Přesvědčili jsme rodiče, že překonat vlastní nepohodlí může být výhrou pro děti, zní z kladenského Vějíře

První listopadovou středu v devět hodin ráno sedí nad středními Čechami poklice inverzní oblačnosti. Na horách možná svítí sluníčko, ale nad továrními halami v průmyslové zóně Kladna je obloha šedá, a stejně šedá zůstane po celý den. Na náměstí Starosty Pavla se do teplých bund choulí několik trhovců, kteří se svým sortimentem snaží konkurovat nedalekému supermarketu. Jen o pár kroků dál stojí ale nenápadný domek s okrovou fasádou, jehož okna jsou nazdobená halloweenskými motivy. Svícny s netopýry, papírové dýně s děsivými obličeji, velká provazová pavučina. Sídlí tu Vějíř, školka a dětská skupina pro děti ze sociálně znevýhodněného prostředí.

„Kolegyně, která má za úkol svážet děti ze vzdálených částí Kladna, má dnes volno. Zapsaných máme skoro třicet dětí, obvykle jich tu bývá aspoň patnáct, dnes uvidíte jen tři. Starší sourozenci jsou doma kvůli zavřeným školám. Když je ale nemá kdo přivézt, přijdou jen ti, co zvládnou dojít pěšky,“ omlouvá se už ve dveřích vedoucí Vějíře Jitka Gerlická.

Tomáš, Daniel a Dominik, tmavoocí usměvaví kluci, se ale rozhodli, že mi nepřítomnost ostatních vynahradí, a hned se hrnou mě objímat. „Paní učitelko, paní učitelko, půjdeš s námi ven?“ brebentí, zatímco jejich skutečná učitelka Anna Krejčová stojí opodál. Nabídce se nedá odolat, vyrážíme. 

Původní plán byl dojít do nedalekého lesíka a nasbírat tam nějaké přírodniny na tvoření, jenže pak se kluci rozhodnou, že chtějí návštěvě ukázat zdejší vzácnost – živého medvěda – a tak míříme ulicemi do parku a na hřiště. Kluci běhají, procházku si užívají, každou chvíli se na něco ptají nebo upozorňují na nějakou zajímavost. „Všechny naše děti jsou hodně živé. Když někam přijdeme na hřiště, dost často se všichni, co tam byli dřív, prostě seberou a odejdou. Snažím se za tím nevidět rasismus, jen to, že jsou opravdu hluční. Někdy je mi to ale líto, protože samozřejmě vnímají, že nejsou vítaní,“ krčí rameny Anna Krejčová.

Přátelsky, empaticky, nedirektivně

Spolek Vějíř Kladno před pěti lety založili a od té doby podporují manželé Ivana a Jiří Čížkovi, majitelé firmy PentaGen, která do Česka dováží přístroje pro medicínskou diagnostiku. Inspirovali se v zahraničí, kde nějaký čas žili. 

„Víme, že děti ze znevýhodněných rodin, z azylových domů a ubytoven, mají strašně těžký vstup do školství. Málokdy chodí do klasických školek, tím pádem nezvládají běžné věci, jako jsou barvy, měsíce v roce, básničky, písničky, stříhání nůžkami,“ vysvětluje Ivana Čížková.

A data jí dávají za pravdu. Podle studie společnosti PAQ Research s názvem „Ekonomické dopady nerovností ve vzdělávání“ má předškolní péče enormní vliv na další školní úspěšnost dítěte. Zatímco u dětí z běžné populace ale záleží na kvalitě předškolní přípravy, u dětí z nepodnětného prostředí je téměř jakákoli předškolní péče velkým krokem vpřed. Pro maximální efektivitu je ale třeba naplnit i další kritéria: stabilitu, předvídatelnost, kvalitu personálu a zejména přátelský, empatický, nedirektivní přístup. 

Právě na přátelský a nedirektivní přístup ve Vějíři hodně sázejí. Rodiny tamních předškoláků jsou v mnoha ohledech specifické, což je vidět i na Tomášovi, Danielovi a Dominikovi. Jeden pochází z osmi dětí, další má sourozenců méně, ale jejich matka má velmi nestabilní partnerský vztah, kvůli němuž i s dětmi putuje mezi ubytovnami a azylovými domy. Třetího z chlapců má v pěstounské péči babička. Ačkoliv jsou kluci zdvořilí, šikovní a zvídaví, v běžné mateřské škole by nejspíš měli problémy, aniž by za ně sami mohli.

„Nezdá se to, ale mateřinky jsou poměrně vysokoprahová zařízení. Za děti je třeba platit školkovné a stravné, dávat jim peníze na divadla a výlety, zajišťovat několik sad čistého oblečení, dostavit se každé ráno včas. Na ubytovnách se ale často vstává po deváté, pak se uvaří kafe, dětem se pustí televize a ony si volně hrají v tlupě. Je těžké rodiče přesvědčit, že má smysl podstoupit to nepohodlí a vyrazit s dětmi do zařízení, kde se neustále cítí pod dozorem a v podezření. My jsme je dokázali přesvědčit, že je nijak nesoudíme a jde nám jen o dobro dětí,“ vysvětluje Jitka Gerlická.

