Proskákala se domácím vzděláváním až na mistrovství Evropy. Šestnáctiletá Vendy by neměnila

„Poprvé jsem vlastně začala chodit do školy až letos, v patnácti letech,“ usmívá se Vendy Petřinová, studentka prvního ročníku soukromé obchodní akademie v Praze a úřadující mistryně republiky ve skákání přes švihadlo. „Naštěstí jsme menší škola, která vychází studentům vstříc, takže nebyl problém domluvit si individuální vzdělávací plán. Mám ráda svoje učitele i spolužáky, ale sedět pět dnů v týdnu ve škole mi připadá jako hrozná ztráta času.“

Vendy je nejstarší ze čtyř sester, ostatním je čtrnáct, jedenáct a šest let. Všechny se učí doma, pod vedením svojí matky, vystudované ekonomky, která - než zůstala s dětmi doma - působila jako hypoteční makléřka. „Já jsem ještě chodila do školky, ale některé moje mladší sestry už ne. A když se mi blížil školní věk, vrtalo jí v hlavě, jestli pro mě skutečně bude nejlepší, když mě pošle do školy,“ vzpomíná modrooká blondýnka Vendy na svoje rané dětství. Její maminka v této souvislosti vzpomíná na to, že Vendy byla zvídavé dítě, které se naučilo číst ještě v předškolním věku. Rozhodla pak souhra několika věcí. Ve stejné době šli totiž prarodiče do důchodu a rodině se líbil model, že by děti tak s nimi mohly trávit více času, než kdyby byly ve škole, a tím by mohly přirozeně čerpat od starší generace. Rodině navíc více vyhovovala flexibilita než přesně daný školní řád. „No a pak si moje maminka přečetla knížku od jedné Američanky, která svoje tři děti učila doma, a bylo rozhodnuto. To jí dodalo odvahu. Do školy jsem nešla a výuky se ujala sama.“ Rodina Petřinových bydlí na vesnici nedaleko Berouna, pokud ale potřebují, můžou trávit čas i u prarodičů v Praze. Navíc i otec rodiny pracuje z domu, takže odpoledne může vypomoct s rozvážkou dětí na kroužky. „Táta na nás vždycky někde čeká a během té doby vyřizuje e-maily a telefonáty, aby mu práce nestála,“ vysvětluje Vendy. To dohromady dává ideální konstelaci pro domácí vzdělávání.

Čeština, matika, angličtina a spousta kroužků

„Mamka vždy hodně dbala na to, abychom se učily češtinu, matematiku a angličtinu,“ vysvětluje Vendy, jak to v domškolácké rodině chodí. „Měly jsme tedy každý den ráno školu, kdy jsme se každá 1-2 hodiny učily hlavně toto trivium a doplňkově prvouku, vlastivědu a tak. Odpoledne jsme pak chodily na kroužky, kterých jsme odjakživa měly hodně.“ Na matematiku a češtinu používaly běžné učebnice, přírodní vědy se učily z pokusů, hudebku tím, že hrály na hudební nástroje a občanskou výchovu debatami o aktuálním dění s rodiči, mimochodem většinou při cestách autem.

„Na angličtinu jsem hledala jiné materiály, protože učebnice nám nevyhovovaly - nebavily nás a děti s nimi moc nemohou samostatně pracovat, takže jsem s dětmi spíše procházela nějaké lehké příběhy, a pak jsem objevila takovou metodu otázek a odpovědí, která se nám osvědčila natolik, že jsem začala vytvářet vlastní materiály na výuku AJ - teď mám hotovou apku a na podzim by měl vyjít komiksový příběh s nahrávkami,” popisuje Vendina maminka, jak se jí dnes domácí vzdělávání dětí stalo vlastně tak i trochu obživou. V době, kdy se rodina Petřinových rozhodovala pro domácí vzdělávání, navíc ještě v jejich okolí nefungovaly žádné komunitní školy nebo domškolácké skupiny. „Občas jsme s nějakou jinou rodinou byli třeba na výletě v Koněpruských jeskyních, tam si to pamatuji nejvíc. Ale pro mamku bylo náročné nás všechny obléct, vypravit, udělat svačiny a někam jet, takže jsme se prakticky pořád učily doma, maximálně se zapojili třeba prarodiče, kteří už tou dobou byli v důchodu,“ vypráví Vendy.

Hlavní výhodou domácí výuky podle Vendy bylo to, že v individuálním režimu šlo všechno mnohem rychleji, než by to pravděpodobně „odsýpalo“ ve škole. „V páté třídě, když se řešilo, jestli budu dál pokračovat v domácím vzdělávání, jsem se šla na týden podívat do školy. Bylo to fajn, ale ten týden mi úplně stačil, dál už jsem tam chodit nechtěla. Přišlo mi, že tam strávím hrozně času zbytečně,“ usmívá se Vendy. I na druhém stupni se tedy nejstarší ze čtveřice dívek vzdělávala doma. Jak sama říká, důraz se kladl hlavně na jazyky a matematiku. Historie Vendy baví, takže si ráda četla v učebnicích i dalších publikacích, sledovala historické filmy i různé dokumenty. Zeměpis se rodina učila i prakticky, čas od času cestovali, strávili třeba dva měsíce v USA. Například s chemií byla ale naopak poměrně na štíru. „Mamka se snažila, abychom dělaly pokusy a pochopily základy, ale nebazírovala na tom, abych uměla zpaměti různé vzorečky a rovnice. Jedna ze sester krásně kreslí a výborně peče, další baví přírodní vědy, mně jdou zase víc jazyky,“ krčí rameny teď už bývalá domškolačka.

