Rodiče s dětmi v bytě celý den, v Číně už to tak mají několik týdnů. Jak to dávají?

Kateřina Prentice žije s manželem a dětmi Lucasem a Emmou v Hongkongu, kde sourozenci navštěvují soukromou základní školu (více o jejich životě v Hongkongu si můžete přečíst ZDE). Jenže svoje šedorudé školní uniformy už šest týdnů neoblékli. V Hongkongu se zavřely školy ve druhé polovině ledna kvůli oslavám Nového roku, pak přišla epidemie, a jejich brány se od té doby neotevřely.

Prenticeovi si užili nějaký čas na horách a pak se přesunuli do Londýna, kde se Lucas i Emma narodili. Ani tam ale děti neměli tak úplně volno: „Normálně pokračovali ve svém denním studiu, dostávali přes Google materiály, s nimiž by pracovali ve škole, a museli odevzdávat úkoly. Přes Skype pak měli třeba hodiny hry na hudební nástroj,“ vysvětluje Kateřina, jak její děti udržovali krok s požadavky například na čínštinu. Jenže čím déle byli pryč z lavic, tím těžší bylo je přinutit, aby si k práci sedly: „Musím říct, že už jsem ten homeschooling těžce snášela já i děti, takže jsme oslovili několik škol v Londýně, děti udělaly rozdílové zkoušky a pár dní zas chodily do školy." Nyní se pandemie koronaviru rozhořela i v Británii a tamní školy se budou také zavírat.

Jak mám pracovat, když na mně visí děti?

Rebecca Kanthor, novinářka žijící dlouhodobě v Šanghaji, popsala v článku „V izolaci kvůli koronaviru. Těžké časy pro rodiče s dětmi na krku“ pro web deníku New York Times, jak dlouhou karanténu zvládají rodiny z tohoto města včetně té její. Žije v nevelkém bytě s dětmi, kterým je čtyři a sedm let. „Mnozí učitelé vedou online lekce, posílají úkoly. My rodiče máme z velké části možnost pracovat z domova. Jak ale máme něco udělat, když na nás visí naše děti?“ klade si Rebecca víceméně řečnickou otázku. Nějak to jít musí, i když někdy nastávají neočekávané situace, jako když její kamarádce doprostřed videokonference vtrhl do pokoje čtyřletý syn a volal: „Mami, potřebuju kakat!“ Poněkud ztuhlé představenstvo firmy muselo počkat, až bude chlapeček hotov.

„Co tedy děláme? S ostatními rodiči si hodně telefonujeme, děti si mávají přes Skype, postujeme vtipná videa našich nedobrovolných prázdnin na TikTok a snažíme se prostě přežít. Ze začátku to bylo jednodušší, sourozenci si spolu hodně hráli. Teď se často hádají a já se před nimi občas schovávám na záchodě, abych na ně nekřičela,“ přiznává Rebecca. Všichni se bojí chodit ven, takže jen občas vyrazí před dům projet se na kole nebo si zakopat s míčem. Obchodní centra i kina jsou zavřená, těch pár otevřených obchodů podmiňuje vstup změřením teploty a nasazenou rouškou, takže s dětmi vůbec není kam jít.

Ani podnikatelé a manažeři to nemají snadné, jak říká Lotta Lagerdahl, která s manželem a čtyřletou dcerou žije a vede firmu v provincii Chu-pej: „Je to peklo. Pracovat můžeme, jen pokud spí, nebo jí dáme telefon, což ale nechceme dělat. Takže se s manželem střídáme po dvou hodinách.“ I další rodiče potvrzují, že pracovat se dá pouze v noci nebo po obědě, když potomci odpočívají.

Strach rodičů narůstá, morálka dětí upadá

Ke stísněným podmínkám v čínských panelácích je třeba připočítat ještě obavy z viru jako takového. Každý se bojí. Dobrovolníci v oranžových vestách hlídají, aby do obytných budov nevstupoval nikdo, kdo tam nežije. Připomínají všem, aby zůstávali doma, a když už musejí ven, aby měli roušku. Lidé si drží odstup, nikdo s nikým nemluví.

