Školy se tu vracejí k frontální výuce, ale děti nejsou pasivní. Výsledky mají skvělé, říká český učitel žijící v Londýně

Už skoro dva roky působíte jako učitel na základní škole v Londýně. Na podzim se ale budete vracet zpět domů, do Prahy. Zůstanete u učitelství, nebo máte jiné plány? Vystudoval jste politologii, státní správu, dokončujete studium pedagogiky. Skvělý profil pro nějakou expertní práci.

Do Anglie mě to zaválo z osobních důvodů. Když jsem přemýšlel, co tu budu dělat, napadlo mě, že bych mohl učit němčinu a dějepis starší žáky. Po studiích jsem v pražském Goethe-Institutu organizoval debatní soutěže pro středoškoláky. Jako mladý kluk jsem byl vedoucím oddílu česko-německých letních táborů, nějakou zkušenost s prací s dětmi jsem tedy měl, i když za katedrou jsem nikdy nestál. Po němčině ale nebyla poptávka a místo toho mi nabídli práci prvostupňového učitele. A já, kterému na táborech desetileté děti připadaly hrozně malé, mám teď ve třídě pětileté! Do školy se tu chodí už v pěti letech a já učím prvňáky. Nejdřív jsem z toho byl v šoku, nakonec jsem za to ale moc rád. Na prvním stupni můžu vidět a zažít učení v širším kontextu a v souvislostech. Chytlo mě to velice.

Napořád?

Nemyslím si, že nutně musím zůstat učitelem celý život. Na druhou stranu, člověk se učitelem nestane hned, trvá to podle mě aspoň pět let a já mám za sebou roky dva. Učení bych opouštět nechtěl, i kdybych se v budoucnu věnoval koncepční práci v oblasti vzdělávání. Osobní zkušenost dodává člověku věrohodnost. A měla by být z běžné školy, ne z nějaké výběrové. Škola, kde učím teď, je v přistěhovalecké čtvrti, má složitou skladbu žáků, jejich rodiny nejsou materiálně ani kulturně dobře zabezpečené.

A výsledky má jaké?

To je právě zajímavé – ta škola je výborná.

Čím to podle vás je?

Důvodů je víc. Jednak společenské klima. Většina lidí si myslí, že pokud se tyhle děti nepodaří vytáhnout výš, vzdělat je, bude mít problém celá společnost. U nás to skoro vnímáme naopak, jako by vzdělání jednoho bylo na úkor druhého. Angličané chápou, že když budou mít nevzdělaného a nevychovaného souseda, je větší pravděpodobnost, že se jim pak ztratí kolo opřené před domem. Mnoho lidí tu má dokonce pocit, že se toho pro znevýhodněné děti nedělá dost, ale z mého českého pohledu je toho hodně. Je tu navíc dost vzdělaných lidí se silným sociálním cítěním, kteří se hlásí na učitele, protože chtějí těmto dětem pomáhat. Jsou to často ti nejvíc našlápnutí, je to pro ně osobní výzva. 

Stát také školy opravdu sleduje ostřížím zrakem, žáky testují, školy se řadí do žebříčků. Může se nám to nelíbit, ale nějakou informaci to přináší. Jakmile se škole nedaří, mění se vedení a převezme ji někdo, kdo má velkou ambici to „otočit“. Část svého výcviku jsem strávil na škole, ve které ještě před šesti lety žáci házeli po učitelích židle. Dnes má excelentní výsledky, i když je v ještě „horší“ čtvrti než ta, kde učím teď já. Zkrátka jde to. Neříkám, že z těch dětí budou nakonec všichni vysokoškoláci, ale dojem ze školy je mimořádně dobrý.

Nevadilo, že nemáte pedagogické vzdělání?

Mají tu program nazvaný Teach First, je to jakási obdoba českého Učitele naživo. Je pro ty, kteří už pracují v jiných profesích, mají alespoň bakalářský titul a chtějí se stát učiteli. Začíná se šestitýdenním výcvikem, po kterém jdete hned učit na téměř plný úvazek a k tomu si dva roky doplňujete pedagogické vzdělání v rozsahu kratšího magisterského studia. Je to tedy dost náročné, v životě jsem se tolik nenadřel. Rozhodně bych to nenazval „pedagogickým minimem“, spíš maximem. A rovnou vás pošlou do nějaké školy v problémové čtvrti, ne do závětří.

