Své šesťáky teď nazývám Robinsony. Na půl roku se stali mými kolegy, říká učitelka z Chomutova

Když se uzavřely školy, na co jste jako pedagogové u vás ve škole mysleli nejdřív?

Když přišlo rozhodnutí o uzavření škol, věděli jsme, že musíme zůstat s našimi žáky v kontaktu. Od začátku jsme vycházeli z toho, že máme opravdu široké spektrum žáků, čímž chci říct, že pocházejí skutečně z nejrůznějších rodin a podmínek. Začali jsme ověřovat, jak jsou schopni s námi komunikovat. Za pochodu jsme zjistili, že mnozí jsou online, ale jen na nekvalitních telefonech, na nichž nejde nic stáhnout, spustit, nainstalovat. Zkoušela jsem pro jednu sociálně slabou rodinu půjčit nějaké zařízení přes Mironet, ale navzdory poměrně sofistikovanému rezervačnímu systému se nikdo neozval.

Přešli jste jako škola na online výuku?

Se svými šesťáky jsem se potkávala v menších skupinkách na videochatu. Nešlo pravda úplně o výuku, spíš jsme si povídali, sdělovali si, co je u koho nového. Jednu chvilku na společném messengeru hodně frčely hádanky a rébusy, k nim jsme přizvali i kolegu matikáře. Zkoušela jsem rozjet Google Classroom, ale ztroskotalo to na tom, že se děti neuměly připojit, někomu to údajně nešlo spustit vůbec. Prali jsme se s tím několik dnů, ale výsledky se nedostavily. Pravidelnou online výuku jsme nespustili a hlavní důvod je asi právě ten technický.

Jak jste se tedy s touto situací vypořádali?

Vymysleli jsme za pochodu takový docela funkční systém. S kolegy dáváme každý týden dohromady složku pracovních listů tak, aby tam byly zastoupeny všechny předměty. Zpracování nemůže být podmíněné přístupem na internet, ale samozřejmě jsou tam bonusové věci, odkazy, úkoly navíc, které mohou dělat děti na počítači, tabletu nebo mobilu. Nicméně základ pro všechny je takový, aby se to dalo zpracovat třeba s učebnicí. V pondělí mají děti zadání v mailech, na webu i na Facebooku, nicméně zhruba 60 dětí, respektive jejich rodičů, si chodí pro zadání do školy. Mají to tam vytištěné a připravené. V pátek pak probíhá stejný proces, to zase dáváme k dispozici řešení, tedy komentované výsledky a postupy, aby děti chápaly, kde se třeba stala chyba. V průběhu týdne probíhají další aktivity, třeba třídnické hodiny přes WhatsApp, konzultace přes Skype, no a já obvolávám děti, co si nechodí ani pro tisk do školy.

Mají tito žáci, kteří si nevyzvedávají práci, něco společného?

Tito žáci nejsou žádné "oběti karantény", jsou to děti, které mají s docházkou problémy i normálně. Problém není v tom, že zanedbají výuku. Mnohé z nich jsou v šesté třídě u svého stropu vzdělavatelnosti, většinou hned šestou třídu opakují, do sedmé pak postoupí věkem a školu následně opouštějí. Hlavní problém ale je, že jako pedagogický sbor mravenčím způsobem s těmito dětmi pracujeme na tom, aby do školy aspoň občas přišly, aby pochopily, že to má smysl, že dokážou ledacos, když chtějí... no a teď velmi rychle pochopí, že prostě nemusí. Bojím se, jestli se nám to podaří zase vrátit do starých kolejí. A úplně zbytečné mi připadá, že jim teď do toho máme vymýšlet nějaké známky.

Co myslíte, že by pomohlo?

Bylo by fajn, kdybychom do konce roku v omezeném provozu dostali do školy právě tyhle "nepolapitelné" děti, které skutečně nemají zázemí na učení se doma. Ani ne tak kvůli chybějící technice, ale hlavně kvůli tomu, že to nepodnětné prostředí, úplná absence nějaké vize, zájmu o vzdělání - to je kolem nich pořád a teď v době uzavření škol to jen víc vyplavalo na povrch. Ale abych si jenom nestěžovala, dějí se i zázraky. Některé děti a rodiny nás překvapují v dobrém. Někdy mě až dojímá, když vidím, jak se ty sociálně slabé rodiny snaží. Děti nám píší i krásné vzkazy.

Můžete dát příklad?

Od jednoho osmáka dostala kolegyně zprávu: Ty úkoly už mě natolik odpuzujou, že už je zcela nedělám. Nemám chuť ani náladu. Už chci do školy, doma mě to nebaví. Nikdy bych neřekl, že vám napíšu, že se mi po vás stýská. Svým šesťákům jsem zase začala říkat Robinsoni, a poprosila jsem je, aby to zkusili zdůvodnit. A jeden můj filozof mi napsal: Myslím si, že nám říkáte Robinsoni, protože jsme v karanténě a dostáváme úkoly, které musíme řešit sami a musíme to nějak přežít.

Nakously jsme i hodnocení. Jak si s ním letos poradíte?