Rebečina rodina je v izolaci od té doby, co se do Šanghaje vrátili z návštěvy manželových příbuzných v provincii Chu-pej, nedaleko Wuchanu. Rebecca se napřed snažila zachovat klid a dopřát dětem co nejdéle zdání normálnosti. Jak ale ubíhají týdny, upadá morálka i nálada. Rebecca se snaží s dětmi dělat nějaké zajímavé a naučné aktivity, ale stejně se každý den ráno ozývá: „Můžeme si vzít iPad??“

„Já pak navrhnu, že nejdřív se budou dělat úkoly, což samozřejmě okamžitě způsobí scénu. Někdy se pak zavřu do koupelny, zhluboka dýchám a snažím se nebrečet,“ přiznává Rebecca.

Zachovej řád, řád zachová tebe

„Je mi mých dětí vážně líto,“ říká americký psycholog žijící v Šanghaji, George Chu. „Moje děti, kterým je šest a devět let, jsou také doma. Vždy žily v tom, že práce se odehrává ve škole, zatímco doma si hrajeme a odpočíváme. To už teď ale neplatí, a není jednoduché se s tím vyrovnat.“

Chu zdůrazňuje, že pokud jsme s dětmi zavření doma, měli bychom se snažit na sebe nebýt příliš nároční: „Nikdo není dokonalý, takže k sobě buďme laskaví a pracujme nejen na svém fyzickém, ale i na psychickém zdraví.“

George Chu v podstatě říká: zachovej řád, řád zachová tebe. „Struktura dodává dětem pocit, že ne všechno je úplně v pytli. Zůstávají věci, na které je možné se spolehnout. V osm vstávám, v půl deváté snídám, v devět sedám k učení a dělám matematiku, angličtinu. Pravidelný režim usnadňuje život; děti aspoň vědí, co můžou očekávat.“

Důležitá je i fyzická aktivita. „Když trčíme doma, nemáme žádný ventil pro všechnu tu energii, kterou naše těla mají,“ vysvětluje Barbara Poppell, dětská fyzioterapeutka žijící v Šanghaji. A kdo nemá dost pohybu, tomu pak často ujíždějí nervy. Co Barbara radí? Ať jsou podmínky jakékoliv, zkuste se hýbat: „Využijte online videa, hudbu nebo pohybové hry. Tančete, cvičte jógu nebo si na YouTube najděte jednoduché aerobní sestavy. A snažte se odolat tomu, abyste trávili dny u telefonů a tabletů.“

Zavádění dalších a dalších restrikcí, sledování počtu obětí – to nikomu náladu nezlepší, a když musíte přebývat ve stísněných prostorách, stres se zvyšuje. Je třeba být rozumní a dopřát si i trochu klidu a času o samotě, i kdyby to mělo znamenat, že se zavřete v koupelně jako Rebecca před svými dětmi.

Věřím, že právě tyto dny si děti budou pamatovat

Chuej Jang, mladý vědec z města Nan-ťing, musí často kvůli práci cestovat. Domů se obvykle vrací, když jeho tříletá dcerka už dávno spí. „Možná to zní zvláštně, ale já si hodně užívám ten čas, který můžu strávit se svou holčičkou. Všechny ty události mi připomínají jadernou reakci. Zvenčí dodáte tlak a teplotu a začnou se dít věci. Tu epidemii vnímám jako takovou vnější sílu, která nám má umožnit opravdu pevné spojení s ostatními.“

I Rebecca nakonec přiznává, že díky epidemii zažila s dětmi věci, které by jinak nezažili. Vyráběli společně domácí těstoviny, provedli pár chemických experimentů. Jedli k snídani zmrzlinu, spali v pevnostech postavených z matrací a peřin, hráli deskové hry až dlouho do večera. Epidemie donutila obyvatele hektických asijských velkoměst zpomalit, a Rebecca věří, že právě tyto dny si budou její děti dlouho pamatovat, jako si ona sama pamatuje dny v rodné Americe, kdy se sypal sníh a nedalo se jít do školy. „Musím si ty děti užívat – a hned začnu, jen co se vydýchám v koupelně,“ dodává Rebecca.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.