Pro deváťáky má větší smysl sexuální výchova než pohyb tektonických desek, říká oceněný učitel Dan Pražák

O vás je známo, že toho kromě samotného učení děláte hrozně moc. Co všechno?

Jsem aktivní v hnutí Otevřeno, které proměňuje přípravu budoucích učitelů na pedagogických fakultách, na té pražské si navíc dělám doktorát. V Národním pedagogickém institutu jsem zapojený v projektu Dějepis+ a v projektu SYPO, který se snaží o systematickou podporu zejména začínajících učitelů, metodických kabinetů a ředitelů. A k tomu hodně a rád fotím. 

Může si člověk objednat Dana Pražáka třeba na focení svatby?

Jasně, svatby fotím často! Nedávno jsem fotil svatbu, kde jsem se vyloženě těšil, že vypluju ze svých školských bublin. No a co myslíte, matka nevěsty byla učitelka! Chvíli mě pozorovala, pak se přišla zeptat, jestli jsem to já, že mě zná ze sociálních sítí, a za chvíli jsme se už bavili o výuce. Někdy se to ale prolne hezky. Když jsem byl s učiteli a řediteli na stáži na Islandu, kromě inspirativní školy jsem si odskočil nafotit i neméně inspirativní přírodu. A když jsem s kamarádem botanikem jel na Filipíny fotit masožravé rostliny, řekl jsem si, že by mě zajímalo, jestli nám i Filipíny mohou být v něčem inspirací, a zařídil jsem si exkurzi do několika škol.

A viděl jste tam něco, co bychom mohli přenést do Česka?

No jasně. Možná my Evropané máme tendenci se na Filipínce dívat skrz prsty jako na divochy z džungle, ale minimálně dvě zajímavé a inspirující věci jsem tam viděl. První je postava „třídního prezidenta“, kterou si třída volí, a tento žák má za úkol asistovat učiteli v udržování pořádku a kázně ve třídě. „Jsem hrdý na to, že se díky mně můžeme ve třídě učit líp,“ řekl mi jeden prezident, s nímž jsme dosud v kontaktu. A další skvělá věc je, že když jde učitel do důchodu, je to velká sláva. Přijede zástupce ministerstva, přijdou rodiče a bývalí žáci a koná se party s tancem a zpěvem. Připadá mi krásné, jak dokážou ocenit práci a přínos konkrétního učitele, dají mu najevo, že je to prestižní povolání. To se mi moc líbilo.

Myslíte si, že je učitelství prestižní povolání i u nás?

V anketách se většinou objevuje hodně nahoře, i když samozřejmě na druhou stranu tu máme všechny ty stereotypy, které tu nechci ani zmiňovat. Podle mě je ta rostoucí prestiž způsobená i tím, že se víc daří ukazovat příklady dobré praxe. Koneckonců i proto jsem rozjel svůj podcast Hovory z kabinetu. Škola, kterou jsem navštěvoval jako student, mě naučila, že když mě něco štve a mám možnost s tím něco udělat, měl bych. Štvalo mě, že se o českém školství mluvilo jako o jakémsi Mordoru, tedy s čestnou výjimkou Prahy a soukromých škol. Věděl jsem, že tahle představa je dost vzdálená od pravdy, a tak jsem rozjel podcast, kde pravidelně představuji inspirující učitele z celého Česka.

Jak jste se vlastně vy stal učitelem?

Nasměrovala mě škola, kde jsem studoval – Gymnázium Přírodní škola. Ta studentům nabízí možnost si vyzkoušet spoustu věcí. Mimo jiné pro uzavření studia musíte mít odučených aspoň deset hodin v nižších ročnících. Navíc jsme jezdili pomáhat do dětského domova v Pyšelích i do vyloučených lokalit. Tak jsem si učení mohl vyzkoušet a zjistil jsem, že mi to jde a baví mě to, navíc jsem měl kolem sebe jako inspiraci mnoho skvělých učitelů. V prvním ročníku na vysoké škole jsem rovnou šel učit, což byla zajímavá a náročná zkušenost, ale zase mě to udrželo u studia. Když jsem se prokousával tím studiem a chvílemi v něm neviděl smysl, měl jsem před sebou vizi toho, co jsem chtěl dělat. Věděl jsem, že musím studovat a dostudovat, jinak to nejde.

Byla tato zkušenost se studiem pedagogiky tím důvodem, proč se angažujete v Otevřeno? Máte pocit, že vám to studium moc k ničemu nebylo?

