Rusové mají až posvátný vztah ke vzdělání, nemít vysokou školu je nemyslitelné, říká Češka žijící v Moskvě

Náš syn Andrej se narodil v Moskvě, je mu 7 let a je víceméně bilingvní. Mezi sebou doma mluvíme rusky, veškeré učivo procvičujeme jen v azbuce. Češtinu ale Andrej zvládá také. Dovede překládat, pravidelně si volá s babičkou a dědou z Prahy, a každý večer před spaním chce číst pohádky O pejskovi a kočičce.

Syn chodí do přípravného ročníku základní školy. V Rusku je běžná praxe, že děti před samotnou školní docházkou chodí do přípravky. Školy si tak připravují budoucí žáky. Podle mě se přípravka nijak neliší od první třídy v ČR, včetně domácích úkolů. Přístup rodičů i dětí k této přípravce je stejně zodpovědný jako později ke škole.

Nemít vysokou školu je drama

Celý školský systém od začátku do konce se od našeho liší náročností. Děti začínají chodit do 1. třídy sice většinou až v sedmi letech, stačí ale nahlédnout do učebnic mých moskevských neteří, a je jasné, že nároky na děti jsou mnohem vyšší než v českých školách.

Pro mě byl šok, že i kroužky jsou časově náročnější. Například hudební škola není jen jedno odpoledne v týdnu, ale děti tam tráví bezmála každé odpoledne a mají mnohem náročnější osnovy. V rámci hudební teorie běžně dělají úkoly, které se v Česku vyžadují až na konzervatoři. V Rusku již od dětství ke „koníčkům“ přistupují pomalu jako k přípravě na budoucí povolání.

Střední školy v Rusku jsou na dva roky, vysoké školy zpravidla na šest let. Absolventi vysokých škol jsou velmi mladí a i pracovní kariéru začínají dříve. Můj manžel měl například vystudovanou univerzitu již v 21 letech, od 23 let tam přednáší, v 26 letech obhájil doktorát. Rusové mají až posvátný vztah ke vzdělání, nemít vysokou školu je pro ně nemyslitelné. Úspěšnější uchazeči o studium na státní vysoké školy jsou přijímáni zdarma, ale ostatní si musí hradit studium sami.

Výběr školy je zásadní

K výběru školy Rusové přistupují velmi zodpovědně. Často tu slyším citát „nevybíráme si ty jednodušší cesty“. Opravdu neznám rodinu, která by vybrala školu pro své dítě na základě toho, že je pro ně nejblíž, nebo že to tam bude mít víc v pohodě. Všichni dělají maximum pro to, aby jejich dítě mohlo chodit do školy, která mu „nejvíc dá do života“.

U nás byl výběr školy spojen s tím, že Andrej má poruchu autistického spektra. Dlouho jsme doufali, že zvládne běžnou základní školu, ale pak jsme si museli přiznat, že na to zatím prostě nemá. Ne intelekt, ale nervy. V Moskvě jsou dvě pobočky vyhlášené státní školy pro děti s PAS. Jedna je pro děti s těžší poruchou, druhá pro děti s Aspergerovým syndromem (lehká forma autismu bez mentální retardace). My jsme se dostali na tu druhou. Je od našeho domu sice dál, ale moc si vážíme, že nás tam vzali. Jezdíme autem každý den 45 minut tam, a hodinu až dvě zpátky (podle kolon). Městská hromadná doprava v Moskvě je bohužel mnohem méně pohodlná než v Praze. Nejbližší stanice metra je od školy 25 minut pěšky, což je v zimě nereálné.

Do školy s mašlí a dárkem pro učitele

Rusové mají učitele v mnohem větší úctě a berou celý vzdělávací proces velmi vážně. Pro mě to bylo ze začátku až legrační. Do škol děti chodí v uniformách, nebo mají aspoň standardizovaný předepsaný oděv, dress code. Holčičky nosí sukni, světlé punčošky, bílou halenku a tmavou vestičku a střevíčky, chlapci bílé košile s tmavým sakem nebo vestou a slušné kalhoty.

Ruským specifikem jsou různé oslavy a svátky jako Den vzdělání nebo Den učitele. Učiteli se vždy dávají květiny nebo dárky, holčičky chodí ve slavnostních účesech s obrovskými (až kýčovitými) mašlemi. 1. září školní rok v každé škole začíná tzv. „linií“ neboli seřazením před školou. Všichni žáci přicházejí do školy s kyticí pro paní učitelku. Prvňáčci většinou také dostávají kytičky.

Fůra úkolů – pro celou rodinu

Rusové známkují přesně naopak než my - od pětky po jedničku, která se ale nedává. Nejhorší známka je dvojka. Vysvědčení jako takové se také nedává, hodnotí se průběžně za každé čtvrtletí ve „školním deníku“, což je obdoba žákovské knížky. Teprve po dokončení školní docházky dostanou děti atestát.

Domácích úkolů se dává až neskutečně moc. Rodiny se v Rusku zapojují do procesu vzdělávání svých dětí, často se celá rodina sejde večer, a vypracovávají úlohy společně. Vzpomínám, jak se naše babičky (obě absolventky VŠ oborů fyzika a matematika) dohadovaly o správném řešení slovní úlohy, kterou měla za domácí úkol neteř ve 3. třídě… Nedovedu si představit, že by takové nároky zvládaly děti, kterým rodina nepomáhá.

My s manželem nejsme žádní zvlášť zapálení rodiče, kteří by Andreje drilovali. Ale po malinkých krůčcích ze dne na den vypracováváme zadané úkoly, a opakujeme si, co se ve škole dělalo. Věřím, že v jeho případě pomáhá právě pravidelnost a důslednost. Už v přípravce ze školy dostáváme z každého předmětu domácí úkoly, jejichž vyplnění trvá dohromady přibližně půl hodiny.

Jak přesně vypadá vzdělávání sedmiletého Andreje, který má poruchu autistického spektra? A jakou zkušenost má jeho maminka Barbora s reakcemi okolí na jeho postižení? To se dozvíte v další části článku za týden.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.