Učitelé byli vrženi na internet, učí každý sám a na svém zařízení. Umí se chovat e-bezpečně?

Na jaře se učitelům změnil život jako málokomu. Většina z nich nejspíš v životě nebyla na žádné videokonferenci, a teď ji mají sami svolávat, moderovat a ošetřit při tom i rizika, která s pohybem na internetu souvisí. Učí se za pochodu a úspěch hodně záleží na tom, jestli v tom nezůstanou sami. Co pro ně dělá ministerstvo, odborníci v pracovních skupinách a fórech a jejich školy – o tom se ve čtvrtek odpoledne dvě hodiny diskutovalo na online kulatém stolu SKAV a EDUin.

„Mluvíme o distanční výuce, ale ta ve skutečnosti v profesionální podobě vyžaduje práci celého týmu. My teď zažíváme nouzovou a improvizovanou formu výuky na dálku, která je reakcí na výjimečnou situaci,“ říká Ondřej Neumajer, lektor, didaktik a popularizátor účelného využívání informačních a komunikačních technologií, který působí v programu Učitel naživo.

Česká republika nemá navíc s distanční výukou skoro žádné zkušenosti, natož v základním školství. Na rozdíl třeba od Austrálie, kde část obyvatel žije mimo dosah škol a distanční výuka se tu občas praktikuje, stejně jako ve Finsku.

Podpory je dost, ale má učitel čas ji hledat a třídit?

„Když vláda 10. března vyhlásila zavření škol, musel jsem vyhledat pomoc u kolegů,“ řekl na videokonferenci ředitel základní školy v Čelakovicích Jiří Kyliánek. A to je v informačních technologiích nadprůměrně vzdělaný, pracoval dlouhá léta jako manažer informačních systémů. Podle Kyliánka je podpory pro učitele i ředitele ve formě různých webinářů hodně. Mnoho z nich nabízí i ministerstvo školství ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem. Kvantita ale nemusí být výhoda. Vyznat se v nich může být pro běžného učitele problém. „Zvlášť na jaře to byl pro učitele masakr, teď už si každý víc vyběhal svou cestičku, já sám jim ale pomáhám zdroje třídit a posílám emailem odkazy,“ říká Jiří Kyliánek.

„Nabídka je až moc široká, učitele to může zahltit,“ přizvukuje mu Zuzana Šimůnková, ICT koordinátorka na Gymnáziu Havlíčkův Brod a zástupkyně Jednoty školských informatiků. „Součástí naší podpory je to učitelům zjednodušit. Už mnoho let se snažíme vzdělávat nejen děti a učitele, ale i rodiče. Já sama čerpám informace v Jednotě školských informatiků nebo na podpůrných skupinách na sociálních sítích. Na školní facebookové stránky dávám rady pro žáky a rodiče, na co by si měli dávat pozor, a interně zase instruuji učitele. Teď například ohledně antivirových programů nebo nebezpečí phishingu. Přece jen pracují teď většinou na svých zařízeních a zabezpečení nemusí mít dobře ošetřené.“

Mnoho škol nemá ICT koordinátora

Jako podpora ICT ve škole pracuje ideálně správce sítě a hardwaru a také ICT koordinátor. Ti první ale často do školy přicházejí třeba jen na jeden den v týdnu, pracují pro více škol najednou a o nastavení vzdělávacích platforem se spíš nestarají. „Role ICT koordinátora je podpora učitelů a jejich výuky. Bohužel mnoho škol koordinátora nemá,“ upřesňuje Zuzana Šimůnková z Jednoty školských informatiků. Její škola dokonce s ohledem na mimořádnou situaci pověřila správou vzdělávacího systému ještě dalšího pracovníka, který se pro to musel vyškolit. „Reforma financování regionálního školství počítá s posílením škol v tomto směru, chceme vyčlenit víc peněz na nepedagogické pracovníky,“ řekl v reakci na její slova Jaroslav Faltýn z MŠMT.

Podle Kamila Kopeckého, vedoucího Centra prevence rizikové virtuální komunikace z Univerzity Palackého v Olomouci a projektu E-Bezpečí, mohou v této výjimečné době IT gramotnost do škol a rodin šířit i studenti pedagogických fakult. „Jedeme jako fakulta kompletně přes e-learning. Máme pět tisíc studentů, kteří teď v rámci své praxe působí v terénu, pracují s dětmi a školami, doučují, mají tedy možnost jim pomoci i s nastavením bezpečného prostředí.“

Budoucí učitele připravuje i program Učitel naživo. „Museli jsme naše aktivity převést online a sdílíme naše zkušenosti na školách, kde naši studenti vykonávají praxi. Okruh je poměrně široký," říká Ondřej Neumajer. „Před pár týdny jsme zveřejnili infografiku Patnáct praktických rad, jak vyučovat přes videokonference – setkalo se to s dobrým ohlasem. Povzbudilo nás to a čerstvě jsme připravili další materiál právě k e-bezpečnosti."

