Pavel Kraemer: Škoda, že z dnešní školy téměř zmizely klasické prameny. Vzdělání si nevygooglujeme

Vezměme si historii a filozofii antického Řecka. Fascinují nás. Pokud se tedy o nich dozvídáme z živých pramenů. Učebnice dějepisu nebo wikipedie v sobě ale moc života nemívají. Jsou to kompiláty kompilátů. Děti moc nebaví a pro vzdělání je nenadchnou. Pokud jim ovšem nadšený učitel něco vypráví tak, že mají pocit přímého svědectví, nebo pokud autor před nimi vyvstává jako živá osoba, pak si takové vyprávění zapamatují na celý život.

Mnozí moderní didaktici přemýšlejí takto: vypracováním referátu se děti naučí samostatnému studiu, práci se zdroji, rozvinou své vyjadřovací schopnosti a ještě se dozvědí nějaká fakta. Jak to ale většinou dopadne? Žák si otevře první odkaz, který na něho na googlu vyskočí. Z toho, co tam najde, udělá kompilát a ten pak krkolomně přečte před třídou. Ostatní děti se otravují a učitel se je snaží přinutit, aby byly ohleduplné a doposlouchaly spolužákovo nudné vyprávění do konce.

Děti totiž ještě neumějí dohledat takový odkaz, kde by téma bylo zpracováno poutavě, třeba ve formě nějaké eseje s živými citacemi antických historiků. Většinou sáhnou po prvním, nemají ani trpělivost, ani důvod se probírat dále a najít na dvacátém sedmém místě skutečnou perlu. A tak jen do sebe nasoukají fůru nestravitelných vět a pak je před učitelem zas vyvrhnou.

Pojďme si to porovnat s klasickým vzděláváním, které fungovalo po stovky, tisíce let. Stálo na studiu kvalitních pramenů vysoké intelektuální a umělecké úrovně. Tradičně vycházelo z antických textů historických, filozofických nebo přírodovědných. Třeba v Anglii se ještě do začátku dvacátého století geometrie učila podle Eukleidových Základů, na gymnáziích bylo spousta hodin latiny a řečtiny a četli se klasikové.

Děti překládaly poměrně složité texty, kterým zpočátku moc nerozuměly. Přicházely jim na chuť až postupně. Učitelé je vedli k tomu, aby s textem polemizovaly, obhajovaly nebo vyvracely jednotlivá tvrzení. Na dané téma psaly úvahy. Tím se otevíral prostor pro tvůrčí vklad žáka, vystaveného ovšem účinkům prvotřídních textů. V moderní škole se už nic podobného neděje.

Klasičtí autoři už pro nás nejsou autoritami. Mysl moderního člověka vnímá jejich svět jako omezený, naivní a překonaný. Zastáváme postoj, že je nejlepší žádnou pravdu od nikoho nepřebírat. Žákům je pořád vštěpováno, že si musí vytvořit vlastní názor a ten je nade vše. Tady máte internet, knihovnu, vše, co potřebujete, čtěte, kriticky přemýšlejte.

Málokdo ale chápe, že tímto žáky uvězňujeme v pasti jejich intelektu. Intelekt si své omezení obvykle neuvědomuje, pokud není vystaven účinku vyššího a hlubšího intelektu. I pouhé memorování klasiků se studenta vždy nějak dotkne, alespoň na podvědomé úrovni. A na druhé straně v prázdné hlavě obvykle velké objevy nevznikají, není na čem stavět.

Dřívější vynucené studium klasiků posouvalo hranice lidského ducha.

Klasický model vzdělávání se svými klady i zápory začal během 20.století odeznívat, v naší generaci jsme ještě zažili jeho slabé odlesky. Plody nové vzdělávací „kultury“, která už s klasiky nepočítá, se u nás pomalu začínají projevovat nyní…

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.