Puberťáky lze ve škole zaujmout jen reálným životem, říká oceněný učitel dějepisu a přírodopisu

Základní škola Strossmayerovo náměstí v Praze je známá tím, že zdejší učitelský sbor tvoří z velké části muži a že se tu k dětem přistupuje s respektem a pochopením. Mezi „pány učitele“ tu dva dny v týdnu patří i Daniel Pražák. Každé úterý tráví pátou a šestou hodinu s osmáky, kdy mají v rozvrhu dějepis a přírodopis. „Mám s nimi domluvu, že ty hodiny pojmeme mezipředmětově, aby se prolínaly,“ vysvětluje cestou k osmákům do třídy. „Měl jsem naplánované, že začneme zámořské objevy a kolonizaci a zkusíme přijít na to, jaký vliv měly třeba na ekologické problémy dneška. Ale potom zemřela královna Alžběta, takže jsem pro ně připravil jinou aktivitu, aby si zkusili uvědomit, co všechno se během jejího života stalo. Tak uvidíme, jak to vyjde.“

V osmé třídě sedí v lavicích jednadvacet žáků, z okna se dívají na kostel sv. Antonína a ve třídě zalité poledním sluncem je horko. Daniel Pražák se se svými žáky zdraví s úsměvem. „Jak se všichni máte, jste v pohodě?“ vyptává se a odpovědí mu je hučení joooo i neeee. „Kdo se má dobře, zvedne ruku,“ říká a sleduje, kdo se hlásí. „Tak to je bezva, a kdo se nemá dobře? A proč?“ V zadní lavici se z dívčí lavice ozve: „Já se mám špatně, protože se cítím divně a bolí mě hlava, potřebovala bych už jít domů.“ Učitel přechází za holky, otvírá okno, aby šel do třídy čerstvý vzduch: „V tom ti asi nepomůžu, ale možná by ti pomohlo se napít vody.“

Čas měřený životem panovníka

Po úvodních „wellness minutách“ už začíná hlavní aktivita hodiny. „Zkuste si představit,“ říká učitel, „že bychom neměřili čas na dny a roky, ale zvolili bychom nějaký jiný způsob. Jak bychom mohli měřit čas?“ Třída se zamýšlí a nabízí návrhy, které Daniel Pražák zapisuje na tabuli. Tam přibývají návrhy: podle Slunce a Měsíce, podle událostí, podle módy, technologického vývoje, panovníků, úrody nebo neúrody. „Vymysleli jste toho zhruba třikrát víc než já, když jsem o tom přemýšlel,“ oceňuje jejich úsilí učitel.

„Chtěl jsem tím ukázat, že normálně měříme čas na roky, ale pro dnešek můžeme zkusit použít měřítko života jednoho panovníka,“ vysvětluje, a třídou už šumí poznání, že jde o Alžbětu II., která před několika dny zemřela. Daniel na tabuli kreslí časovou osu sahající od roku 1926 po rok 2022. „Vyhledejte prosím, kdy Elizabeth Windsor nastoupila na trůn, já si to nepamatuju,“ žádá třídu, v rukách kluků se obratem objevují mobily a na tabuli přibývá datum 1952 s malou korunkou vedle. Mezitím se ale v dívčí části třídy rozjela debata bůhví o čem a kluci se dohadují, kolik že let vlastně Alžběta strávila na trůnu a kolik jí chybělo do rekordu nejdéle vládnoucího monarchy světa.

„Teď bych chtěl, abychom si uvědomili, co všechno se za života Alžběty II. stalo,“ uklidňuje diskutéry Daniel Pražák zvýšeným hlasem i gesty rukama. „Rozeberete si ta různá měřítka času, rozdělíte se do skupin a na papír na časovou osu zanesete, jaké změny panovnice zažila. Chcete ještě něco doplnit do seznamu, co by vás zajímalo?“ Třídou hned rezonují další návrhy a na tabuli tak přibývají narození a úmrtí známých osobností, události českých a světových dějin, hudební a malířské styly a speciálně na vyžádání jednoho z žáků i vynálezy bojové techniky.

