Příroda má všechno geniálně vymyšlené, stačí to jen vidět, říká učitel

Než jste se stal učitelem, prováděl jste v pražské zoo. Pomohla vám ta zkušenost v učitelské kariéře?

Provádění v zoo bylo mým velkým koníčkem a zábavou, pracoval jsem tam asi patnáct let jako brigádník už během studií. Nicméně během pátého ročníku studia na vysoké škole jsem nastoupil na Gymnázium Botičská a začínám mít po těch letech pocit, že už tu asi dožiju i důchodu. Jako jsem měl rád zoo, tak to mám rád i tady. Když se rozhlédnu kolem, přečtu si zprávy a začnu mít pocit, že svět je temné a zlé místo, tak mi stačí přijít k nám do školy mezi skvělé studenty a optimistické kolegy a hned mám zase dobrý pocit ze života.

Čím myslíte, že to je?

Myslím, že to je šťastná kombinace mnoha faktorů. Studenti sem přicházejí motivovaní, většinou je sem táhne naše přírodovědné zaměření. Já mám to štěstí, že učím chemii a biologii, takže předměty, které je zajímají a jsou na ně nastartovaní. V tomto mám jednodušší práci. Ale zároveň je to výzva, abych je neodradil a neotrávil a naopak jejich chuť k poznávání posílil.

Jaké byly vaše učitelské začátky?

Hodně divoké! Nastoupil jsem v únoru jako záskok za nemocnou kolegyni a dostal jsem tři třídy maturantů. Byli jsme skoro stejně staří a byla to fakt zkouška. Studenti byli velmi motivovaní, protože měli pár měsíců do maturity a věděli, že musejí makat, ale na druhou stranu intenzivně zkoušeli, co si můžou dovolit. Doteď si pamatuju, jak dva kluci někde vzadu při hodině vzali zapalovač a začali zapalovat lavici, nátěr se škvařil, smrdělo to šíleně, a celá třída sledovala, co s tím budu dělat. Naštěstí mě něco osvítilo, takže jsem to přešel se slovy typu „vidím, že to pánům skvěle zapaluje, tak teď spolu jistě vyřešíme tuto otázku z genetiky.“ Asi jsem obstál, protože pak už mi další lavice v hodinách nehořely.

Měl jste tehdy nějakou vizi, jaký chcete být učitel? A změnila se během těch let?

Tehdy, když jsem začínal, jsem o svojí učitelské roli moc nepřemýšlel. Byl jsem vhozen do vody a musel jsem plavat a k tomu dokončit vysokou, napsat diplomovou práci a tak. Dnes o tom přemýšlím víc a líbí se mi koncept „průvodce“, který používají některé školy. Chtěl bych být studentům opravdu průvodcem, který jim ukáže biologii a chemii a to, jak úzce souvisí se vším, co kolem sebe vidíme a zažíváme. Co se nezměnilo: od prvního dne studentům vykám a oslovuji je křestními jmény. Přijde mi, že vykáním jim vyjadřuji svůj postoj k nim jako k rovnocenným spoluhráčům, a křestní jméno do toho vnáší takovou rodinnou atmosféru.

Jak podle vás vypadá dobrá hodina?

To je velmi subjektivní. Za mě je dobrá hodina, pokud je pestrá a studenti chápou, co se jim snažím předat. To mi ukazují tím, že řeší zadaný úkol nebo v laborkách při mikroskopování najdou to, co najít mají a umějí to popsat a vysvětlit. Chci, aby činnosti v hodině byly pestré, protože už nikdo dnes nevydrží 45 minut výkladu – koneckonců ani já ne. Pokud jsou studenti aktivní a zapojení, můžu být spokojený.

Je pro vás důležité, aby mluvili a zapojovali se všichni?

To záleží na nastavení konkrétní třídy. Já teď jsem třídním čtvrťáků, a s nimi je to trochu oříšek. Nejsou moc komunikativní a bojí se dělat chyby, takže pokud stoprocentně neznají správnou odpověď, nepromluví. Existují techniky, jak zapojit pokud možno všechny studenty, třeba při skupinové práci nebo při společném opakování. Je ale pořád potřeba se v nich zdokonalovat a uvědomovat si, že i toto má být mým cílem.

Naučil jste se takové pedagogické triky už při studiu, nebo jste si tam hlavně prohloubil přírodovědu?

Pořád se musím učit, protože třeba biologie jako obor jde hrozně rychle dopředu a spousta věcí, které jsem se já učil, už byla vyvrácena nebo upřesněna. A pedagogické techniky člověk zase musí vidět a zažít, aby je mohl uvádět do svojí praxe. Jsou to detaily, ale teď se třeba učím několik vteřin po otázce počkat, než někoho vyvolám, aby neměli šanci jen ti, kterým nejrychleji vystřelí ruka nahoru.

Je pro vás důležité, aby toho studenti hodně uměli?

I tady jsem prošel velkou osobní změnou za ta léta, co učím. Reálně většina faktů je snadno k nalezení třeba na internetu a mým úkolem je spíš studentům ukázat, kde všude mohou informace hledat.

Na druhou stranu někteří učitelé říkají, že myslet a vyhledávat mohu jen s tím, o čem něco vím.

