S dětmi v báglu a úsměvem na tváři. Mámy by se neměly výletů bát, přináší totiž spoustu energie

Byla jste odjakživa cestovatelský typ?

Já ale přece nejsem cestovatelský typ.  Nikdy jsem nebyla v Americe, na Novém Zélandu ani na Bali, což považuju za takový základ každého novodobého cestovatele.  Mým nejdelším „trekem“ bylo asi třítýdenní putování Španělskem s batohem na zádech asi tak před 15 lety. Já mám prostě jen ráda výlety. A to hlavně tady u nás v České republice. Přišlo to na mě až během vysoké školy. Tehdy jsem měla ještě tendence „vypadnout“ odtud z ČR, protože to u nás bylo prostě trapné, malé, nuda. Když jsem se ale po delším pobytu v zahraničí vracela domů, došlo mi, jak krásné to tady vlastně máme. A že není třeba plahočit se nikam daleko, že často stačí jen vyjít za humna a pořádně se rozhlédnout.

A jak to bylo, když přišly děti? Byla jste taková ta máma, co s nimi ve 2 měsících letí někam do Asie, nebo jste se spíš bála?

Haha, s dvouměsíčním mimčem jsem leda tak vysedávala u žehličky, protože jsem jela přesně podle návodů. Žehlila jsem pleny z každé strany snad desetkrát, zapisovala jsem si, kdy jsem kojila, a na každý spánek miminka jsem chodila povinně s kočárkem na procházku, ovšem maximálně tak kolem baráku. Nevím, kde se ve mně vzal ten strach, ale strašně mě paralyzoval. Zpětně se tomu musím smát. Před každou cestou mimo svou obvyklou tresu jsem poctivě plánovala každý detail. V košíku pod kočárkem jsem vozila půl domácnosti. Protože co kdyby, že? S příchodem druhého dítěte byly všechny ty strachy najednou tytam. Škoda, že tak pozdě. Ale hlavně, že to přišlo.

Jak probíhaly vaše výletnické začátky?

Začala jsem hodně jezdit na výlety, až když byly dceři tři a synovi rok. Tehdy jsem měla s dětmi jet na šest týdnů do ozdravovny (protože syn si nesl diagnózu astma bronchiale) a došlo mi, že to asi nedám. Zařekla jsem se, že s dětmi prostě začnu jezdit do přírody co nejvíc, ať jsme na čerstvém vzduchu, a že ten kašel přemůžeme po svém. Najednou jsme trávili šest týdnů v zimě na horách, a na jaře se zabalili, odjeli na chalupu, a vrátili se domů až někdy v září. Hodně tomu pomohlo i to, že jsem se při druhém těhotenství rozjezdila autem. Ač jsem měla řidičák od 18, neřídila jsem. Začala jsem až v 7. měsíci druhého těhotenství. Zjistila jsem, že ta mateřská je na výletech prostě tak nějak snesitelnější. Dny přestaly být stereotypní a najednou jsem měla i víc energie.

Kdy a proč jste cestování spojila s blogem?

Jednou takhle v létě v roce 2015 jsem četla rozhovor s jakousi dvanáctiletou youtuberkou, která vydělávala například tím, že se natáčela u toho, jak pije čaj. To byla výzva! Došlo mi, že když takhle hodně cestujeme, že bych mohla vytvořit portál, kde by rodiče naprosto nezávisle hodnotili různá babyfriendly ubytovací zařízení a sdíleli mezi sebou navzájem tipy na výlety. Mou neskromnou ambicí bylo stát se cestovatelským Pohlreichem a rozdávat hvězdy tam, kde se nám líbilo. Můj plán mi tedy vůbec nevyšel a moje cesta nabrala vlastně úplně jiný směr. Mimo jiné jsem zjistila, že mi není vůbec blízké fungování na bázi spoluprací, takže ani nemůžu žádné recenze dělat. Můj blog se tak oproti plánu stal dlouhodobým nevýdělečným požíračem mého času. Na druhou stranu mi dával prostor pro seberealizaci. A přiznávám, těšilo mě, že někoho inspiruji.

Všimla jsem si, že na blogu i v knihách fotíte děti vždycky jen zezadu a říkáte jim přezdívkami. Proč?

Jednoduše je do toho nechci zatahovat víc, než je nutné. Je to můj svět, mé rozhodnutí psát blog a nechci z nich dělat prodejní artikl. O bezpečnosti se asi netřeba zmiňovat. Mně přijde, že si spousta lidí neuvědomuje, jak moc se na sítích obnažují. Stačí se podívat na Instagram. Nevím, kolik lidí by bylo ochotných si stoupnout třeba v pyžamu na Václavák a vyprávět o tom, co posnídali? Samozřejmě se tím můj blog stává možná trošku méně atraktivní, však ty fotky rozzářených dětských obličejů jsou tak krásné, ale mně to prostě smysl dává.

Jak vás napadlo vydat knihu, tedy vlastně už dvě?

