TEREZA vodí už čtyřicet let děti do přírody. "Zakladatelce bylo šestnáct," vypráví ředitel o historii i dnešku

Jak to celé začalo? Jaké podmínky měla neziskovka za komunismu?

U zrodu společnosti stála parta mladých lidí. Nejvýraznější osobností byla Jana Ledvinová, která se později stala i hlavou TEREZY na mnoho let. Janě bylo pouhých šestnáct let, chodila na střední školu a chtěla pečovat o přírodu, ale ve škole se toho v tomto směru moc nedělo. A tak zaklepala na vrata Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze a nabídla jim pomoc. Psal se rok 1979 a Jana začala potkávat další stejně smýšlející studenty a pomalu začala vznikat TEREZA.

První dekáda Terezy (jako zakládajícího článku Českého svazu ochránců přírody) byla ve znamení práce v chráněných územích v Praze i jinde, setkávání s váženými odborníky a vědci z různých oborů přírodovědy, a v neposlední řadě i hlubokých přátelství na celý život. Stavěli jsme naučné stezky, zkoumali České pralesy, přesazovali bledule a jezdili na přírodovědné výpravy. Nejvíc času jsme trávili v Prokopském údolí, kde měla Tereza i svoji TERÉénní ZÁkladnu (odtud pochází jméno Tereza). Tam začala pást tři kozy, sedmnáct ovcí a pomalu začala vedle praktické ochrany přírody vytvářet i vzdělávací aktivity pro děti a mladé lidi.

Kdy a proč jste se začali soustředit na vzdělávání?

Systematicky pracovat se školami jsme začali ihned po revoluci, která nám samozřejmě doslova vlila energii do žil. Jeli jsme do zahraničí, zjišťovali, kde, co a jak funguje, a začali sem přinášet ověřené programy, které krásně nasedaly na naše zkušenosti z předrevoluční doby.

Dělali jsme školní ekologické projekty jako Modré z nebe, Ozón, Kyselé deště nebo Suchou nohou po dně mořském. Trochu později vznikly prezenční ekologické výukové programy, kam přišli učitelé s celou třídou a my pracovali přímo s dětmi. Protože jsme ale chtěli, aby dopad a změna ve vzdělávání byla co největší, začali jsme čím dál víc pracovat s učitelkami a učiteli. Ti totiž vedle rodičů mají největší vliv na vzdělávání dětí. To, co dětem předají, si pak jejich žáci ponesou celý svůj život do své práce a do rodiny.

Jaké vzdělávací aktivity máte dnes, čím se zabývají, čemu věnujete momentálně jako společnost nejvíc energie?

Dnes, po čtyřiceti letech, se našich programů každoročně účastní kolem 100 000 dětí, které se učí poznávat přírodu a o své životní prostředí pečovat samy. Spolupracujeme s více než 800 školami, podporujeme a vzděláváme přes 6 000 učitelů a další tisíce rodičů.

Poznávání přírody přerostlo v rozvoj přírodovědné gramotnosti a objevování vědy badatelskou metodou v programu GLOBE, kde spolupracujeme s NASA. V Ekoškole usilujeme stejně tak o šetrnější provoz školy, jako o demokratické zapojení žáků do rozhodování o ní. V projektu Učíme se venku a v programu Les ve škole prosazujeme výuku venku nejenom v přírodopise, ale také v matematice, v češtině a dalších předmětech, protože zdravé a podnětné prostředí lépe naplňuje biologické a psychické potřeby dětí a umožňuje jim učit se naplno a s radostí.

Máme také program Mistři kolegiální podpory, kde pomáháme učitelům prohloubit jejich vzájemnou spolupráci, společné plánování, realizaci a reflexi výuky, protože takový přístup prokazatelně zlepšuje jejich praxi. Žádné „nej“ asi nemáme, máme rádi všechny naše programy a každý z nich má svoji cílovou skupinu, která ho potřebuje a využívá.

Zajímá děti a učitele příroda?

Často se teď říká, že děti dnes příroda nezajímá, že je vlastně zajímá jen koukat na obrazovky chytrých telefonů. Myslím si, že je to maličko jinak. Dnes už je řada dětí, které za sebou nemají ty hodiny běhání venku a objevování světa kolem, jako jsme to ještě většinou zažili my, když jsme byli dětmi. Přírodu potom samy nevyhledávají, nebo se jí dokonce bojí, protože s ní nemají dostatečnou zkušenost. Jejich vztah k přírodě je jakoby neprobuzený. Když ty děti ale opakovaně začnete brát do přírody, najednou zjistíte, jak je i pro ně příroda důležitá. Dobrodružství v přírodě totiž na děti funguje stejně silně dnes jako před lety. Děti v podstatě touží hrabat se v písku a skákat do louží. Hladit zvířátka. Objevovat cestičky. Stavět bunkry. Sbírat (a cpát se) plody. Hrát si na lovce. Tohle máme v sobě hluboce zakódované, patří to k evoluční výbavě člověka a nemůže to překrýt ani vynález mobilů.

Jaké jsou plány TEREZY do budoucna?

I když jsme úspěšní, výzev před námi spíše přibývá. V celosvětovém měřítku čelíme problémům, jako je dnes především změna klimatu, které náš život na této planetě mohou velmi znepříjemnit.

Na jednu stranu se snaha a činy každého jednoho člověka mohou zdát malicherné a bezvýznamné, ale přesto se musíme pokud možno všichni zapojit, abychom mohli dosáhnout potřebných velkých změn na ochranu našeho životního prostředí v naší zemi a na celé planetě.

Pokud budeme mluvit konkrétněji, dává nám smysl zaměřit se více na podporu výchovy a vzdělávání venku, učení vědy skrze skutečné dělání vědy v přírodě namísto memorování pouček z učebnic, a lepší vzdělávání o klimatu a o vizi budoucího života, který bude udržitelný.

Petr Daniš se zabývá dětmi a přírodou, vzděláváním a ochranou životního prostředí. Působí jako ředitel Vzdělávacího centra TEREZA a předsedá síti středisek ekologické výchovy Pavučina. V roce 2015 získal s Terezou „ekologického Oskara“, ocenění za úspory, ekologii a inovace E.ON Energy Globe. V roce 2017 spoluzaložil projekt Učíme se venku, který v témže roce obdržel první cenu odborné poroty za inovace ve vzdělávání EDUína. Pro Ministerstvo životního prostředí napsal publikaci Děti venku v přírodě: ohrožený druh? S podtitulem Proč naše děti potřebují přírodu pro své zdraví a učení. Přispívá články do odborných časopisů, jako je Řízení školy, Envigogika, Bedrník, Prevence. Se svojí ženou Justinou spolupracuje na webu www.svobodnahra.cz. Má čtyři děti a učí se s nimi venku.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.