Nepouštět si „zlobení” k tělu

Atmosféra ve třídě se přelévá od aktivní a činorodé až po tichou až letargickou a víceméně jasně vede linka mezi kluky a děvčaty. Zatímco holky jsou většinou zticha, napřed chvíli přemýšlejí a až pak zvednou ruku, kluci naopak střílejí odpovědi bez velkého dumání a ještě se mezi sebou zvládají živě bavit. Většina se jich navíc koncentruje v prostředním oddělení, takže je má Daniel Pražák přímo pod dohledem. S naprostým klidem připomíná pravidla třídy a nenechá se vyvést z míry ani tím, když je musí opakovat víckrát. Navíc umí ocenit vhodné chování, když si ho všimne. „Výborně, přihlásil ses, to cením, příště to ještě zkus dotáhnout dál a počkej, až dostaneš slovo,“ usmívá se na hubeného kluka v první lavici, se kterým celou hodinu šijí čerti.

„Vím, že v jejich věku není jednoduché nadchnout se pro školu, protože řeší spoustu jiných věcí,“ vysvětluje Daniel Pražák, jak se mu daří zvládnout třídu, se kterou mávají hormony. Proto se snaží, aby v tom, co probírají, dokázal najít souvislosti s jejich reálným životem. Jedině tak je může zaujmout. „Navíc si jejich projevy, které by mi mohly lézt na nervy, snažím nepouštět k tělu. Jako učitel musím dbát na to, aby byl ve třídě prostor pro učení, ale jako Dana se mě jejich ‚zlobení‘ většinou osobně nedotýká,” vysvětluje. „Možná to zní legračně, ale hodně mě v tomto přístupu inspirovaly animované filmy Kung Fu Panda.“

Máš propisku? Rozumíš česky?

To, že se na místní základní škole učitelé k dětem snaží chovat s respektem, se znovu ukáže ke konci hodiny. Po menších zádrhelích se žáci rozdělují do skupin, vyloví z hlavy i pravidla pro podobné prezentace, která si sami nastavili ze zkušenosti s předchozími podobnými aktivitami (můžeme používat mobil, ale vyhýbáme se Wikipedii, uvádíme zdroje, pracujeme všichni) a práce by mohla začít, jenže za minutku zvoní na přestávku. „Měl jsem v plánu si dát dnes vlastně dvouhodinovku s Alžbětou,“ říká Daniel Pražák osmákům. „Souhlasíte s tím, že to dnes doděláme, nebo si po přestávce dáme přírodopis?“ „Pojďme mít přírodopis venku, pane učiteli, je tam krásně!“ ozve se ale okamžitě z prostředního oddělení a ve třídě zavládne nadšení. Učitel dává hlasovat a výsledek je jasný. Naprostá většina žáků si přeje jít ven a mít přírodopis. Následuje tedy rychlá domluva na tom, že se práce dokončí druhý den, kdy mají osmáci znovu dějepis.

„Trochu mě mrzelo, že to nechtěli dodělat, ale přijde mi důležité jim nabízet možnost volby,“ říká učitel Pražák. „Nikdo nemá rád, když nemůže o ničem rozhodovat, takže když si s velkou převahou řekli, že chtějí ven, tak prostě půjdeme ven.“ Žáci dostávají úkol vzít si s sebou ven propisku. „Máš propisku?“ ptá se Daniel dívky s výraznými černými linkami kolem očí. „Mám hřeben, mám tužku na oči,“ loví v béžových kapsáčích a nakonec vítězně zvolá: „A mám i propisku!“ „Tak to jsem vážně rád,“ usmívá se učitel.

Ještě než odejdou ze třídy, čeká ho další výzva: vysvětlit dění třem novým žákům, kteří do osmé třídy přibyli z Ukrajiny. Jedno děvče do třídy chodí dva týdny, chlapec týden, druhá dívka dorazila teprve ráno. „Rozumíš česky?“ ptá se Daniel a odpovědí mu je energické zavrtění hlavou. „English?“ zkouší to s nadějí v hlase a žáci pantomimicky naznačují, že možná trochu... S výrazem tonoucího se učitel rozhlíží po třídě a zavolá na černovlasého žáka: „Vadime, prosím tě, pojď sem a vysvětli jim, co jsme dělali a že teď jdeme s propiskou ven.“ Čtyři žáci dávají hlavy dohromady a Vadim se rusky snaží mluvit tak, aby mu ukrajinští spolužáci rozuměli. „Dnes odpoledne máme školení od neziskovky META, která by nám měla pomoct s tím, jak učit žáky s odlišným mateřským jazykem,“ vysvětluje Daniel Pražák. „Teď je to pro nás všechny hodně náročné. Když máte ve třídě několik dětí, které vám vůbec nerozumí, a jste k tomu třeba začínající učitel, tak fakt nevíte kudy kam.“

Proč jsou listy zelené?