Co se týče hodnocení, jsem hodně zklamaná z toho, že nakonec hodnotit musíme. Nechápu proč, když od začátku se i MŠMT vyjadřovalo v tom smyslu, že hodnotit práci na dálku nejde. A já si opravdu myslím, že to nejde udělat úplně spravedlivě. Vnitřně se pořád peru s tím, jak se k tomu postavit. Nakonec na ty formuláře samozřejmě něco napíšu, budu se řídit všemi pravidly z ministerstva a budu se snažit být co nejvíc fér, ale je to ohromná škoda. Stalo se, co se stalo - a dalo se z toho mnohé vytěžit. My, dotlačeni okolnostmi, jsme vlastně děti hodili do úplně nové vody - uč se sám, zkontroluj si, ohodnoť se... a v podstatě jenom zíráme, jak hodně můžeme couvnout do pozadí a jak to děti bravurně zvládaly. Říkám zvládaly, protože je to už opravdu dlouhé a motivace samozřejmě lehce upadá. Nicméně znovu opakuji, že jsem překvapená, co všechno naši žáci dokážou. Objektivně se zhodnotí, najdou chyby, opraví si je, zformulují konkrétní otázku do konzultace. To je velká věc!

Budete něco konkrétně při letošním hodnocení dělat jinak než obvykle?

Máme v plánu, že letos dáme rozhodně slovo dětem. Chceme, aby se ohodnotily samy, oznámkovaly se, a určitě s nimi budeme letos konečné hodnocení konzultovat. Protože se žáci bez přehánění stali na půl roku našimi kolegy. Učili sami sebe, drželi nad sebou dozor... Tak by nám přišlo hloupé se jich ani nezeptat, jak jim to šlo. Navíc nám děti píšou každý týden krátkou zpětnou vazbu a je vidět, že jejich sebevědomí a sebeuvědomění velmi vzrostlo, protože si někdy vážně neberou servítky. Klidně „na férovku“ sebekriticky vybalí, že matika byl tentokrát totální výbuch, ale stejně upřímně se dokážou i pochválit, že v češtině udělali jen „pár chibyček“.

Jak máte v plánu zahájit další školní rok? Máte za to, že to, co děti dělaly doma, je „probrané“?

Ona je otázka, co to vlastně znamená, že učivo je probrané? Že je to zapsané v třídnici? Že už se z toho napsal kontrolní test? Těžko říct. Ale jestli se ptáte, jestli naše děti dostaly šanci se v jednotlivých disciplínách někam posunout, tak dostaly, a teoreticky by tak mohly být o kousek jinde. Ale jak a v kterém místě po znovuotevření škol ve výuce navázat, to je další výzva pro každého učitele. Deformovaná potřebou všechno nějak názorně vysvětlit bych to přirovnala ke staviteli, který musel nějaký čas nechat zedníky stavět zeď samotné. A i když je občas viděl zedničit přes videokonferenci, pilně je zásoboval různými návody a logickými úlohami a oni jemu referovali o tom, jak stavba pokračuje, stejně, až se bude moct k rozestavěnému dílu vrátit, bude muset sám zkusit, jestli můžou v klidu vrstvit cihly dál, nebo je třeba kousek ubourat, malinko zeď srovnat a zpevnit, a teprve pak pokračovat.

Jak jste se jako škola a kolegové-učitelé se situací porovnali? Byli jste v přístupu k dětem jednotní?

Od začátku bylo jasné, že aby to celé nějak fungovalo, musíme se nejdřív nějak rozumně dohodnout my kantoři. Naštěstí debaty proběhly docela v míru a systém jsme nastavili s kolegy tak, aby výuka probíhala rovnoměrně, co se rozložení předmětů týče. A hlavně přehledně, pravidelně, jedním informačním potrubím, aby byla co největší šance, že se ke všem dětem opravdu nějakým způsobem dostaneme. I časovou náročnost jsme ladili tak, aby to děti samostatně zvládaly a mohly si upravit dobu, kdy budou pracovat, podle situace doma. Umravnili jsme se navzájem a jsem na své kolegy moc pyšná, že dokázali ve správný čas poodstoupit od svých zajetých postojů a postupů tak, abychom zafungovali jako celek.

Jak pro sebe hodnotíte toto pololetí a co myslíte, že si z něj české školství odnese?

Já sama za sebe jsem prodělala v posledních měsících obrovskou proměnu, emoční i hodnotovou. Musím říct, že učím 20 let, ale dennodenně vidím, že jestli něco způsobí ve školství změnu, bude to právě koronavirus a naše zkušenost s tím, jak jsme jako pedagogové situaci zvládli. Tím nemyslím jen využívání Google Classroom nebo MS Teams. Ta proměna je v lidech. Spousta učitelů najednou obživla, neuvěřitelně na sobě zapracovali, pomáhali si navzájem. Také doufám, že naše zkušenost s tím, že se výuka osekala jen na to nejnutnější, povede i k redukci učiva, o níž se sice neustále mluví, ale reálně k ní opravdu nedochází.

Markéta Moravcová Raušová vystudovala učitelství pro 2. stupeň na PF JU v Českých Budějovicích, aprobace ČJ - VV. Učila na ZŠ Bří Venclíků v Praze, pak na ZŠ Krušnohorská v Jirkově a nyní osmým rokem na ZŠ Zahradní v Chomutově. Kromě učení ilustrovala dětskou knížku, navrhuje stříbrné korálky a spravuje školní Facebook. S manželem má dceru Emu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.