Romské i majoritní rodiny ze sociálně vyloučených lokalit děti milují. Jak zdůrazňuje Gerlická, nikdy ve Vějíři neřešili týrání nebo zneužívání. Jejich představa dobré péče o dítě se ale často omezuje na „nakrmené a oblečené“. Dlouho trvá, než se naučí chtít pro své děti víc: některé rodiny tam během pěti let existence Vějíře posílají už několikátého potomka, a je vidět, že postupně se situace rodin i dětí zlepšuje. Z ubytoven se stěhují do bytů, přestávají být závislí jen na sociálních dávkách, doma se začínají objevovat třeba nůžky, omalovánky nebo i knihy. 

Kuchaři, hasiči, policisté a maminky

Medvěda jsme viděli, na hřišti si pohráli, a protože pršelo a kluci jsou úplně mokří, jde se zpátky do Vějíře. Po cestě ještě kupujeme velkou dýni – Halloween byl sice už minulý týden, ale kvůli podzimním prázdninám si ho děti nestihly užít. Dnes ji kluci vydlabou a zítra, až druhá paní učitelka přiveze i další děti, jí vyřežou obličej a zapálí uvnitř svíčku.

Kluci se asi půlhodinu vydrží střídat u lžíce. Během toho Daniel plánuje, jak se stane kuchařem, až bude velký. „Nedávno jsme probírali povolání. Všichni kluci chtějí něčím být – kuchařem, hasičem, policajtem. Holky ale chtějí být jenom maminky, a nejde jim do hlavy, proč já ještě nemám miminko, když už jsem dospělá,“ usmívá se učitelka Anna. Když je dýně prázdná, přesouvají se kluci na koberec, kde se pošťuchují jako koťata a za chvíli začnou předvádět skoky, stojky a přemety. „Znají každého youtubera a parkuristu, viděli všechny animáky. Nikdo si k nim ale nesedne, aby si s nimi povídal o tom, proč je nějaká postava z pohádky hodná nebo zlá,“ vypráví Anna, zatímco zdivočelé kluky vyhání o patro výš. Tam se nachází třída s lavicemi, kde se odehrává pravidelná předškolní příprava.

Daniel usedá za katedru, prohlašuje, že je dnes učitelem, a podává ostatním pracovní listy na procvičení grafomotoriky. Kluci berou do ruky tužky a jistými pohyby spojují body v řádcích. Pod rukama jim rostou řady vlnovek a dalších tvarů. „Podej mi oranžovou, prosím,“ žádá Dominik Dana a ten mu podává modrý fix. „To ale není oranžová! Jak vypadá oranžová?“ zastavuje ho Anna a Dan napodruhé najde správnou barvu. S předškolními dětmi je nutné natrénovat dovednosti k zápisu, proto je tato přípravná třída bohatě vybavená výtvarnými potřebami, pracovními listy a knihami. 

Povinný rok nestačí, znevýhodněné děti potřebují víc

Vějířem už za dobu jeho existence prošly na dvě stovky dětí, dlouhodobě tu pracovali zhruba se stovkou. S některými jsou pracovníci nadále v kontaktu, další se ale z hledáčku organizace ztratily. V Kladně se v posledních letech zavírají ubytovny, a tak se rodiny, které nezískají sociální byt, stěhují pryč. Zásadní je, aby děti nestrávily ve školce jen povinný předškolní rok, nýbrž alespoň dvojnásobek. 

Dva roky ve školce zvyšují podle expertů pravděpodobnost zařazení do klasické základní školy zhruba o deset procentních bodů, zatímco roční docházka má zanedbatelný vliv. Častou praxí navíc je, že znevýhodněné děti rodiče do školky sice zapíší, protože se to musí, ale ve skutečnosti je tam nevodí, což školka v tichosti akceptuje. 

Ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí Petra Novotná má dlouholeté zkušenosti s dětmi z nejrůznějších socioekonomických skupin. Potvrzuje, že bez předchozí přípravy mají velmi náročný start ve škole. „Neumějí pracovat s pomůckami, jako jsou třeba puzzle nebo kostky, nezvládají soustředěně pracovat u stolu. Chybí jim rytmus dne a pracovní výdrž. Samozřejmě se to naučí, ale mezitím jim ostatní opět utečou. V tom spočívá jejich handicap,” vysvětluje Novotná.

Podle jejího názoru potřebují děti z vyloučených lokalit také zažít odlišnou sociální zkušenost. „Neměli bychom se spokojit s tím, že založíme předškolní zařízení ve vyloučené lokalitě. Vhodným inkluzivním opatřením je naopak to, když děti každé ráno odvezeme nebo odvedeme z jejich prostředí a ukážeme jim něco jiného. Ideálně by ale měla navazovat sociálně aktivizační služba pro rodiče,” dodává.

Vyplatí se tedy nám všem provoz zařízení, jako je třeba Vějíř v Kladně? Podle odborníků z PAQ Research jednoznačně ano. Investice do programů včasné péče mají pozitivní návratnost. Při nákladech 50 až 100 tisíc korun na žáka za rok, což jsou přibližné náklady předškolního vzdělávání v ČR, získá stát za každou investovanou korunu tři až čtyři zpět. Při nákladech 100 až 150 tisíc korun na žáka za rok dostane stát za každou korunu zpět dvě až tři koruny. Nejde ale jen o finanční ztrátu nebo zisk státu, ale o celkové dopady na život dětí. „Děti, které projdou takovými programy, mají v dospělosti vyšší příjmy, častěji dokončují střední a vysokou školu, jsou zdravější a méně páchají trestnou činnost,“ říká studie PAQ Research pro Nadaci České spořitelny. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.