvičovat. Pro každého ale ,podstatné´ vypadá trochu jinak, takže je potřeba dokončit celospolečenskou debatu o změnách v rámcových vzdělávacích programech a vést školy k obsahově uvážlivému sestavování školních vzdělávacích programů,“ vysvětluje náměstek Andrys z ČŠI.

Na prvním stupni se podle Sofie Hladíkové bude škrtat těžko: „Myslím si, že třeba ve vlastivědě jsou některá dějepisná témata navíc a mohli bychom se bez nich obejít. I znázorňování větných vzorců ve 3. třídě považuji za zbytné. Nicméně vyjmenovaná slova, násobilka, dělení se zbytkem nebo zlomky, tady si děti prostě musejí být jisté, protože učivo v matematice, cizím jazyce a češtině navazuje. Větší prostor pro redukci učiva vidím na 2. stupni.“

Co bude dál? Opakování a redukce učiva

Ve velkém stresu jsou nyní rodiny deváťáků a částečně i páťáků, které čekají přijímačky. „Vydali jsme doporučení, aby ministerstvo školství specifikovalo výstupy důležité pro další vzdělávání a s nimi spojené učivo a navázalo na tyto specifikované výstupy obsah přijímacích testů. Musí se brát ohled na to, že současní žáci připravující se na přijímací zkoušky nemají stejnou pozici jako žáci v minulých letech,“ vysvětluje Andrys.

„Efektivitu distanční výuky nikdo zatím pořádně nezmapoval. Zatímco na jaře všichni vyhlíželi prázdniny, teď se zdá, jako by situace neměla konce. Je to náročné pro všechny. Nerovnosti mezi žáky narůstají,“ říká programový ředitel EDUin Miroslav Hřebecký. Co by poradil rodičům, kteří se teď obávají, že jsou jejich děti každým dnem víc a víc pozadu? „Komunikujte s učiteli a požadujte popisné zpětné vazby. Jsme v situaci, kdy nestačí jen známky; rodiče potřebují vědět, co má jejich dítě udělat, aby nezaostávalo, v čem se může zlepšovat.“

A Sofia Hladíková dodává: „Musíme počítat s tím, že zdaleka ne všechno, co jsme se snažili předat, budou mít žáci dostatečně zažité, a musíme počítat s dalším upevňováním, až se žáci vrátí do lavic. O to víc budou muset vyučující přemýšlet, co bude nutné probrat a bez čeho se děti obejdou.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.