To je samozřejmě pravda. Nemůžu jim v hlavách tvořit mosty mezi informacemi, které nemají. Základy vědět musejí, to je jasné, ale musím říct, že v současné době trvám sotva na polovině znalostí, než jsem po studentech chtěl před dvaceti lety. Dám příklad – dřív bych asi chtěl, aby uměli a znali vzorce všech dvaceti základních aminokyselin. Dnes už na tom ale netrvám, protože pokud zrovna nedělají přijímačky na medicínu, tak to nepotřebují. Víc mi záleží na tom, aby o těch vzorcích uměli přemýšlet, chápali, proč vypadají tak, jak vypadají a uměli je na základě toho rozdělit do skupin podle společných vlastností.

Myslíte, že jste na studenty náročný?

Jak už jsem říkal, jsem mnohem méně náročný než dřív, ale v rámci školy asi patřím mezi ty náročnější. Nechci po nich veškeré vědění světa, ale aby přemýšleli. Příroda má všechno skvěle vymyšlené. Ptáci začali létat, protože jim to přinášelo nějakou výhodu. Tomu se zároveň přizpůsobilo jejich tělo, všechno to do sebe zapadá. Nechci po nikom pojmy bez souvislostí, ale na druhou stranu třeba trvám na tom, aby na laboratorní cvičení navazoval protokol, protože mi přijde důležité shrnout si, na co přišli, aby ten čas v laboratoři nebyl jen nějaká show, kde něco bouchá nebo hoří, nebo kdy v mikroskopu vidím něco hezkého.

Vy jste ve vaší škole mentorem nadaných dětí. To mě hodně zajímá, protože obecně máme v Česku na základních školách diagnostikovaných nadaných hodně málo, a na středních pak už skoro nikoho...

Je to tak, protože aby byl student oficiálně diagnostikován jako nadaný, musí projít vyšetřením v poradně a dostat razítko. Nicméně u nás na škole je to tak, že kdo se chce přírodovědným oborům věnovat nějak hlouběji, tak skončí u mě a já mu můžu zajistit péči. Připravujeme je s kolegy na vyšší kola soutěží a olympiád, zajišťuji literaturu a pomoc s jejich projekty, domlouvám úlevy v jiných předmětech a podobně. Taky vedu předmětovou komisi chemie-biologie-zeměpis a v rámci grantů a péče o nadané pořádám u nás ve škole přednášky různých odborníků, které už dnes navštěvují i mimopražští studenti. 

Naše gymnázium také pořádá soutěž Pražský pramen, která je narozdíl od různých olympiád určená pouze dětem z druhého stupně základních škol. Ty si tak mohou zasoutěžit bez konkurence vrstevníků z víceletých gymnázií, kteří je většinou převálcují, a pro ty děti ze základních škol je to pak hodně frustrující. My si tím vlastně děláme i PR, protože žákům základních škol se zájmem o přírodovědné obory dáváme vědět, že existujeme a mohou si k nám dát přihlášku.

Kromě toho ještě píšete učebnici biologie pro gymnázia...

Ano, píšu, už je dokonce zčásti hotová. Rozčilovalo mě, že se gymnazisté už dvacet let učí z učebnice, která je vytvořená stylem „telefonní seznam“. Je to velká těžká bichle a s každým vydáním jen bobtná. Zatímco učebnice pro základní školy jsou z velké části kvalitní a je jich hodně na výběr, tak trh s gymnaziálními učebnicemi je mnohem menší, tudíž méně komerčně zajímavý, a podle toho to také vypadá. Je málo učebnic, které by fungovaly i s interaktivními tabulemi, byla k nim k dispozici i videa a další zdroje. Tak teď takovou učebnici vytvářím. Pořád je co ladit, ale už teď mě baví s ní pracovat.

Děláte toho hrozně moc. Máte ještě nějaké plány pro nejbližší dobu? 

Minimálně ještě dva roky mám o zábavu postaráno právě kolem učebnice. To když přežiju, bude to úspěch! K tomu tedy ještě běžná výuka, příprava úloh a úkolů na biologickou olympiádu, Pražský pramen a hromada dalších věcí, takže se vážně nenudím. 

A co děláte, abyste se z toho všeho nezbláznil?

Abych to nějak vyrovnal, tak hodně a rád chodím do přírody a trávím čas s přáteli. Třeba komunita lidí kolem soustředění úspěšných řešitelů biologické olympiády v Běstvině je skvělá a nabíjející, držíme při sobě, podporujeme se. To mi hodně pomáhá. A taky pravidelně chodím tady kousek do bazénu v Podolí, kde jedu bazén za bazénem, abych si trochu vypláchl hlavu.

Petr Šíma učí od roku 2001 biologii a chemii na přírodovědném Gymnáziu Botičská v Praze. Je místopředsedou Ústřední komise Biologické olympiády, pro nakladatelství Eduko píše učebnice biologie pro gymnázia. Na Gymnáziu Botičská založil exkurzní Klub náruživých přírodovědců, biologickou a chemickou knihovnu a Informační středisko přírodovědných soutěží, které pořádá přednášky a laboratoře pro soutěžící v přírodovědných olympiádách. Spoluorganizuje přírodovědnou soutěž Pražský pramen pro žáky základních škol. Petr Šíma byl v roce 2022 jedním z deseti finalistů ocenění o nejinspirativnějšího učitele Česka Global Teacher Prize Czech Republic.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.