Elektronické zlobení muselo přijít

Školy mohou být poměrně zranitelným cílem, pokud by se na ně zaměřili internetoví škůdci. Médii prošly zprávy o případech „vlamování“ se do výuky. Jak rozšířený je to fenomén a odkud přichází? „Na naší škole jsme nic takového nezaznamenali,“ říká Zuzana Šimůnková. „Jsme gymnázium, možná tím asi trpí víc základní nebo učňovské školy,“ říká. „Podle informací, které mám od AVASTu, firmy specializované na antivirové programy, ale nebyl zvýšený počet útoků na školy v době distanční výuky zaznamenán.“

„Podle našich průzkumů k internetovým útokům na školy dochází, ale ne v nějakém masovém měřítku,“ dodává Kamil Kopecký z E-bezpečí.“ Narušování, pokud se děje, vychází spíše od žáků nebo lidí z blízkého okruhu školy.

Na tom se účastníci kulatého stolu shodují. „Myslím, že jde hlavně o elektronické zlobení ze strany žáků a bylo jen otázkou času, kdy k němu dojde,“ řekl Bohuslav Hora, učitel ICT v ZŠ a MŠ Chraštice, lektor a aktivní člen Učitelské platformy. „Může to být signál a pobídka pro učitele, aby proměnil styl výuky, protože žáci zlobí, když se nudí. Je třeba taky dbát o dobré klima ve třídě, vztahy, wellbeing,“ dodává Hora.

Děti samy na síti – nakupují

Distanční výuka zvýšila čas trávený dětmi na internetu. Zvýšila se i nějak rizika, která s tím jsou spojená, třeba proto, že teď jsou na internetu častěji bez rodičů? „Registrujeme jen trestné činy, které byly nahlášeny, nevíme samozřejmě vše, ale žádný výrazný nárůst jsme nezaznamenali, snad jen mírné zvýšení výskytu podvodů při nákupech doplňků pro online hry,“ říká Václav Písecký, vedoucí oddělení informační kriminality Policie ČR.

„Zjištění policie mě nepřekvapuje, děti jsou sice kvůli škole na internetu více, ale obecně jsou zaměstnávány nějakým úkolem, ne zábavou,“ říká Zuzana Šimůnková a dodává, že se spíše obávala nárůstu kyberšikany. „Ve třídě máme děti víc na očích a zárodky patologického chování mezi spolužáky můžeme zaznamenat rychleji, než když se s dětmi vidíme jen přes obrazovky a nemáme přehled o jejich aktivitách. Ale na naší škole jsme ani v tomto ohledu nezaznamenali více případů než obvykle,“ říká.

Šikana učitelů? Většinou spíše škádlení

„Od začátku roku jsme řešili asi tři sta případů kyberútoků na dítě nebo učitele,“ říká Kamil Kopecký z E-bezpečí. Kontaktovalo je sto čtyřicet dětí. Problémy byly identické jako v předchozích letech. Ve třiceti procentech jde o únik materiálu se sexuálním obsahem, ale toto se děje ve většině případů v rámci vztahů se známými lidmi, ne s cizinci. „Máme i asi padesát případů kyberšikany, ale nevymyká se to statisticky z průměru minulých let,“ říká Kopecký. Zajímavé ale byly podle něj motivace šikany. Jak už naznačoval Bohuslav Hora, elektronické zlobení i těžší formy dehonestace mají často zdroj ve frustraci z nudy. Vážnější formu kyberšikany podle zjištění E-bezpečí zažívá osm až deset procent dětské populace a odpovídá to evropskému průměru.

A kyberšikana vůči učitelům? Týká se tří až pěti procent z nich. Dvacet procent učitelů zažilo, že si z nich žáci utahovali, ale šlo u uličnictví, nikoli o šikanu. „Drtivá většina analyzovaných případů nemá charakter trestného činu, ale občanskoprávního přestupku,“ říká Kamil Kopecký. Nejpřísnější potrestání bývá pokuta v řádu tisíců korun. Nahrávání učitelů a použití nahrávky pro jejich zesměšnění je ale dnes daleko snadnější, dá se proti tomu nějak bránit? „Ideální je v každém případě používat pro výuku uzavřená školní prostředí, kdy má škola celý systém pod kontrolou,“ doporučuje Kopecký.

„S bezpečným nastavením platformy ale musí učitelům pomáhat škola, nemůže to být jen na nich,“ zdůrazňuje opět nutnost podpory pro učitele Zuzana Šimůnková.

Kamery mají být zapnuté

Mnoho učitelů učí bez očního kontaktu se svými žáky, kteří mají často vypnuté kamery. Musí se s tím smířit? „K problematice zapínání kamer při výuce se vyjádřil Úřad pro ochranu osobních údajů,“ řekl Kamil Kopecký. Podle čerstvých právních rozkladů podle něj učitel zapnutou kameru vyžadovat může, ovšem s ohledem na podmínky dané domácnosti. Neboli: nelze nutit žáka, aby si kameru opatřil, ale pokud ji má, měl by ji na žádost učitele zapnout. „Sám s tím mám při výuce problém, drtivá většina mých studentů se mi neukazuje a mluvím k jejich ikonám,“ sdílí Kamil Kopecký zkušenost vysokoškolského pedagoga. „Zapnuté kamery samozřejmě učení i kontakt zlepšují a souhlasím s tím, že by měly být zapnuté na obou stranách. Nicméně, asi bych byl proti tomu, aby se to nějak ostře vynucovalo,” říká Neumajer. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.