Studenti mají tendenci věci vzdávat, jakmile jim to nejde. Musí si ale zvyknout neutíkat, říká oceněný učitel

Jak jste se vlastně dostal k učitelské profesi?

Na plný úvazek učím od roku 2005. Vystudoval jsem odbornou informatiku v Opavě, už během studií jsem na této škole pracoval jako správce sítě a také jako laborant v laboratoři Apple. Tam jsem poměrně často musel něco vysvětlovat nebo někoho něco učit, dost mě to bavilo, ale na dva roky jsem vyzkoušel komerční sféru. Nakonec jsem ale přece jen dal přednost učení, dodělal jsem si pedagogické minimum a nastoupil do školy. Je spousta lidí, kteří jsou v něčem odborníci, ale často je pro ně obtížné to předat jiným. Vysvětlovat něco někomu mě vždy bavilo a měl jsem pocit, že bych mohl být schopen informatiku předávat dalším studentům. Přišlo mi to v ten moment pro mne daleko více uspokojující než programovat v komerčním sektoru.

Jakou máte zkušenost s pedagogickým minimem?

Přišlo mi zajímavé, když jsem zjistil, že mnoho metod intuitivně používám, ale neumím je odborně pojmenovat. To mě vlastně dost uklidnilo. Každopádně jsem si tam rozšířil obzory, u nás ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati se snaží, aby studium bylo přínosné. Přiznám se, že mi moc nejde učit se něco zpaměti, takže mi vyhovovala i forma závěrečné zkoušky, kdy jsme buď mohli absolvovat klasickou zkoušku, nebo natočit jednu svou hodinu a tu si obhájit. Lákali mě, ať jdu učit na univerzitu, ale odradilo mě, že tam bych musel takzvaně „dělat vědu“ a psát odborné články. Takže už víc než patnáct let jsem spokojeným učitelem na Gymnáziu a Jazykové škole ve Zlíně.

A co vás baví na učení?

Rád někomu něco vysvětluju. Když jsem se živil jako programátor, za rok u mne převážila chuť jít to učit. Byl jsem naopak ve svém živlu, když třeba budoucí tchán, který pracoval u animovaného filmu, potřeboval s něčím poradit. I na gymnázium jsem vlastně původně nastoupil jako správce sítě a jen k tomu mi nabídli pár hodin, abych si přivydělal. Postupně se poměr úplně obrátil a dnes jsem i vedoucím předmětové komise. Ono je totiž dost složité dostat do školství lidi, kteří vystudují informatiku na pedagogické fakultě, ti jdou za penězi do komerčního sektoru – a já to vzal opačně.

Vám ty peníze z komerčního sektoru nechybějí?

Mně učení dává smysl, navíc jsem správce sítě ve škole a taky fotím, takže se uživím. Platy učitelů šly v posledních letech taky nahoru, takže teď už je to celkem v pohodě. Nicméně o sobě vím, že bych nezvládl učit na základní škole. Na gymnáziu, kromě běžné informatiky, učím specializované semináře, které slouží jako příprava k maturitě a chodí na ně ti nejstarší studenti. Výuka je velmi praktická a troufám si říct, že učím opravdu užitečné a podstatné věci, nabízím široké možnosti práce s počítačem, programování, robotiku, grafiku, pokročilé fotografování a úpravy fotek.

Pokud si vaše semináře volí podle zájmu, měli by teoreticky být všichni motivovaní a nadšení do studia. Je to tak?

Teoreticky ano. Nakonec ale vždycky zhruba třetina studentů narazí, protože je pro ně výuka příliš obtížná, a tam pak nastává boj, jak je přimět k práci. Musím být fér a rozpoznat, kdo tomu skutečně nerozumí a kdo zadaným úkolům věnuje jen málo času. Podle toho se musím rozhodnout, jaký přístup ke studentovi zaujmu. Teď jsem se rozhodl, že si zase zpátky vezmu i víc hodin „běžné“ informatiky, na kterou jsem v posledních letech kvůli seminářům neměl čas, abych se setkával i s „běžnými“ studenty.

Jak jste učil za covidu? To jste oproti ostatním učitelům měl velkou výhodu, protože jste zvyklý být hodně online, ne?