To je zvláštní, dalo by se říct až riskantní.

Program je poměrně prestižní, adepti na učitelství, kteří o něj mají zájem, jsou kvalitní, počítá se s tím, že to zvládnou. I učitelská komunita jej přijímá dobře, i když ne zcela bez kontroverzí. Začínající učitel dostává ovšem neustálou podporu, pomáhají mu odborníci z programu, škola i univerzita. V prvním roce jsem měl dokonce tři mentory, ve druhém dva, neustále s vámi někdo nastavuje cíle a pak je vyhodnocujete. Učitel není atomizovaná jednotka, je součástí systému, který mu předává know-how a on se jím řídí. Celá škola funguje více méně stejně a koordinovaně. Když za mě přijde někdo suplovat, bude učit velmi podobně jako já. Ale snadné to opravdu není, hodí vás do vody a musíte plavat.

Jak se na začátku plavalo vám?

Dostal jsem třídu, ve které byly dvě třetiny kluků a většina hodně neposlušných, hyperaktivních, nesoustředěných. Někdy jsem byl úplně vyřízený. Ale škola mě podržela, nenechala to jen na mně. Podpora učitelů je velmi systematická. Dvakrát týdně například máme pětačtyřicet minut školení, kterého se účastní všichni. A očekává se od vás, že to, co se dozvíte, hned uplatníte ve výuce. Otevřené dveře do třídy? Běžné. Ale nemáte pocit, že vás někdo špicluje. Kdykoli máte problém, řeší se. Bere se to jako společná věc, naplánuje se, co vyzkoušet. Je to konstruktivní, velký profesionalismus. A bere se to tak, že to může zvládnout každý, kdo chce a osvojí si techniky. Žádné „učitelem se rodíš, nebo nic.“

Jak velká jste škola?

Malá, jedna třída v každém ročníku, celkem sedm ročníků i s nultým. Do nultého nastupují již čtyřleté děti, opravdová škola začíná v pěti a šestým ročníkem končí první stupeň. Pak děti odcházejí na střední školu – secondary school - která zahrnuje český druhý i třetí stupeň. Některé dojdou k maturitě, jiné skončí v desátém jedenáctém ročníku. Ve škole je nás sedm učitelů a vedení. Ve stejném ročníku učitel zůstává obvykle dva roky, já učím již druhým rokem prvňáky, a pak se to zase promíchá. Tak poznáte celou školu a děti mají různé učitele, což je fajn. Všichni se tu znají jménem.

Kolik je ve sboru mužů?

Necelá polovina, ale obvykle je i tady více učitelek než učitelů.

Pamatujete si na první dojmy, co vás jako novopečeného učitele zarazilo?

Jak slušně se děti chovají. Neučitelské oko vidí, že všechno skvěle šlape jakoby samo od sebe, ale jako učitel jsem pak začal vnímat, že je to výsledek tvrdé práce. Nic se tam nenechává náhodě, učitelé děti učí nejen matematiku, ale i jak se chovat ve třídě i na chodbě, jak se hlásit, jak se obracet na učitele, jak se seřadit, všechno. Chování se bere velmi vážně, kázeň tu vnímají jako podmínku pro dobré učení. Také mě udivilo, že rodiče, i ti prostí, projevují o vzdělávání svých dětí velký zájem. Je vidět, že my učitelé jsme pro ně někdo, kdo může jejich dětem pomoci k dobrému životu.

Jak různorodé jsou třídy?

Skladba je etnicky velmi pestrá, ale po nějakém čase už to člověk nevnímá, protože tady to je standard. Zhruba třetina dětí má angličtinu jako druhý jazyk, tedy ne mateřský. Ale to často taky nepoznáte, někteří se výborně integrují a zase – je tu úplně běžné, že v mnoha rodinách se mluví jinak než ve škole. Děti máme všech odstínů kůže, v naší čtvrti je velká komunita původně z Jamajky.

Jak se pracuje s tím, že někteří žáci mají speciální vzdělávací potřeby?