Z odstupu a reflexe těch odučených let vidím to, co mi fakulta dala, co jsem si předtím neuvědomoval. Vidím kolegy, kteří teprve studují bakaláře, k tomu už učí – což je mimochodem skvělé – a je na nich patrné, čím si zatím neprošli a co jim fakulta ještě může dát. Samozřejmě bych třeba poruchy učení řešil raději na seminářích v malých skupinkách, ale na to nejsou peníze, tak aspoň, že se o nich studenti dozvědí na přednáškách. Nakonec jsem za tu školu rád, i za praxe, kterými jsem prošel. Jedna z učitelek, u které jsem měl mít praxi, mi rovnou řekla, že mě v hodině nechce a kam mi má podepsat potvrzení. Musel jsem ji přesvědčit, aby mě tam aspoň trochu pustila. Na stejné škole jsme ale s kamarádem měli neskutečné štěstí na učitelku, která s námi výuku reflektovala, měla hodiny skvěle promyšlené a stala se mi vzorem v tom, jak chci vést studenty, co u mě budou na praxi. Můžeme samozřejmě říkat, že vás „peďák“ na nic nepřipraví, ale na druhou stranu – připraví vás autoškola na provoz na D1 v pátek odpoledne? Je třeba zažít srážku s realitou. Musím říct, že za ty roky, co jsem na fakultě strávil jako student a teď jako doktorand, tak se udála řada ohromně pozitivních změn. Je víc praxe, náslechů, reflektivních seminářů. Možná jsou změny pomalé, ale na druhou stranu – fakulty nejsou startupy,  a tak je celkem logické, že se tam věci nedějí tak rychle. 

Učíte deset let, momentálně na své čtvrté škole. Jak se vám na ZŠ Strossmayerovo náměstí líbí?

Už jsem tu čtvrtým rokem, což je asi odpověď sama o sobě. Předtím jsem učil na dost specifických soukromých školách, ale cítil jsem potřebu vyzkoušet si státní školu. Během prvního roku jsem zjistil, že na státní škole má člověk mnohem jasněji vymezené hranice, ale díky nim se cítí ve větším bezpečí, což jsem jako začínající učitel tenkrát ocenil. Ty mantinely jsou dost široké na to, abych mohl být kreativní, propojoval předměty, nemusel používat učebnice a tak všeobecně mohl dělat to, co považuju za důležité, a přitom jasně vymezuji pravidla. Jsem moc vděčný za školu, která má vizi, jde si za ní a skvěle ji komunikuje rodičům i učitelům.

Často říkáte, že je pro vás důležité bezpečné prostředí ve třídě. Jak ho nastavujete v předmětech, které učíte?

Učím přírodopis, zeměpis a dějepis. Jako žák jsem se jednou zeptal učitele, jestli zvracení je obrácená peristaltika, tedy pozvolný pohyb stěn orgánů, jak to známe z trávicího traktu. To mi mimochodem přijde doteď jako skvělý badatelský dotaz, a dostal jsem poznámku za nevhodné otázky. To pro mě byl tak formativní zážitek, že rozhodně nechci, aby jiné děti toto zažívaly. Snažím se tedy vytvořit bezpečné prostředí, kde žádná otázka není blbá. Teď jsme například s deváťáky probírali sexuální výchovu, takže tady je naprosto zásadní, aby se mohli zeptat i na intimní otázky, aniž by je někdo zesměšňoval. Je to o tom, jak učitel nastaví komunikaci ve třídě a dokáže identifikovat situace, kdy se to může vymknout. 

Nedávno jsem třeba sledoval seriál Stranger Things a z jedné scény mi bylo až fyzicky zle – když dívka, která je ve škole šikanovaná, má před třídou prezentaci a jiná dívka ji nevybíravě shodí za to, že nedodržela zadání. To se může stát, a proto je nutné, aby učitel šel dětem vzorem a ukázal jim, jak vypadá zpětná vazba. Že je popisná, konkrétní, a že i kritika se dá sdělit nezraňujícím způsobem. S tím souvisí i práce s chybou. Nejenže děti vědí, že i já dělám chyby, ale neustále jim zdůrazňuji, že jsme ve škole právě proto, abychom ty chyby dělali a učili se z nich.

Daří se vám to?

Zrovna nedávno jsme se žáky prezentovali různé botanické výtvory. Někdo měl prezentaci, někdo natočil video, vytvořil hru nebo plakát. Byl jsem nadšený z toho, jak po roce společné práce dávali zpětnou vazbu. Používali obraty typu „příště bych doporučil se soustředit na to nebo to“. Každý je prostě dobrý v něčem jiném a chci, aby to ostatní věděli, takže je nutné dát všem prostor zazářit. Myslím, že dát každému příležitost, aby uspěl a ostatní ho tak viděli v jiném světle, je jedním z mých hlavních úkolů.

Jak se vám daří ten individuální přístup a hledání silných stránek u jednotlivců, když jich máte ve třídě pětadvacet?