Ono těch zpracovaných výletů z Českosaského Švýcarska bylo na blogu čím dál víc a tak se mi do hlavy ta myšlenka na vlastního průvodce jednoho dne prostě přirozeně vkradla. Žádný takový průvodce, který by mi vyhovoval, jsem totiž na trhu nenašla. Chtěla jsem vytvořit průvodce pro rodiče, jako jsem já sama  - pro ty, co si výlet potřebují dopředu naplánovat, co mají rádi jistotu, že trasu zvládnou i s dětmi, ale chtějí zažít takovou tu normální turistiku, ne vymetání zookoutků a herniček. No a mít vlastního průvodce, to je sen! Ale abych byla úplně upřímná, začalo mě taky trochu štvát, že trávím s blogem tolik času a vůbec nic z toho nemám (protože nejdu cestou spoluprací), co si budeme povídat, jsou to hodiny a hodiny práce.

Když už jsme u rozzářených dětských tváří, ty vaše výlety na fotkách vypadají ohromně idylicky! Jsou?

Ne! Ne a ne a ještě jednou ne! Jsme normální rodina, která se potýká s tím, že děti prudí, že se jim nikam nechce, že je bolí nožičky, že je to „neba“, nebo že se rvou hlava nehlava. Já nechci vytvářet ten imaginární dokonalý svět, který známe z internetu. Jsem normální máma, které taky umí rupnout nervy a dokáže zakřičet tak, že padají šišky ze stromu. Proto se snažím sdílet normální realitu.

Z blogu mi připadá, že jste pořád někde pryč. Kolik času trávíte cca mimo domov a jak to řešíte se školou?

Když jsem ještě neřešila povinnou školní docházku, byli jsme pryč třeba od Vánoc do března a pak od května do září. Teď už je to podstatně horší, ale i tak se nám daří trávit v zimě na horách v průměru 4-5 týdnů a letní prázdniny si též lehce prodlužujeme. Máme velmi chápavou paní učitelku a není problém se s ní kdykoliv domluvit a udělat si prodloužený víkend, nebo vyrazit na celodenní výlet třeba ve středu. Ale snažím se toho nezneužívat, protože nechci, aby dcera příliš vypadávala z kolektivu. I když jsem lehounce koketovala s myšlenkou domácího vzdělávání, protože jsem se bála, že bude konec našim cestám, jsem nakonec ráda, že jsme zvolili vzdělávání ve škole. Chodí tam ráda a času na výlety zbývá pořád ještě dost.

Co byste poradila matkám malých dětí, které by chtěly s dětmi začít cestovat, jezdit na výlety, ale bojí se, jak to zvládnou?

Já se třeba držím hesla, že se přinejhorším rozbrečím a zavolám si o pomoc, ať si pro mě na výlet prostě někdo přijede. Když dostanu z něčeho strach, tak si řeknu, co se může stát nejhoršího? A zjistím, že vlastně nic. Mateřská je plná paradoxů. Na jedné straně jste přivázáni jak pes u boudy, na té druhé máte obrovskou volnost. Každý den si můžeme vybrat. Je to jen na nás. Takže směle do toho!

Určitě jste za tu dobu, co s dětmi jezdíte, nashromáždila nějaké vychytávky. Něco, co zachrání i tu nejhorší náladičku. Poradíte?

Každé dítě je jiné a zabírá na něj něco jiného. Moje největší vychytávka je asi taková, že když se člověk smíří s tím, že do cíle nemusí s dětmi vůbec dojít, tak se mu strašně uleví. Nenervuje se pak, když se dítě začne v začátku výletu šťourat v kaluži, místo aby dle plánu vesele hopkalo třeba na rozhlednu. A pak také to, že z každé cesty se může stát výlet. Že nemusíme při cestě na dovolenou prožívat peklo, ale že i samotnou cestu můžeme poskládat z několika minivýletů a pořádně si ji užít. Cílem není cíl, cílem je cesta. No a když máte v batohu kreditku, náplast s obrázkem a naprosto nevýchovně zapadlý bonbón, máte vyhráno i v té největší krizi.

Jana Červenková vystudovala Vysokou školu ekonomickou a pracovala jako brand manager v nadnárodní společnosti. Dnes je zejména autorkou blogu (nejen) o cestování s malými dětmi "S dětmi v báglu" a maminkou dvou malých dětí, s nimiž ráda tráví čas v přírodě. Své zážitky z cest sdílela nejprve formu blogu, ale protože výletních tipů zejména z oblasti Českosaského Švýcarska, kde má rodina chalupu, přibývalo, rozhodla se udělat velký krok do neznáma a díky úspěšné Hithitové kampani se jí podařilo vydat svépomocí průvodce pro rodiny s malými dětmi. A i když se zařekla, že to to bylo naposledy, netrvalo dlouho a k Toulkám s dětmi v báglu z Českosaského Švýcarska přibyl další díl, tentokrát z Rakouska. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.