Všemi možnými způsoby se myslí na to, jak to udělat, aby všichni rozuměli všemu. Škola je ve svých instrukcích velmi přehledná, co nejvíc věcí se dělá názorně a explicitně. Což je mimořádné plus pro děti s poruchami autistického spektra i děti z nepříliš podnětného domácího prostředí, ale zároveň to nikoho nebrzdí. Příklad: máme vizuální rozvrh, což jsou barevné kartičky umístěné na tabuli, kde jsou po sobě vypsané aktivity, které budeme dělat. Věci se tu berou od podlahy, dbá se o to, aby se zafixovaly, protože pokud bude vše jasné na začátku, bude méně problémů později. A takto se učí i chování. Dětem se jasně ukazuje, co mají dělat. Je toto slušné? Není, neděláme to. Co děláme místo toho? Tohle. Udělal jsi to? Skvělé! A tak dále. Je to velmi přímočaré. A děti vědí, že když nebudou dělat to, co se od nich očekává, že jim to neprojde. To se mimochodem týká i jakýchkoli projevů nesnášenlivosti, rasismu, šikany. Nic se nenechává jen tak.

Vypadá to poněkud nesvobodně…

Může to tak působit. Nejdřív jsem z toho byl udivený, ale ono to v konečném důsledku opravdu vytváří dobrou atmosféru, která na vás působí příjemně. Děti se v dobrém chování skoro předhánějí. Spadne vám papír, nebo spolužákovi, a hned ho několik z nich běží sebrat. Když jdete po chodbě, každé dítě vás pozdraví. O přestávce přijdou, jestli s něčím nemůžou pomoct. Škola v problémové oblasti! Přijde mi, že by české mentalitě vlastně mohl být tento způsob práce s žáky blízký. Dbá na pořádek, úctu i vzájemný respekt, dětem se vštěpuje, že mají svým učitelům být vděčné. Ale čeští učitelé by taky museli udělat krok zpátky a zdržet se pomlouvání nebo ponižování dětí, jakéhokoli posměchu, byť není myšlen zle. Vypadá to nevinně, trochu si upustit páru, ale tady to nezažijete ani ve sborovně, je to úplně vyloučené. Bylo by to neprofesionální. Když žák něco nedělá, jak by měl, jde se za ním a ukáže se mu, jak to je správně. Bez dalších komentářů.

A co výuka? Píšete blog na učitelském webu spolku Otevřeno a tam říkáte, že vám britská škola otevřela oči.

V Česku je teď frontální výuka strašákem a ostudou, tady ne. Ale není to frontál ve smyslu, že učitel mluví a děti spí. Učitel sice stojí před žáky a něco celé třídě sděluje, ale také neustále poutá pozornost dětí a vyžaduje zpětnou vazbu. Obrovský důraz je na aktivizaci, děti na něm musí viset očima a on neustále kontroluje, jestli rozuměly tomu, co říká. Má s nimi domluvené signály – ukazují na prstech, zvedají mazací tabulky s výsledkem, učitel na to reaguje svými gesty, které je odměňují. Když pochopily, splnily, dá palec nahoru, pokývne, usměje se, nebo naopak zavrtí hlavou, aby žák věděl, že úkol nemá správně.

Zdá se, že učitel tu stojí v centru dění, ale u nás se teď mluví spíš o jeho upozadění.

Přesně tak, role učitele je vnímaná jako klíčová, je to hlavní instruktor i motivátor. On opravdu učí, ukazuje postupy, nečeká, až si na to děti přijdou samy. Tahle metoda se označuje jako „direct instruction“ nebo „explicit teaching“, což bych volně přeložil jako „přímá didaktika“. Je to o dost jiný přístup, než jaký se teď razí v českých školách. Je to poměrně nová věc, myslím, že do škol se začala dostávat někdy před pěti lety, nejprve na druhém stupni, pak i na prvním.

Máte nějaký konkrétní příklad, jak učitel pracuje se žáky?

Probíráme třeba savce. Učitel třídu nejprve instruuje. Žákům řekne, že savec se pozná tak, že mívá srst, dýchá plícemi a většinou rodí živá mláďata. A pak kontroluje, jestli to děti pochopily. Ukazuje jim obrázky různých zvířat a ptá se jich: Je toto savec? Žáci ukazují palec nahoru nebo dolů. Učitel vidí, že třicet procent dětí to nepochopilo. Vrátí se o krok zpět, znovu vysvětlí, co je savec, a zase kontroluje, kolik dětí ze třídy ještě neporozumělo. Když velká většina ví, dostanou za úkol vysvětlit sousedovi, jak to vědí, a pak se přechází k samostatné práci – procvičování. Děti dostanou úkol a pracují. Učitel se jde nejdříve podívat k těm slabším, jak začaly. Řekne jim: musíš udělat to a to, přijdu se na to podívat. Pak jde k těm rychlejším, ti už možná práci dokončili, a dá jim bonusový úkol. Hodina je velmi svižná. Ale není to tak, že by se učitel snažil o diferenciaci výuky, připravoval několik úrovní. Tohle tady taky bylo, ale upustilo se od toho, protože to je pro učitele příliš náročné a zase tolik to nepřináší. Spoléhalo se také víc na týmovou práci ve třídě, ale ta se naopak v tomto pojetí zařazuje spíš zřídka, s výjimkou práce ve dvojicích. Usoudilo se totiž, že je pro učitele nepřehledná a že se při ní některé děti nerozvíjejí dostatečně. V tomto konceptu učitel drží třídu co nejvíc pohromadě.