Podle mě byly covidové časy katastrofa, ze které se budeme vzpamatovávat ještě dlouho. Viděl jsem články, které oslavovaly distanční výuku a prorokovaly, že budeme v budoucnu třeba tři dny v týdnu doma. Za mě ale nic nenahradí přímý kontakt se studenty. Ve třídě mám katedru vzadu, takže všem studentům vidím na monitory a hned si všimnu, když se někdo zasekne na nějakém problému. Jenže když ze studentů byly jen obdélníčky na obrazovce, neměl jsem vůbec přehled, jak se jim daří. Samozřejmě jsem se ptal, kdo potřebuje něco dovysvětlit, ale v té online hodině se ozval málokdo, styděli se před sebou navzájem.

To mi nahrává na otázku, jak vlastně pečujete o klima ve svých hodinách a o to, aby se ptát nebáli?

To je právě dost problém. Mám pocit, že studenti vnímají prostředí jako dost konkurenční. Po hodině za mnou přijdou a říkají „pane učiteli, já se nechci zeptat, protože ostatní vypadají, že jsou chytří a žádné problémy nemají“. Mám se studenty dohodu, že veškerou práci musejí udělat sami, a pokud jim to nejde, mohou mi napsat a třeba večer si dáme online konzultaci. Letos, když jsem podal přihlášku do soutěže Global Teacher Prize Czech Republic, jsem ještě ve svém učení udělal pár zásadních změn. Ve formuláři totiž byla otázka, jak pracuji s nejslabší třetinou studentů. To mě hodně zasáhlo, protože jsem si uvědomil, že kromě konzultací vlastně nijak. I na základě zpětné vazby od kolegů jsem se rozhodl zaměřit teď pozornost právě na ně a zasadit se o to, aby můj seminář tentokrát nikdo nevzdal.

Co pro to děláte?

Nově jsem zavedl gradované úlohy v testech. Dám základní zadání všem, ale nabízím ještě rozšiřující úkoly. Kdo je zvládne, má víc známek, víc jedniček, ale povinné to není. Tímto opatřením jsem docílil toho, že vlastně všichni zvládli základy a jsou motivovanější do další práce a ti výborní se nenudí. Někdy těm nejlepším dělám i úplně jinou písemku, jiné zadání, a oni jsou nadšení, ale nedemotivuje to ty slabší studenty.

U vás si prý navíc mohou některé známky i opravit, což mi přijde jako báječná možnost.

Obecně nepíšu testů moc, nemám příliš rád známkování. Testy vypadají tak, že mají prokázat pochopení nějakého cyklu. Například mají naprogramovat pokladnu v supermarketu, kde se přidávají položky, pak se zadá Enter a nula a získáme součet. Někdo to třeba v hodině nestihne, ale to neznamená, že to neumí. Proto si některé testy mohou přijít opravit a dostanou analogické zadání s jinými proměnnými. Zhruba dva testy ročně  – předem ohlášené – si ale opravit nemůžou, v životě taky hodně věcí napravíte, ale úplně všechny ne.

IT je obor, který se rychle vyvíjí, jak se vám daří držet krok?

Kdybych ještě dnes učil to, co před pár lety, byl bych úplně passé. Dřív jsem si nakupoval knihy a studoval z nich, ale odborné literatury z této oblasti teď už vychází minimum. Ale výjimky existují. Například jsem v posledních letech s velkým potěšením spolupracoval na dvou knihách o tvorbě webových stránek se špičkovým odborníkem Martinem Michálkem a zrovna v tomto roce jedna z těch knih vyšla. 

Za svoje peníze si platím LinkedIn Learning, kde je k dispozici velké množství různých kurzů, které studuji online. To mi dává opravdu hodně. Projdu si kurz a hned z toho můžu vytvořit studentům nové hodiny. Na internetu je k dispozici kvantum materiálů, ale bohužel jsou často plné chyb, takže se na ně nedá moc spoléhat. A je tedy nutné říct, že když chci zpracovat úplně nové téma třeba do série čtyř nebo pěti vyučovacích hodin a jedné maturitní otázky, stojí mě to klidně 150 hodin čistého času na přípravách. Například jako poslední témata jsem zpracovával tvorbu prezentací a téma regulárních výrazů (GREP). Představit si to můžeme tak, že místo ručního řešení situace připravíme komplexní zpracování textu - například lze snadno zařídit, aby jednopísmenné předložky a spojky nebyly na konci řádků nebo třeba vizuálně upravit všechny e-mailové adresy v dokumentu. Je to obtížná, ale velmi užitečná problematika, kterou lze ušetřit obrovské množství času při zpracování různých úloh.

