Syndrom vyhoření – strašák, který obchází sborovnami. Až 80 % učitelů má nakročeno k vyhoření, tvrdí psychologové

„Oči bez jiskry, za celý den se neusměje, často si stěžuje na únavu, nic ho nenadchne a nebaví. Je ke všemu velmi negativní, pesimistický, na všechno nadává.“ Tak popisuje Jaroslav Jirásko, ředitel ZŠ K.V. Raise v Lázních Bělohrad, typický obraz vyhořelého učitele. Jakkoliv se s takovými lidmi těžko spolupracuje, protože kolem sebe šíří výhradně negativní energii a atmosféru, Jaroslav Jirásko s nimi soucítí. „Jsem přesvědčen o tom, že učitelé jsou syndromem vyhoření opravdu velmi reálně ohroženi. Jejich povolání vyžaduje každodenní neustálý trénink osobnostních vlastností včetně nadhledu, empatie, asertivity a vnitřního klidu. Je náročné celoživotně se učit, rozumět i po padesátce mladým lidem, mít je všechny stejně rád, stále se na všechny usmívat atd. Jak to mají ustát, když nemají žádnou systematickou podporu?“

60 % učitelů pociťuje silný stres, 20 % by potřebovalo terapii

„V pomáhajících profesích obecně je riziko rozvoje vyhoření značné, a učitelství má všechny přitěžující faktory – neustálý kontakt s lidmi, vysokou hlučnost, krátké přestávky, a k tomu navíc i nízké finanční ohodnocení a malou společenskou prestiž,“ vysvětluje psycholožka Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty UK v Praze. Všichni učitelé jsou vystaveni chronickému stresu, ale jen někteří s ním umějí zacházet. Skupina psychologů se rozhodla zjistit, jak na tom čeští učitelé s vyhořením jsou, a jaké strategie používají, aby se s ním vyrovnali. Do škol rozeslali dotazníky, a zpátky se jich vyplněných vrátilo více než 2.000. 85 % odevzdaly ženy, 15 % muži.

A co z dotazníků vyplynulo? Pouze pětina českých pedagogů má pocit, že se jim skvěle daří, a nepozorují na sobě žádné příznaky vyhoření. Stejných dvacet procent je naopak vyhořelých tak, že do práce chodí jen s největším sebezapřením a potřebovali by individuální odbornou pomoc. „Asi 60 % učitelů stres pociťuje, a to celkem silný. Právě tito lidé jsou velmi ohrožení rozvojem syndromu vyhoření. Je naprosto nezbytné, aby se tito učitelé naučili stres lépe zpracovávat a zdravým způsobem mu čelit.“

Jak pracovat se stresem? Důležitá je možnost sdílení a profesionální podpora

Copingové strategie, neboli způsoby vyrovnávání se se stresem, rozdělují psychologové na pozitivní a negativní. Pozitivní strategie spočívá v reflexi, kdy se lidé zamýšlejí nad podstatou stresových situací a hledají způsob, jak je změnit. Negativní copingové strategie jsou v podstatě útěkem od reality. Někdo si dá pivo, jiný čokoládu, další se jde vybít do posilovny. Pokud ale nehledá příčinu stresu, nepomůže si dlouhodobě. „Někdo si jde zaběhat, aby si vyčistil hlavu, srovnal si myšlenky a načerpal energii na řešení situace, což je pozitivní copingová strategie. Když jdete s kamarádkou na kafe, abyste společně přišly na to, jak si poradit se zlobivým žákem, je to také pozitivní. Pokud ale jen společně nadáváte na tu dnešní mládež, pak jde o negativní copingovou strategii, která vaše pocity jenom zhoršuje,“ vysvětluje psycholožka Irena Smetáčková.

Nesmírně důležitá je podpora a kvalita vztahů ve škole. „Lidé, kteří se cítí zapojení, kteří se mají o koho opřít, jsou vyhořelí mnohem méně často. Není to jen o kamarádství na pracovišti, ale také o profesionální pomoci a sdílení. Když má třeba nováček k sobě uvádějícího učitele, s nímž může probírat problémy, na které při práci narazí, je to velká pomoc,“ zdůrazňuje Irena Smetáčková.

Divadlo, sport, ale i mentor nebo tandemová výuka: dobrá praxe z českých škol

Lenka Procházková pracuje jako učitelka už deset let. Přiznává, že k vyhoření už měla párkrát nakročeno. „Naštěstí vždy, kdy jsem cítila, že ztrácím motivaci a energii pro svou práci, nastala nějaká velká změna - po třech letech ve škole jsem jela na půlroční stáž do Itálie, po návratu a dalších třech letech učení jsem nastoupila na mateřskou, na konci rodičovské jsem nastoupila do programu Učitel naživo,“ vysvětluje.

Lenka učí na Lauderových školách, což je židovská škola v centru Prahy. Dětí sem chodí méně, než je v podobně velkých školách běžné. Velký důraz tu kladou na vztahy a profesní rozvoj učitelů. „Ve sborovně je otevřená a přátelská atmosféra, sdílíme zkušenosti s konkrétními třídami i žáky a navzájem od sebe. Učitelé u nás jsou všech věků a různých národností, řada učí jen na částečný úvazek a jinak se věnuje něčemu jinému. Energii dobíjím spoluprací s kolegy a také tím, že se věnuji svému dalšímu vzdělávání,“ popisuje Lenka Procházková. „Vedení školy intenzivně podporuje naše vzájemné hospitace a reflexe, neformální povídání je na denním pořádku, s kolegou realizujeme tandemovou výuku.... ve škole cítím velkou podporu, máme také vysoký stupeň svobody, kromě běžné výuky realizujeme projekty, což mi pomáhá neupadnout do stereotypu.“

I některé státní školy se snaží pečovat o svoje učitele. Na ZŠ Angel v Praze 4 pracují s problematikou syndromu vyhoření cíleně, říká zástupkyně ředitele Marie Horčičková: „U nás ve škole působí psycholog, který je k dispozici i učitelům. Máme také interního mentora, který pomáhá ve škole udržovat zdravé vztahy. Učitelé u nás mají nárok na kartu Multisport, aby po práci mohli sportovat. Vyrážíme pravidelně na teambuildingové akce, jejichž součástí je i wellness. Naši učitelé hodně oceňovali tzv. Divadlo utlačovaných, kdy pod vedením lektorky vytvářeli divadelní představení ze života učitele. Skvěle se odreagovali a leckteré zkušenosti si tak zpracovali.“

Zacházení se stresem učme už na fakultě, říká psycholožka

„Od začátku jsme nechtěli, aby náš výzkum skončil někde v šuplíku. Snažíme se o to, aby se do vzdělávacích programů pedagogických fakult dostaly nácvikové semináře, na nichž by si studenti mohli natrénovat některé stresové situace,“ vysvětluje psycholožka Irena Smetáčková. „Zjistili jsme, že absolutně nejhorší je, když učitel upadne do pocitu, že je ve škole jen sám za sebe a nikdo mu nepomůže. Upadá do rutinních postupů, nevěnuje se sebereflexi, nedokáže přijít na to, co by v krizových situacích mohl dělat jinak než dosud. Upadá do stereotypu a zacykluje se ve svých nefunkčních způsobech chování. Čím déle tento stav trvá, tím menší je pravděpodobnost, že se z něj učitel dokáže dostat bez pomoci.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.