Učitel se dětí neptá, co už o savcích vědí? Tady se tím často začíná.

Úroveň znalostí se zjišťuje, ale jinak a jindy, ne na začátku výkladu. Není žádoucí, aby třídou začaly kolovat různé informace, některé nesmyslné. Mohly by žáky zmást. Ve výsledku by si třeba zapamatovali nějakou hloupost. Tady se dbá o velkou přehlednost a jasnost. Souvisí to s novými poznatky o procesu učení, které přináší kognitivní věda.

Jakými konkrétně?

Třeba o vztahu znalostí a myšlení. Znalosti uložené v paměti nám do velké míry umožňují myslet. Z toho vyplývá důraz na to, že některé věci je užitečné si zafixovat mechanicky. Například malá násobilka žákovi pomůže řešit i složitější operace. Jde to proti konstruktivistickému přesvědčení, že když si děti budou přicházet na vše samy, naučí se toho nejvíc. Současná kognitivní věda se přiklání k jinému pohledu. Podle ní člověk své poznání běžně nezískává skrz experimenty – z čehož konstruktivistická výuka vychází. Velkou část znalostí o tom, jak funguje svět, získává člověk tradičně od zkušenějších. Ostatně, i všichni velcí vynálezci stáli na ramenou svých předchůdců, byli vzdělaní, a jen díky tomu přišli na něco nového.

Myslela jsem si, že konstruktivistický důraz na samostatné objevování a myšlení je rovněž založený na vědeckých důkazech.

Konstruktivismus sice popisuje vnitřní proces učení, ale neříká nic o tom, jaký má být zdroj učení. Selským rozumem se nedá přijít na všechny fyzikální zákony. Některé nejsou intuitivní. Tím neříkám, že badatelská výuka nebo Hejného metoda jsou špatné. Nejsou, ale nemusí být tak univerzálně efektivní, jak se nyní tvrdí. Samozřejmě že názornost pomáhá a že je třeba provázat výuku s praktickým životem, na to se tady dbá. Ale méně se spoléhá na samostatnost dětí a jejich schopnost se zorientovat. Učitel se nezdráhá předávat dětem hotové poznání, protože díky tomu pak žáci i lépe myslí. Když žák dostane nějaký vědomostní základ, rozumí pak lépe i experimentu. Čím víc víme, tím víc vidíme.

Udrží to děti v paměti, když se jim vše servíruje jako hotová věc?

Právě že ano. Už v pěti šesti letech zvládají i komplexnější úkoly, jako je sčítání přes desítku s rozkladem, dokonce umí jednoduše vysvětlit, co byla Magna Charta, že je to něco, díky čemuž dnešní monarchové nemohou dělat, co si zamanou. Důraz tu kladou i na terminologii. Znají a umí vysvětlit komutativní zákon i abstraktní pojmy jako minulost, současnost, budoucnost. Vědí, co jsou synonyma a na glóbu najdou a správně nazvou rovník i póly. Učení se tu promyšleně dělí na malé dávky a postupně se nabaluje, učitelé jsou vedeni k tomu, aby složitější téma „nalámali“ na kousky, a zároveň neustále dětem ukazují, kam patří v rámci celku. Jednou nabyté znalosti se navíc neustále reaktivizují, aby se z paměti nevypařily.

Jak se pracuje s hodnocením? Známkuje se?