Žádáte od studentů nějakou zpětnou vazbu?

Ano, nejméně dvakrát ročně vytvořím dotazník a chci zpátky skutečně anonymní odpovědi. Chci vědět, co studenty zajímá, nezajímá, baví nebo nebaví. Letos jsem třeba zaváděl nový programovací jazyk a potřeboval jsem vědět, jestli jsou studenti v pohodě. Jsem rád za konkrétní tipy a návrhy na zlepšení.

A zlepšujete se ještě stále? Na čem ještě na sobě pracujete?

Určitě, a jak už jsem říkal, přispěla k tomu i moje účast v učitelské soutěži. V poslední době se snažím, aby mi to neujelo a nezvýšil jsem hlas na někoho, kdo dlouhodobě nepracuje, je úplně netečný k připomínkám a na všechno kašle. I když fakt je, že jsem takhle jednou „seřval” studenta, pak mě to mrzelo, ale ve zpětné vazbě mi ostatní psali „konečně si někdo na něj došlápl“. Problém tkví v tom, že mnozí studenti mají tendenci věci vzdávat, jakmile jim něco nejde. Musí si zvyknout problémy řešit, neutíkat před nimi, a to se křikem nespraví.

Co děláte tedy proti tomu, aby studenti věci nevzdávali? 

Pokud žákovi něco nejde, tak mu dám několik úloh základní obtížnosti a postupně je komplikuji až k bodu, který obsahuje ten problém, který neumí vyřešit. Cílem je zjistit, kde se zasekne, a pak mu můžu dovysvětlit, co je třeba. A na to často stačí třeba konzultace na pár minut. Je to klasický Komenský: postupovat od jednoduchého ke složitějšímu. Zpravidla to pomůže. A na závěr dám úkol pro ověření toho, že to zvládl. A pak už je to zpravidla dobré – doplnili jsme chybějící element v řetězu, aby bylo možné pokračovat v dalším.

Kolik z vašich studentů nakonec maturuje z informatiky?

Mám většinou dva až tři semináře, v každém průměrně třicet lidí, většina z nich z informatiky i maturuje; častěji z grafiky než z programování. Snažím se je sledovat i dál. Většinou mám tak třetinu studentů, kteří tvrdí, že nic spojeného s počítači do budoucna dělat nechtějí, ale pak je za pár let potkám a oni řeknou „pane učiteli, to byste nevěřil, dělám ajťáka.“ Prostě našli dobře placenou práci a šli ji dělat, i když vystudovali třeba cestovní ruch nebo dějepis.

Jak jsou na tom vaši studenti ve srovnání s absolventy průmyslovek, které se často na IT zaměřují také?

Oproti těmto školám máme samozřejmě jistý handicap, protože na průmyslovce mají víc hodin počítačů a programování. Jejich absolventi mají více praxe, znají sítě, umějí programovat. Takže studenti z průmyslovek mají na začátku případného vysokoškolského studia výhodu, ale gymnazisté tyto technické věci dohání rychle, jsou přemýšlivější a jsou zvyklí se hodně učit. A jsou také schopni řešit komplexní úlohy a mají zpravidla větší rozhled s ohledem na všeobecné vzdělání. Jsou tak schopni řešit složitější úlohy a například fungovat i v oborech jako například bioinformatika, protože k tomu mají vzdělání a širší souvislosti.

Michal Mikláš vystudoval informatiku na Slezské univerzitě v Opavě a pedagogické minimum na Univerzitě Tomáš Bati ve Zlíně. Vyučuje informatiku a počítačovou grafiku na Gymnáziu a Jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky Zlín. Ve volném čase fotografuje. V roce 2012 se stal vítězem ankety Zlatý Ámos, letos se probojoval do finále soutěže o nejinspirativnějšího učitele Česka Global Teacher Prize CZ. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.