Skloněná hlava v lavici je obraz hrůzy, říká Lejla Abbasová

Říkala jste, že jste dokonce zvažovala přestěhování do zahraničí, když jste pro své děti hledala lepší vzdělání. Co je tu podle vás špatně?

Můj partner je cizinec a nemluví česky. Kdyby děti navštěvovaly českou školu, nemohl by vůbec pomoci s přípravou. Už dnes celá komunikace kolem školy, školky a kroužků spadá jen na mě.

Pokud máte jako rodič ucelenou představu o tom, jak by mělo vzdělávání vašich dětí vypadat, máte i v hlavním městě a okolí omezené možnosti. Soukromé mezinárodní školy jsou pro střední třídu finančně nedostupné a dobré školy jsou často plné. Nebo jsou nové a vy si nemůžete být jisti, že udrží svou kvalitu. Navíc v našem případě mluvíme o školném pro čtyři děti. Jenže i když si rodina nějakou mezinárodní školu může dovolit platit, nelíbí se mi to prostředí. Dítě vyrůstá v sociální bublině elity, kde se všechno blýská. Naše hodnoty jsou ale jinde.

A jakou školu si tedy představujete?

Nemáme žádné nadstandardní představy. Určitě mi nedává smysl dril a obrovské penzum učiva, které je potřeba se naučit na přijímačky. Důležité je, aby dítě mohlo zůstat samo sebou, aby mohlo žít svou jinakost, aby se nebálo říct svůj názor a aby se nebálo obrátit se na učitele. V Africe mají rodiče třeba deset dětí a děti mnohdy potřebují svou ochrannou bublinu jinde, v našich končinách se to týká třeba dětí ze sociálně problematického prostředí. Tou ochrannou bublinou může být právě učitel. Co teď řeknu, může znít jako klišé, ale mám za sebou 20 let zkušeností práce s dětmi v Africe. Nejsem pedagožka, ale pozoruji děti, které běžně nemají přístup ke vzdělání, jak jsou šťastné, když do školy chodit mohou. Klíčové tedy je, aby děti chodily do školy s radostí, což u nás vidím stále méně často.

Navíc mám doma holku i kluky, tak vidím, jak nespravedlivé je po nich chtít ve stejném čase to samé. Obecně jsou holky pečlivější, důslednější a v určitých ohledech vyspělejší a s jinou sociální zdatností. Kluci dostanou kolem šestého roku první pořádný nášup mužských hormonů, stanou se soutěživější, přirozeně agresivnější a je těžké tato nová samčí tykadla ukočírovat. A v tento moment po nich chceme, aby si sedli do lavic, sklonili hlavu a pečlivě kroužili obloučky. Což je přesně to, co v tomhle věku baví holky. Mimochodem přesně tato skloněná hlava je pro mě obraz hrůzy.

Do školy zatím chodí pouze váš nejstarší syn. Jak jste vybírala tu?

Školu pro Davida jsme vybírali dlouho, nakonec do první třídy nastoupil do Bratrské evangelické školy v Praze. Ta se bohužel po roce a půl jeho docházky kvůli dlouhodobě neřešené šikaně mezi zaměstnanci rozpadla. Takže jsme Davida přehlásili do běžné spádové školy, která má program Začít spolu, který se mi moc líbil. Jenže na prvním stupni už má třída třetí učitelku a program Začít spolu ze dne na den zrušili. Najednou jsme tedy byli v úplně jiné třídě, než kam jsme se přihlásili.

A co jste tedy vybrala jako ideální vzdělávací systém pro děti?

Líbí se nám britský vzdělávací systém, i když je asi trochu akademičtější, než bychom si představovali. Ale zase je prověřený mnoha lety. Děti si mohou víc vybrat, jakým směrem půjdou, pracuje se s nimi víc individuálně. Výhodou také je, že když kdekoliv na světě skončíte, vezme se vaše složka, zaklapne se, vy se můžete přestěhovat, tam se složka opět otevře a vy můžete bez problémů pokračovat dál. Což mi právě chybí u systému českého vzdělávání, včetně uznávání zahraničních maturit, respektive systému nostrifikace jako takové.  

Jaká byla vaše osobní cesta vzdělávacím systémem?

Určitě nebyla standardní. Chodila jsem na klasickou sídlištní tisícihlavou základku, když jsem nastupovala do školy, uměla jsem už číst a psát. Hned v první třídě jsem zažila výraznou šikanu a učitelka vůbec nevěděla, co s ní má ve třídě dělat. Tak mě separovala od ostatních, což situaci samozřejmě ještě zhoršilo.