Známky se tu nedávají. O hodnocení se nemluví před třídou, je spíš interní, děti se rozřadí do tří skupin podle toho, jestli dosahují standardu, jsou nad ním nebo pod ním. Hodnotí se prospěch i pokrok. Strašně se cení snaha. Motivaci učitel neustále posiluje a dodává tak dětem pocit úspěchu. Počítáme příklad. „Děti, máte na to deset vteřin. Čtyři, tři, dva, jedna – ukažte tabulku s výsledkem! Jo, skvělý, ty to máš, ty to máš, ty ses zlepšil, pamatuješ, jak vypadala tvá práce včera, to je velký pokrok! Bezvadný! Nebo taky: tohle není ono, ale ještě to vysvětlím, neboj.“ Neustálé povzbuzování se považuje za velmi důležité. Taky se pracuje s tím, že pocit uspokojení a motivace jde ruku v ruce se zvykem. Neboli když se naučíte běhat každý den, nevadí vám pak vyběhnout, i když poprchává.

To skoro vypadá, jako by učení a hodnocení splývalo v jedno.

Je to tak. Dylan Wiliam, který napsal známou bibli formativního hodnocení, říká, že formativní hodnocení je učení. Jde spíš o proces než o výsledek. O ověřování než o klasifikaci.

Liší se to podle vás nějak od formativního hodnocení, jak se praktikuje v Česku?

Znám to spíš z druhé ruky. Jiná mi přijde ta dynamika zpětné vazby. Tady je okamžitá a explicitní, velmi rychlá, učitel ji dává během celé hodiny. U nás moderní učitelé též usilují o pozorování pokroku žáků, zároveň ale nezasahují tolik do děje. Pak si s žákem třeba sednou a probírají, co se mu podařilo. Odezva není tak rychlá. Tady se pracuje s emocí dané situace. 

A jak vypadá vysvědčení, pokud ho tedy rozdáváte?

Na konci roku děti dostávají vysvědčení se slovním hodnocením a na něm je označeno, na jaké úrovni z těch tří jsou v jednotlivých předmětech. Většina je v té prostřední. Hodnocení pomocí výkonnostních kategorií mi připadá daleko lepší než známky. Když dítě dostane jedničku, získá nejvyšší ocenění a už nemusí nic dělat, což může svádět k lenosti. Zatímco tady – i když jste v té nejvyšší kategorii, nadstandardu – vám to nic neříká o tom, že jste na maximu, jste prostě výš než standard, ale pořád máte kam jít dál. A jak jsem říkal, hodnotí se tu hlavně pokrok, na to jsou učitelé zvyklí. Dokážu pak rodičům říct, že jejich dítě udělalo více než očekávaný pokrok. A to zní velmi dobře.

Působí to na mě, že i učitel je, podobně jako žáci, přesně instruován, co má dělat. Baví vás to, i když to nedává velký prostor pro vlastní kreativitu?

Jak to dělat, vás naučí. Stejně jako žák, i učitel je motivován úspěchem. Když vidí, že to funguje, nemá potřebu znovu vynalézat kolo. Fascinuje mě třeba, jak je tady vymyšlené psaní slohů. Pamatuju si, že na škole, kam jsem chodil, to bylo opravdu zoufalé. Ti, kdo to uměli, ti to napsali, pro zbytek to byla katastrofa. Tady se slohy píšou od první třídy. A umí to každý. Protože učitele naučili, jak tuhle kompetenci u dětí krok za krokem budovat, co po nich chtít nejdřív. Na začátku jde jen o to, aby dodržely náležitost věty: velké písmeno na začátku, mezery mezi slovy a tečku. Postupně se obtížnost zvyšuje, ale promyšleně. Jinak by měl učitel tendenci žáka mást, dávat mu například nerealistické úkoly, jak to vylepšit. V první třídě tedy nesleduji, jaký mají pravopis, a opravami nesrážím děti v rozletu. Komplexnější věci se naučí třeba až za pár let.

Dokážete si představit, že byste od září začal takto učit v nějaké české škole?

Říkám si, jaká by byla reakce. Možná by se na mě dívali jako na blázna, že mám děti srovnané v řadách a hraju s nimi divadlo na palec nahoru, palec dolů. Částečně i proto jsem začal psát blog na Otevřeno: abych vysvětloval, jaké uvažování stojí za touhle praxí. I tady v Británii má tenhle způsob výuky své kritiky. Často jsou to právě ti nadšenci se sociálním cítěním, většinou levicově orientovaní, které jsem zmiňoval na začátku. Podle nich je to nesvobodná drezúra ve službách kapitalismu. Jiní ale říkají: volím sice nalevo, ale ve školství jsem za konzervu.