Mám jich dvacet dva, ale stejně je to samozřejmě výzva. Je nutné říct, že jsou třídy, kde se mi to úplně moc nedaří. Potřeboval bych na to tak třikrát víc času, než mám. Ale zase to není celé jen o učiteli. Myslím, že musíme poskytnout podmínky, aby si děti mohly na své silné stránky přicházet samy. Jeden takový „zlobivý“ kluk teď na prezentaci z botaniky natočil a sestříhal úplně parádní video. Dostal prostor, možnost, podporu a konzultace a objevil si pro sebe cestu. Tak to má být.

Nechtěl byste třeba učit na gymnáziu?

Já jsem učil na gymnáziu. Možná je to zkušeností z mých vlastních gymnaziálních let, když jsme jezdili do dětského domova nebo do vyloučených lokalit, ale cítím se být dobře vybavený k učení dětí, které bychom mohli škatulkovat jako „problémové“. Když se mi žák snaží bourat hodiny, vykřikuje, strhává na sebe pozornost, beru to tak, že mu někde něco chybí a potřebuje pomoci nasměrovat energii vhodným směrem.

Nestává se vám, že by u vás chtěli žáci překračovat  hranice?

Když takový pokus přijde, tak se zastavíme a řekneme si, co děláme, co nám to přinese a co to naopak vezme. Naučil jsem se ale, že nemůžu deset minut řešit jednoho žáka, protože to není fér k těm ostatním. V hodině ho důrazně zastavím a popovídáme si potom stranou jen spolu. 

Často se mluví o nutnosti redukce obsahu učiva. Co vy na to?

Redukce je důležitá, ale ten problém je širší. Už před patnácti lety nám to řekly rámcové vzdělávací plány, ale značná část učitelů jako by si toho nevšimla. Obsah a znalosti jsou samozřejmě důležité, ale ne hlavní. A za covidu jsme to všichni viděli, prostě jsme zachovali jen to nejdůležitější. Za mě je třeba v deváté třídě vhodné věnovat maximum času sexuální výchově, i když tím utrpí geologie, protože – kdy už jindy se můžeme bavit o sexu než v patnácti? Tektonické desky počkají.

Stejně si neumím představit, že bych se v devítce byla schopná zeptat učitele na cokoliv spojeného se sexualitou...

Je to výsledek dlouhodobé práce a otevřenosti. Minule se mě jeden z kluků zeptal, jak má, teď s dovolením cituji, „dobře vylízat holku“. Tak jsme si řekli, jak by tu otázku mohl přeformulovat, a postupně jsme se dobrali k tomu, že každý to má jinak, neexistují univerzální návody a nejlepší je se ptát, co se jí líbí. Jestli si potřebu komunikace odnese do svého sexuálního života, tak to beru jako úspěch. Je hrozně důležité neshazovat jejich otázky, nebrat je jako provokaci, přistupovat k nim s vážností. Jednou za mnou přišel žák a položil mi otázku, kterou formuloval tak, že by to mohlo být bráno jako provokace. Když jsme se ale chvilku bavili, zjistil jsem, že má psychické problémy a neumí to popsat nějak vhodněji. Zařídil jsem mu sezení u školní psycholožky a uvědomil jsem si, jaká to byla klika, že jsem ho nějak neodbyl.

Byl jste vyhlášený jedním ze tří nejinspirativnějších učitelů Česka pro rok 2022. Je ještě něco, na čem byste chtěl zapracovat?

Na důslednosti, hlavně v plánování. Taky vím, že mě někdy limituje taková moje „rozstřelenost“. Mám spoustu aktivit, navíc jsem rozkročený mezi biologii a dějepis, takže nejdu v ničem úplně do hloubky, ale díky tomu zase můžu propojovat ty, kteří jsou v té hloubce a už nevidí za svůj obor. Snažím se hodně pracovat se svým duševním zdravím, k čemuž patří i odpočinek. Když jsem unavený, rychleji začnu pociťovat frustraci, můžu mít sklony být nespravedlivý, takže odpočinek je třeba. Hodně mě v tom proškolil covid, takže jsem za poslední rok procházel supervizí, terapií, a navíc jsem si například pravidelné cvičení nastavil jako jednu z priorit. Takže na tom chci dál pracovat.

Dan Pražák absolvoval magisterské studium biologie a dějepisu na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a nyní je doktorandem tamtéž. Zajímá se o inovace ve vzdělání a moderní technologie ve výuce. Je členem studentské iniciativy Otevřeno. Učí na Základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze. Je autorem (nejen učitelského) podcastu Hovory z kabinetu. V roce 2022 získal druhé místo v ocenění Global Teacher Prize Czech Republic. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.