Jako všichni domškoláci musejí samozřejmě i holky Petřinovy chodit na přezkoušení, a to dvakrát ročně do Vraného nad Vltavou. „Procházely jsme dobře, na prvním stupni šlo hlavně o povídání nad portfoliem, pak už jsme i psaly nějaké slohy nebo testy, a vždy jsme prošly v pohodě,“ hodnotí Vendy.

Namísto sezení v lavici spousta času na koníčky

Jak už několikrát naznačila, jednou z hlavních výhod domškoláctví pro Vendy a její sestry je to, že jim zbývá mnohem víc času na koníčky, než je v jejich věku obvyklé. Hodně času tráví venku - na zahradě nebo v lese. Křižují tedy Berounsko i Prahu. Věnují se malování, keramice, hudbě, gymnastice, atletice – a v neposlední řadě všechny skáčou přes švihadlo. Nejde ale jen o jakousi „školku“ a „vajíčko“, ale o náročné akrobatické kousky a triky. „Asi před čtyřmi lety jsme viděly americký film, kde na konci byla velká švihadlová show. Hrozně se nám se sestrami líbila, přetáčely jsme ji a dívaly se pořád dokola. Tou dobou nám mamka zrovna vybírala kroužky na další rok a zjistila, že je klub skákání nedaleko od nás. Začaly jsme tam chodit, a postupem času mě to dost chytlo,“ vypráví Vendy o své vášni. Mimochodem všechna svá videa se švihadlem také natáčí pouze v přírodě. 

Napřed brala švihadla jako doplněk k atletice, dnes ale skáče zhruba dvanáct hodin týdně a účastní se i různých závodů. „Nedávno jsem vyhrála mistrovství republiky v disciplíně single freestyle, chystám se na mistrovství Evropy,“ říká skromně. Založila si i svůj web, natočila a prodává online kurz skákání. Vlastně nejvíc se naučila v době pandemie, když bylo všechno zavřené. „Švihadlo se v tu chvíli ukázalo jako dokonalý sport, který se dá provozovat kdekoliv. Triky jsem se učila především z YouTube nebo instagramu, a hodně jsem se posunula. Teď už si neumím představit, že bych neskákala, mám spoustu plánů.” Založila si i svůj vlastní kanál, kam natáčí tutorialy na různé švihadlové triky v angličtině. To mne hodně naučilo,” dodává Vendy. „Letos jsem si i vyzkoušela vedení workshopů pro děti ze základních a komunitních škol a šlo to super.” Na jaře dala do několika domškoláckých facebookových skupin poptávku, že hledá na povinné školní praxe místa, kde by mohla vést workshop, a několik lidí se ozvalo: „V tom bych ráda pokračovala.“

V čem se zlepšit? Ve spolupráci a flexibilitě

Když se dá dohromady devět let na domácím vzdělávání a sport na vrcholové úrovni, je jasné, že je třeba dobře volit střední školu. Vendy si vybrala soukromou obchodní akademii, kde do lavice usedá dvakrát až třikrát týdně. Po zbytek týdne si ušetří dojíždění a může intenzivněji trénovat. „Zajímá mě podnikání, obchod, a proto volba padla na obchodní akademii. Nechtěla jsem ale nikde sedět pět dní v týdnu, tak jsme hledali možnost dálkového studia. Při osobní schůzce jsme se dozvěděli, že škola nabízí i anglický program a domluvili se, že bude stačit, když tam budu chodit na dva dny v týdnu a zbytek si nastuduji z domova, což pro mě bylo ideální. Angličtinu mám moc ráda a takto mám i možnost trochu ,zažít školu’ a být chvilku se svými vrstevníky. U českého studia s maturitou nemám individuální plán, ale studuji ho dálkově,” vysvětluje, proč si vybrala zrovna tuto školu. 

„Ve škole nemám žádné problémy, spolužáci vědí, že jsem byla na domácím vzdělávání, ale zapadla jsem v pohodě. Studium mě baví, jen tam nepotřebuju sedět pět dnů v týdnu,“ vysvětluje studentka prvního ročníku. Těžko říct, jestli je to povahou, nebo domácí výukou, ale Vendy je zvyklá si svoje vzdělávání řídit sama. Když dostane zadaný úkol, nenechává ho na poslední chvíli a začne na něm pracovat hned. Seminární práce odevzdává včas a nezapomíná se připravovat ani na testy. „Asi mám fakt silnou vnitřní motivaci, a když chci něco dokázat, jdu si za tím a nepotřebuju, aby mě někdo kontroloval nebo mi stál za zády,“ zamýšlí se Vendy. Protože jí odmala máma a učitelka v jedné osobě postupně předávala zodpovědnost za to, co a kdy se naučí, stala se Vendy přebornicí v plánování.

„Dělá mi dobře, když si v hlavě odškrtávám – splněno, napsáno, hotovo, odevzdáno,“ usmívá se. „S čím ale trochu bojuju je naopak flexibilita. Nemám ráda, když si v hlavě něco rozvrhnu a potom mi nějaké vnější okolnosti plán naruší.“ Svoji cestu vzděláním hodnotí Vendy jednoznačně pozitivně, přesto v některých aspektech tuší prostor pro zlepšení. Kromě zmíněné flexibility je to třeba schopnost spolupracovat. „Může to být možná prostě moje povaha, ale není mi moc příjemné, když se má pracovat ve skupině. Většinou mám svou představu, jak má výsledek vypadat, a nechci se příliš přizpůsobovat ostatním, radši pracuju sama,“ krčí rameny modrooká blondýnka. „A taky jsem možná trochu naivní, ale hodně mě zaskočilo, kolik spolužáků v patnácti šestnácti letech rutinně kouří a pije alkohol. Já to neodsuzuju, je to jejich věc, ale nečekala jsem to v takové míře. To mě vlastně na docházce do školy překvapilo asi nejvíc.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.