Jak to popisujete, vypadá to opravdu trochu jako drezúra. Byť účinná.

Ano, svoboda je skvělá, ale co když tím, že žákům dám svobodu teď ve škole, jim zajistím menší svobodu, až budou dospělí? Naučil bych se já německy, kdyby mě k tomu nikdo nepřiměl? Byl bych tam, kde jsem? Možná ne, možná bych se trápil na nějakém nezajímavém pracovním místě, které na mě zbylo. Svoboda je vědět a umět. Taky se mi nejdřív nelíbilo, že se vše točí kolem „efektivity“ a „úspěchu“, přišlo mi to podezřelé, měl jsem k tomu odpor. Říkal jsem si, copak musíme tlačit všechny lidi do úspěchu, přece mohou být v životě spokojení, i když nejsou v ničem zvlášť dobří. Proč to tak hrotit? Není důležitá hlavně pohoda? Ale pak jsem o tom začal přemýšlet jinak. Přinejmenším statisticky platí, že vzdělanější člověk je nejen úspěšnější, ale i šťastnější. A zdravější. Víc pánem nad svým životem. Jedno jde s druhým. A tahle rétorika povznesení mi začala dávat smysl.

Myslím, že Češi hodně věří na to, že když se někdo snaží, dokáže se povznést sám. Že to je na něm.

Ale průzkumy říkají něco jiného. Skoro vždy potřebujete někoho, kdo ve vás věří a motivuje vás. Rodina a učitel. Nebo aspoň učitel, když to rodina neumí.

Je tato metoda v Anglii rozšířená?

Řekl bych, že poměrně dost. Mají to na svědomí i sociální sítě. Vzniklo určité hnutí, které se postavilo do opozice proti tvrzením místní školní inspekce, OFSTEDu. Ta byla před pár lety v takové ofenzivě proti frontální výuce, že razila teze typu „když učitel mluví déle než dvě minuty, je to špatně“. Vzpoura vracela učitele zpátky do centrální pozice. Učitel je v tomhle pojetí nejdůležitější zdroj poznání. Je to ten expert ve třídě.

Myslím si, že tenhle obrat nastal taky v souvislosti s tím, jak se tu měří efektivita učitelů. Už nejméně deset let se tu chodí do tříd, kde se děti naučí nejvíc, a zkoumá se, čím to je. A nejlepší výsledky mají právě učitelé, kteří se neupozaďují. K tomu se přidávají výzkumy procesu učení, které zkoumání ze tříd potvrzují. Vychází se z toho, co se osvědčilo. Jsou prostě pragmatičtí v tom nejlepším slova smyslu. Nebojuje se o ideologie, pozoruje se, co funguje. A to se pak dělá.

Jak děti aktivizujete, když učíte online?

Aktivizaci předstíráme, natáčíme pro děti krátká, asi desetiminutová videa. Synchronní výuku neděláme. Naše děti často žijí ve velkých rodinách a nemůžeme očekávat, že v devět ráno nastoupí na online – protože mají třeba jen jeden počítač na tři sourozence. Ve videích simulujeme interakce naživo ve třídě. „Pauzněte video a udělejte to a to. Super!“ Prostě se žáky mluvím, jako by tam seděli, aby získali pocit kontaktu. A celkově při výuce na dálku stavíme na všech těch návycích, normách a očekáváních, které jsme pracně vybudovali ve škole. Kromě toho s každou rodinou jednou týdně mluvím, telefonujeme si. Ministerstvo na výuku v tomto pololetí dost tlačilo, aby to nebylo jen o well-beingu jako na jaře, požadujeme tedy, aby nám děti každý den posílaly mailem fotky práce ve svém sešitě. Na každý mail odpovídám. Mám ve třídě devětadvacet dětí.

Pavel Bobek vystudoval politologii na FF UK a německo-rakouská studia na FSV UK. Pracoval v Goethe-Institutu v Praze jako mezinárodní koordinátor debatní soutěže pro středoškoláky Jugend debattiert. Posléze pokračoval ve studiu veřejné správy v Berlíně. V roce 2018 odešel do Anglie a v roce 2019  tam nastoupil do programu Teach First. Pedagogické vzdělání si doplňuje na University College London – Institute of Education. Píše blog pro učitelský spolek Otevřeno.

Zkrácený text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.