Přesazovat děti, či nepřesazovat? Otázka, která rodičům zvedá krevní tlak. Hlavolam má více řešení

„Jak se můžu bránit? Syn chodí do první třídy. Od začátku roku se děti pořád stěhují. Učitelka už ho dvakrát přesadila. Přitom se nám podařilo, že šel do školy s nejlepším kamarádem ze školky, a teď tohle,“ stěžuje si rozhořčená maminka prvňáka. Někteří rodiče jí přizvukují. „U nás se nepřesazuje, a já jsem ráda. Pro děti to je zbytečná zátěž. Už tak je první třída náročná.“ „U nás se přesazuje, a chválabohu za to,“ namítá další otec. „Moje dcera vyfasovala první školní den holčičku, se kterou si nepadly ani trochu do oka. Aspoň k ní takhle není přivázaná na zbytek školního roku.“

Škatulata hrají leckde. Otázkou je, jak

K přesazování dětí přistupuje každá škola i učitel po svém. A jako obvykle se dá říct, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Někteří učitelé řeší přesazováním problémy ve třídě, kdy některé dvojice štěbetají a jiné si pod lavicí prohlížejí hračky. Nezlobte, nebo vás rozsadím – kdo z nás někdy něco podobného neslyšel?

Další učitelé s přesuny dětí ale pracují koncepčně. Například Iva Zvárová, která učí druháky na ZŠ v Čerčanech u Prahy, přesazuje děti ve své třídě pravidelně na konci měsíce už od první třídy. Jedním z důvodů je to, že různá místa ve třídě poskytují různé podmínky pro práci. To ale není všechno.

„V neposlední řadě je to jedno z prvních podpůrných opatření, které může pedagog poskytnout dětem, které z jakéhokoliv důvodu potřebují změnit místo ve třídě. V takovém případě je potom většinou lepší přesadit všechny, aby nevznikl dojem, že je někdo přesazován za trest, nebo že někdo jiný musel 'kvůli někomu' opustit místo vedle kamaráda,“ vysvětluje.

Poznej své spolužáky, poznej sebe

Děti jsou v první třídě prakticky poprvé v situaci, kdy by měly soustředěně a s nějakým výsledkem pracovat. Pokud znají jen jedno místo a jednoho kamaráda, nedokážou posoudit, jestli by jim to třeba někde jinde a s někým jiným nevyhovovalo lépe. Po dvou třech výměnách, jak tvrdí Iva Zvárová, už je situace odlišná.

„Na začátku by každý nejraději seděl vedle kamaráda, ale má to svá úskalí. Někdy proto, že těch větších kamarádů mají víc a najednou se mezi nimi mají rozhodovat. Někdy naopak proto, že zatím ve třídě žádného kamaráda nemají. Navíc v tomhle věku je to s kamaráděním jak na houpačce a každou chvíli jinak. Čím více je tedy vyhovujících možností, s kým a kde sedět, tím spokojenější děti jsou,“ říká Iva Zvárová.

Snad každé dítě rádo pomáhá

Iva Zvárová tvrdí, že se jí osvědčilo posazovat k sobě děti, které jsou na tom se znalostmi a dovednostmi zhruba stejně. Není to ale absolutní pravidlo. Osobnostní rysy konkrétních dětí hrají podstatnou roli. „Některé děti jsou příliš soutěživé, a pokud jsou v lavici s někým, kdo je na tom podobně, dříve nebo později začnou s dotyčným závodit. Méně se pak soustředí na to, co dělají, zhoršuje to ochotu ke spolupráci, je to náročnější i na pozornost učitele. Někomu takovému pak může pomoci sedět vedle toho, s kým nepotřebuje závodit. Ví, že je lepší, rychlejší, takže se soustředí na to, co dělá. A navíc se poměrně snadno nechá strhnout k tomu, že druhému začne pomáhat. Nemusí, ale většina chce,“ popisuje, s čím se v praxi setkává.

Nic neplatí absolutně

Iva Zvárová věří, že přesazování, pokud se poctivě promýšlí a správně uchopí, může vést ke zlepšení klimatu ve třídě i psychické pohodě jednotlivých dětí. Tvrdí, že děti si brzy zvyknou, a ve druhé třídě už se prý nedočkavě ptají, kdy se zase postěhují. Můžou ale existovat i výjimky? Co když je nějaké dítě úzkostnější?

„I když k tomu zatím nedošlo, dokážu si představit, že dítě, které je z nějakého důvodu fixované na určité místo ve třídě, tam prostě zůstane pořád. Může to být z důvodu zdravotního, z důvodu většího nebo naopak menšího vzrůstu, z důvodu častější asistence a dohledu ode mě nebo asistentky. U sousedů v lavici se o změnu snažím vždy, i dítěti úzkostnému málokdy prospívá fixace na jednoho kamaráda. Při nástupu do školy je pochopitelné, že té nejistoty je více, a tak pevné místo a kamarád ze školky v lavici mají velký význam. Ale postupem času by se měly děti ve třídě cítit tak, aby konkrétní místo a konkrétní soused nebyly jedinou jeho jistotou,“ dodává Iva Zvárová.

A jak to máte s přesazováním vy?

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.