Příměstský tábor v lese: Děti se diví, že nemáme televizi ani panenky, ale zvyknou si rychle

Lesní klub sídlí v dřevěné chaloupce na kraji lesa, pár kroků od rybníka. Mají tu elektřinu, kompostovatelnou toaletu a vodu v barelech. Přes školní rok funguje Letokruh jako klasická lesní školka a přes léto tu nabízejí program předškolním dětem a prvňáčkům z okolí.

Jak vás vůbec napadlo začít nabízet příměstské tábory?

Prvotní motiv byl dodržet úvazky našich průvodců. V létě máme míň vlastních dětí, tak nás napadlo doplnit je dětmi, které přes rok chodí do státních školek. Začali jsme loni a měli jsme skvělé ohlasy, některé týdny jsme museli jsme děti odmítat.

Jak funguje kolektiv, kde se děti mezi sebou neznají?

Oni se často znají ze školek z okolí nebo zájmových kroužků. Navíc k nám chodí předškoláci, maximálně prvňáčci, a takto staré děti nic moc neřeší a prostě si spolu hrají. Občas se najde dítě, kterému je potřeba připomenout, že se nestrká do kamarádů, že není potřeba být „kápo“, co všem všechno sebere. Však ani naši lesňáčci nejsou pořád jen hodní, jsou to děti jako každé jiné.

Vidíte rozdíl mezi dětmi, které s vámi tráví v lese celý rok, a těmi „z města“?

Naše děti už mají najetý rytmus dne, znají naše rituály, pravidla a hranice. Děti odjinud to neznají, ale zvyknou si rychle, v tom problém nebývá. Spíš jsou překvapení, že nefungujeme jako nonstop animátoři. Že nejsou neustále baveny, ale mají prostor a čas pro to, aby se zabavily samy. Pro děti je důležité, aby si uměly najít svůj vlastní smysl v činnostech. Naučí se toho víc, než když jim řekneme: teď tohle postav nebo namaluj. Aby si prožily i nudu, ze které si pak řeknou: tak a teď začnu něco dělat.

Některé děti bývají překvapené, že tu máme málo klasických hraček. Další se zase diví, že pohádka po obědě se u nás čte, že ji neuvidí v televizi. Televizi ani počítač u nás nenajdou, z čehož jsou občas trochu zaskočené.

A zvykají si rychle, nebo to jde ztuha?

První půlden nové děti spíš jen sledují, sedí u nás, povídají si. Pak prostě vyskočí a jdou si něco vyzkoušet. Vezmou lopatku, vykopou díru. Nebo hrabičkami nahrnou na hromadu listí a jehličí a mají z toho strašnou radost a chtějí se tím pochlubit. Chodí za námi a ukazují, co udělaly a jak se jim to povedlo. Nepotřebují být obklopeni hračkami, stačí jim hlína, hrabičky a rýč.

Jak si tedy děti v lese hrají, když nemají k dispozici klasické hračky jako kočárky, panenky nebo autíčka?

Jejich hry mají vývoj, což je úžasné pozorovat. Hned u chaloupky máme strom, ke kterému jsme dětem položili dřevěný trámek. Napřed si s ním jen tak hrály, pak si z něj chtěly udělat dalekohled, dívaly se do nebe a povídaly si o hvězdách. Přinesly kus plachty a postavily si z něj domeček, vykopali díru pro sklep a teď tam vlastně mají poměrně „velký dům“. Přitom okem dospěláka je to kus roští.

Jak vůbec u vás probíhá den?

Začínáme od půl osmé, do devíti děti přicházejí, postupně se nasvačíme a následuje ranní kruh. Přivítáme se písničkou, držíme se při tom za ruce, seznamujeme se s tím, co nás ten den čeká. Děti mají prostor říct, co by ony chtěly, nebo co je třeba k našemu plánu napadá. Letos je velké horko, takže jdeme na krátkou procházku, než se sluníčko úplně rozpálí, nebo vyrážíme do jiného lesa. Zůstáváme i u naší chaloupky a vyrábíme, malujeme, tvoříme… Následuje oběd, který nám dováží jídelna se zdravou výživou z České Třebové. Odcházejí děti, které chodí jen na dopoledne a ostatní jdou nahoru do chaloupky na pohádku a odpočinek. Kdo usne, ten spí, ostatní můžou jít po čtené pohádce zase ven. Komu vyhládlo, tak se nasvačí a pak je prostor pro dokončení toho, co jsme nestihli, nebo si děti pracují na něčem, co je přes den zaujalo.

Jak vymýšlíte pro děti program?

Během roku se držíme přirozeného rytmu, slavíme svátky, pořádáme oslavy, dodržujeme české tradice. Přes léto se soustředíme na to, aby si děti hlavně užívaly prázdniny. Každý týden má nějaké téma – třeba indiánské – a k tomu vymýšlíme nevšední aktivity. Přes léto až tak nedbáme na „vzdělávací“ funkci, ale spíš na to, aby si děti mohly vyzkoušet a zažít něco neobvyklého.

Co je nejvíc baví?

Voda. Hrát si s vodou a s blátem. Některé děti se do toho ponoří tak, že jsou až po hlavu zablácené. Když jsme měli téma Cesta do pravěku, tak jsme si vyprávěli, jak se asi v té době žilo. A děti si pak úplně spontánně založily na kraji pole pravěkou hliněnou dílnu. Část dětí nosila dešťovou vodu z barelu, přisypávala hlínu, střídaly se v míchání. Z bláta si vyráběly misky, hrnečky… Bylo úžasné sledovat, jak si bez našich zásahů a pomoci dokážou poradit. Jak si ve své volné hře našly význam a byly schopné hodinu sedět a plácat z bláta kuličky, které si pak sušily na slunci.

Jaké používáte materiály a pomůcky?

Máme klasické výtvarné potřeby, bez kterých se asi neobejde žádná školka. Používáme ale i různé nástroje - hodně oblíbená jsou kladívka, hřebíky a pilky. Taky hodně využíváme toho, co máme kolem sebe - na podzim sbíráme kaštany, žaludy, listy, šišky. Z natrhaných šípků si vaříme výborný kotlíkový čaj s medem. Kolem nás je teď kukuřičné pole, nasbíráme si šustí a můžeme ho využívat celý rok. Když rostla pšenice, tak jsme těmi klasy zkoušeli malovat. Používáme zkrátka vše, co nám okolní příroda a les dá.

Jana Rudová je spoluzakladatelkou a koordinátorkou Lesního klubu Letokruh Česká Třebová. K myšlence založit lesní školku ji přivedlo mateřství a touha po alternativním přístupu ke vzdělávání předškolních dětí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.