A dál?

V šestce jsem šla na víceleté gymnázium na Kladno, to tehdy byla úplná novinka. Ale bohužel v té době přišla brutální puberta, takže jsem chodila za školu, musela jsem dělat rozdílové zkoušky, ale učivo jsem vždy víceméně v pohodě zvládla. Až v tercii jedna učitelka přesvědčila ostatní kolegy, aby mě nechali propadnout. Bylo to v důsledku vlastně spravedlivé, ale já jsem se sekla. Sedla jsem si ke Zlatým stránkám a hledala jinou školu. Přestoupila jsem na osmileté gymnázium Nad Štolou, ale skončila jsem v homogenní úhledné třídě, kterou měla třídní učitelka vysoustruhovanou k obrazu svému. Já tehdy byla pocvokovaná, s obarvenými vlasy na blond, pracovala jsem za barem, moc jsem se tam nehodila – a opět jsem tam nechodila. Nakonec jsem rupla z matiky. Nutno podotknout, že to bylo období, kdy jsem hodně řešila svoje kořeny, doslova jsem hledala cizince v Praze, ta identifikace byla pro mě nesmírně důležitá. A to mi samozřejmě v tomto období česká škola nabídnout nemohla. 

Co bylo tím zlomovým bodem?

Můj nástup na pražské soukromé gymnázium Jižní Město. Ten rozdíl byl dechberoucí. Lavice byly v řadě, děti se aktivně hlásily, hodnotilo se procentuálně, některým učitelům se říkalo jménem. Bylo skvělé vidět, že můžete mít osobní vztah s někým, koho zároveň respektujete. Vedle klasické výuky jsme měli ročníkovou práci, na které jsme pracovali půl roku a která byla braná jako polovina hodnocení vedle klasických testů a zkoušení, které jsme si mimochodem plánovali, neexistovaly přepadovky. Studovala jsem humanitní zaměření, takže jsme měli předměty typu filozofie, což mě hrozně bavilo. Škola byla integrovaná, jeden můj spolužák byl nevidomý, další byli na vozíku. Tahle škola můj pohled na vzdělávání formovala určitě nejvíc.

A po maturitě?

Hodně jsem cestovala, pracovala půl roku v Africe a sbírala zkušenosti s humanitárními organizacemi. Když jsem se pak poprvé chtěla nechat zaměstnat, potřebovala jsem potvrzení o vyšším vzdělání. Tak jsem začala studovat speciální pedagogiku a teologii na Jaboku. Jenže po dvou semestrech jsem skončila, nebyla jsem schopná přijmout jejich evangelizující pohled na humanitární mise v Africe, moje zkušenosti byly totiž většinou úplně odlišné.

 Jak hodnotíte vlastní klikatou cestu vzděláváním zpětně?

Nezapadala jsem do průměru, na které je české školství nastavené. Když vaše kořeny pochází z jiného kulturního prostředí, potřebujete něco jiného než průměr. Od narození jsem se kvůli tmavé pleti musela potýkat jak s předsudky, tak i se zkreslenými očekáváními. Dodnes je pro mě těžké jít s davem.

Jak se vaše zkušenosti zrcadlí ve vaší výchově?

Paradoxně nejsem tak liberální matka, jak jsem si představovala, že budu. Benevolence tu naráží právě na mé zkušenosti. Hledám rovnováhu mezi tím nebýt direktivní a být moc direktivní. Naše děti mají nějaký řád, ve kterém se pohybují. Co tam dělají, je mi jedno, ale jsou v mantinelech tohoto řádu. Někdy cítím, že bych hranice ráda ještě víc utáhla, ale zároveň vím, že to není dobře. Nechci, aby nakonec děti dopadly jako já, že budou nejistí, zda tu zatáčku vyberou. Mně se to sice nakonec podařilo, ale předem to určitě jasné nebylo.

Lejla Abbasová je česká moderátorka a zakladatelka nadačního fondu Asante Kenya. Za svou humanitární činnost obdržela v roce 2009 bronzovou medaili Ministerstva zahraničních věcí. V letech 2009–2010 pracovala jako tisková mluvčí a poradkyně ministra pro lidská práva. Aktuálně se věnuje přípravě dokumentárního filmu o rozvojové spolupráci svého nadačního fondu s odlehlou masajskou komunitou na hranicích Keni a Tanzánie. 

Rozhovor vyšel ve spolupráci s podzimním vydáním magazínu Leo Express. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.