Venku na dvoře se osmáci usazují kolem dřevěných stolů a mžourají do podzimního slunce, některé krásné počasí rozhýbe tak, že s oporou lavice dělají kliky. „Mám pro vás takovou aktivitu, která v paralelce fungovala super,“ usmívá se Daniel Pražák. „Každý z vás si vezme jeden z papírů, které jsem vám tady připravil, a zkusí vymyslet pět otázek z přírodopisu z loňského roku, které bych případně mohl použít v písemce pro áčko. Pamatujete si, co jsme brali?“ Od dřevěných stolů se ozývá: „Strunatce! Ryby! Paryby! Ptáky!“ „Super, tak do toho, přemýšlejte,“ povzbuzuje je učitel a znovu dává dohromady ukrajinskou trojici s ruským tlumočníkem: „Vadime, prosím tě, ať si sednou a s překladačem mi zkusí napsat, co se loni učili v biologii,“ žádá. Noví žáci si s trochu bezradnými výrazy sedají společně stranou. Ještě před pár dny se vůbec neznali, jsou v úplně cizím prostředí a z jejich výrazů se dá číst, že přijít nedobrovolně ve čtrnácti letech do školy v cizí zemi je něco, s čím se není snadné vyrovnat. Chvíli se rozhlížejí, nakonec ale přece jen vytahují mobilní telefony a pouštějí se do práce.

„Pane učiteli, mě nic nenapadá,“ odfukuje si ofinu z černě orámovaných očí jedna z dívek „Zkus se zamyslet, dej tomu dvě minuty, já ti věřím, že na něco přijdeš,“ povzbuzuje ji učitel, obchází jednotlivé žáky a dívá se jim přes rameno. Než ony dvě minuty uplynou, hrne se na dvůr další třída, která sem jde trávit polední pauzu, a za ní ještě družina. Na dvorku ohraničeném vysokými činžáky je najednou hodně lidí a hodně hluku, takže Daniel Pražák musí hodně zvýšit hlas, aby žáci slyšeli, že se mají spojit do dvojic a během pěti minut ze svých deseti otázek vybrat pět nejlepších. Zatímco doteď pracovali žáci v tichosti, nyní mají příležitost spolu mluvit. Ještě intenzivněji spolu komunikují ve chvíli, kdy se dvojice spojí do čtveřic. „Jóó, proč jsou listy zelený, to se mi líbí,“ ozývá se z chlapecké čtveřice. „Co má mihule místo páteře, to je dost dobrý,“ radují se vedle. „No a co teda má?“ ptá se další člen party a ostatní mu odpovídají: „Strunu přeci!“ 

Vyhledávání. I to se v přírodopisu dá naučit

Když si v jedné partě nejsou jistí, jestli sami znají na otázku odpověď, vytahují z kapsy mobily a vyhledávají. To je mimochodem v hodinách dovoleno, ale většinou se Daniel Pražák s sebou snaží nosit tablet nebo notebook. „Na druhou stranu je ale třeba uhlídat, aby se mobily v hodině používaly opravdu k učení, a ne k rozptýlení nebo zábavě,” vysvětluje. Navíc se během podobných aktivit musejí naučit i vyjednávat a navzájem si naslouchat, aby dokázali dát dohromady to nejlepší. „Někdy se stane, že se ve skupině objeví silný lídr, který ostatní zválcuje a všechno udělá po svém,” říká učitel Pražák. „Je to pak ale hned vidět, protože ta práce prostě není tak dobrá.”

Když na osmáky začnou z hřiště létat basketbalové a fotbalové míče, volí Daniel Pražák raději strategický ústup zpátky do třídy. Tady se čtveřice opět spojují, třída je v tu chvíli už rozdělená na dvě poloviny a Daniel Pražák je ještě hecuje do posledních pár minut práce: „Těším se, že na konci hodiny budu mít deset skvělých otázek na opakování pro áčko, tak pojďme do toho.“ Přání se mu nakonec splní, má v ruce dva papíry, každý s pěti otázkami, a navíc na ně žáci dokážou i odpovědět, takže je vidět, že například znají termín „chloroplasty“ nebo „histologie“ a umějí rozpoznat aligátora od krokodýla.

„Máme posledních pár chvilek, tak by mě zajímalo, jak se vám dnešní dvě hodiny líbily,“ ptá se učitel a pozoruje, kolik se nad hlavami objevuje palců nahoru a kolik dolů. „Co byste potřebovali jinak?“ ptá se a ze třídy zazní: „Chceme chodit ven, ale asi v jinou dobu.“ „Jo, to musíme do příště nějak vylepšit,“ souhlasí Daniel Pražák a ukončuje hodinu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.