Zvědavost dětí si pauzu nedává. Učit doma nadané dítě je práce na plný úvazek

Je devět hodin ráno a z kopečků kolem Jílového u Prahy se zvedají oblaka páry. Prudké bouřky a déšť v noci ukončily vlnu veder a krajina je po dlouhé době zase nasáklá vodou. Z branky domku na dohled od fotbalového hřiště vybíhá sedmiletá prvňačka Erika, její čtyřletý bratr Honzík a jejich máma Míša Stránská. Erika má už několik týdnů prázdniny. Jak ale říká její máma Míša, „zvědavost dětí si pauzu nedává“. 

Obě děti se v doprovodu matky a novinářské návštěvy vydávají na svůj oblíbený okruh kolem vesnice. Cestou se zastavují u rozkvetlých květin na louce. „Tohle je heřmánek,“ říká s jistotou Erika. „A není to ta druhá rostlina, co jí je podobná, ale nevoní?“ ptám se oklikou, protože si nemůžu vzpomenout na název. „Myslíte rmen? Tak ten to není, toto je vážně heřmánek, roste tu každý rok,“ říká s jistotou modrooká blonďatá holčička. O pár set metrů dál nacházíme na cestě mrtvou myš, které zasychá krev na zádech. Děti se u ní zastavují a přemýšlí, kdo asi hlodavce usmrtil. „Mohl to být dravec, chtěl si ji odnést do hnízda,“ zamýšlí se Erika. „A proč si ji tedy neodnesl?“ ptá se Míša. „Asi ho něco vyplašilo. Třeba divoká kočka,“ odpovídá jí dcera a matka odvětí: „Nebo děti z vedlejší vesnice, co tady jezdí na kole, viď.“ Děti jsou s rozluštěním záhady spokojené, můžeme pokračovat dál.

Nadaná, introvertní, s alergiemi a se zájmem o všechno

Erika není na domácím vzdělávání jen tak z rozmaru rodičů. Rodinu k této dráze vedl celý soubor důvodů. Jedním z nich bylo i to, že Erika patří mezi intelektově nadprůměrné, nadané děti. Ve třech letech se naučila písmenka a vyjadřovala se ve velmi komplexních větách. Její zvědavost a zaujetí pro svět a jeho zákonitosti jsou prakticky bezbřehé. „Všechno, co existuje, mě zajímá,“ vloží se do matčina vyprávění sama Erika a pak dál poskakuje s bratrem v hlubokých kalužích, které den předtím vytvořila průtrž mračen.

Ještě před pátými narozeninami se například rozhodla, že se zajímá o houby, a chce proto zajít na odbornou přednášku. S Míšou se dohodly, že to vyzkouší, matka jí nafotí prezentaci přednášejícího docenta a doma dohledají, čemu by případně nerozuměly. Erika vydržela celou hodinu a půl a dnes je pravděpodobně nejmladším členem České mykologické společnosti. Stejně tak se zajímá o dinosaury, vznik Země, periodickou tabulku prvků i o hmyz a členovce a řadu dalších témat.

„Když jsem viděla její zájmy, jejich šíři i hloubku, tak mi v podstatě přišlo, že se úplně míjí s většinou vrstevníků. Vlastně si neumím představit, co by v běžné první třídě celé dny dělala. Má i stejně staré kamarády, ale obvykle dává přednost starším dětem, jsou pro ni zajímavější,“ vysvětluje Míša. Erika má celou řadu potravinových intolerancí, které jí v podstatě znemožňují běžnou docházku například do družiny nebo akce typu školy v přírodě. „A navíc, jak jsme zjistili, je přecitlivělá na hluk. Když chodila do lesní školky, kde trávili prakticky veškerý čas venku, tak to nebylo tak vidět, ale jakmile je delší dobu někde v uzavřeném prostoru s více dětmi, vidím na ní, jak se propadne do sebe, zbledne, nekomunikuje, špatně se soustředí,“ vysvětluje Míša. „Ve škole by v hlučném prostředí musela trávit mnoho hodin. A tak se učíme doma.“ 

Erika je zapsaná jako žákyně v nedaleké základní škole, která je domškolákům nakloněna, a dvakrát ročně tu absolvuje povinné přezkoušení. Ale domácí vzdělávání samozřejmě neprobíhá jen doma. Například hned po uvolnění covidových opatření strávila rodina několik dnů na Šumavě s ostatními domškoláky, kde se věnovali mimo jiné různým geologickým vycházkám a přednáškám a také se v terénu učili o houbách a hmyzu.

Příležitosti k učení přináší život

Míša sama vystudovala baltistiku, pracovala v cestovním ruchu jako průvodkyně a také vyučovala litevštinu, takže, jak sama říká, „nějaké pedagogické vlohy“ má. Samozřejmě ale ve výuce vlastního dítěte nějakou dobu tápala. „Ze začátku jsem si myslela, že musíme mít nějaký řád. Tedy ráno vstát, sednout ke stolu a učit se, dělat nějakou češtinu, matematiku a tak. Postupně jsem ale zjistila, že nám to takto nevyhovuje,“ popisuje Míša.

Namísto pravidelného psaní a počítání se rodina nechává spíš vést tím, co Eriku momentálně zajímá. Učení tak u Stránských doma probíhá průběžně celý den. Jelikož je třeba se do věci ponořit a leccos si nastudovat, čtení zapojují denně. Počítání se věnují ve chvíli, kdy je třeba něco spočítat. „V autě společně počítáme i v záporných číslech, takže s tím problém není, a další příležitostí k počítání jsou například nákupy. Slovní úlohy jsou přece všude kolem nás,“ dodává Míša. Přípravám prý věnuje docela dost času. „Už jen proto, že sama ráda rozumí nejrůznějším věcem. Takže jsem si třeba dělala různé kurzy o grafomotorice, druzích písma, učebnicích a metodách matematiky, studuju různé zdroje o seznámení s historií, zeměpisem. Spoustu toho ale dělám hlavně ze svého zájmu, konkrétně s Erinkou bych to nepotřebovala,” vysvětluje Míša. 

Jelikož jsou velmi časově flexibilní, můžou se bez potíží vydat třeba na výstavu, komentovanou prohlídku nebo do přírody. „Mám často pocit, že bychom měli mít z každé aktivity nějaký výstup do portfolia k přezkoušení, ale ne vždy to vyjde,“ krčí Míša rameny. Uvědomuje si, že obrovskou svobodu jim umožňuje i to, že je Erika v mnohém napřed a přezkoušení ve škole zvládá levou zadní. Navíc někdy se prostě vzbudí, sedne si sama k učebnicím nebo pracovním sešitům a na jeden zátah projede třeba v matematice látku za čtvrtletí. A pak má rodina zase víc času vyrazit třeba pozorovat brouky a definovat, v čem se liší například od pavouků. „Pavouci mají hlavohruď a zadeček, zatímco hmyz zadeček, hruď a hlavu,“ poznamenává Erika jen tak mezi řečí.

Erika jde v září do druhé třídy, ale její učivo už dávno zvládla a v mnoha oblastech ho i daleko předběhla. Co tedy bude dělat? Nebude se nudit? „Život sám nám neustále přináší nějakou inspiraci, nudy se vůbec nebojíme,“ říká Míša, která inspiraci pro práci se svými dětmi hledá i na sociálních sítích, jako je Pinterest nebo Facebook, kde je členkou několika domškoláckých skupin. „Dnes jsme například u snídaně řešili křesťanství a islám, témat je prostě nekonečné množství. Chtěla bych také víc rozvíjet čtenářskou a finanční gramotnost a kritické myšlení a taky doufám, že zase nebudou zavřená muzea, protože bych se s dětmi ráda zaměřila i na historii v souvislostech. A samozřejmě vztah k přírodě, ten se prolíná celým našim životem.”

Jak to bude dál? To se uvidí

Rozvíjet dítě, jako je Erika, je práce v podstatě na plný úvazek. Míša byla donedávna na rodičovské, a když chtěla začít zase alespoň částečně pracovat jako průvodkyně v cestovní kanceláři na zájezdech v Pobaltí, přišel covid a veškerý cestovní ruch utichl. Stejně tak nebylo v podstatě možné navštěvovat zájmové aktivity, na které byla Erika přihlášená, od atletiky přes skauta po keramiku. Rodina se navíc těsně před sérií lockdownů z bytu v Praze přestěhovala na venkov. „Tento rok jsme jako rodina strávili opravdu hlavně společně, občas i s prarodiči. Takto to nemělo být, plánovali jsme spoustu akcí. Letos ale byli všichni trochu osamělí, včetně nás,“ vysvětluje Míša Stránská.

Na druhou stranu, díky tomu, že je Míša doma s dětmi, plyne jejich čas jinak, pomaleji. Spoustu věcí, které jiné rodiny kupují, Míša vyrábí, třeba prací prášek a další kosmetiku. Zapojuje i děti. Váží, měří, míchají – a je to zase příležitost pro učení. Jeden příjem rodině chybí, jsou ale zvyklí žít skromně. Nejezdí na drahé dovolené, oblečení a mnoho dalších věcí pořizují z druhé ruky.

Doma se bude pravděpodobně vzdělávat i Eričin mladší bratr Honzík. Ten zatím oproti výrazně intelektově zaměřené sestře vykazuje spíš umělecké vlohy. Je možné, že až bude Erika starší, tak do nějaké školy zamíří. „Nechci tam ale chodit pořád,“ říká. Rodina doufá v to, že covid a zkušenost s distanční výukou přinesou dlouhodobé změny do vzdělávacího systému. „Jak to teď vidíme, tak by nám nejvíc vyhovovala kombinovaná výuka. Být třeba dva dny z týdne ve škole a tři se učit doma, aby Erika nebyla zbytečně přetížená,“ říká Míša Stránská. „To se ale všechno teprve uvidí. Zatím jsme spokojení takhle.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.