Už máte dost suchých těstovin? Známé foodblogerky radí, jak z dětí vychovat lepší jedlíky

Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žili dospělí lidé, kteří si kdykoliv mohli uvařit, na co měli právě chuť. Mohli si v sobotu přispat, pak se povalovali, a někdy během dne šli nakoupit suroviny na nějaké zajímavé jídlo, které je zaujalo v televizi nebo v časopise. A pokud to nakonec bylo příliš slané nebo pálivé nebo se příprava neskutečně protáhla, bylo to úplně jedno, jelikož tito dospělí lidé – a teď to přijde - neměli děti.

Předvídejte a připravujte předem, radí Deb Perelman z blogu Smitten Kitchen

„Syna a dceru miluji nade vše. Velmi mě ale překvapilo, kolik vaření se ode mě očekává od té doby, co jsem se stala matkou – a jak málo nakonec vlastně dělám jídla, která mi chutnají a chci je jíst,“ říká Deb Perelman, matka devítiletého Jacoba a čtyřleté Anny a foodblogerka, jejíž blog Smitten Kitchen sleduje pravidelně 6 milionů lidí. 

A co víc, jak poznamenává Deb, večeři je obvykle třeba připravit velmi svižně na konci vyčerpávajícího dne naplněného prací, školou, vyzvedáváním, pochůzkami a kroužky. V jedné chvíli se tedy doma shromáždí několik hladových a unavených jedinců, kteří jsou na pokraji zhroucení a pokud si přáli brokolici zelenou (vařenou), rozhodně nehodlají tolerovat hnědou (pečenou). 

Pokud máte děti, které snědí prakticky cokoliv (bez ohledu na to, že je to zelené a kořeněné) a jako bonus jim chutná to, co vám, dál snad ani nemusíte číst a můžete si gratulovat. Pokud ale věčně nevíte, co zase udělat k večeři, a nepříjemně často skončíte s párky nebo „chlebem s něčím“, pak má pro vás Deb Perelman několik dobrých rad. 

6 nápadů pro příjemnější večery

Najděte si jeden recept, který opravdu chcete uvařit. „Nemusí to být zrovna jídlo, které vaše děti zaručeně snědí, a jeho příprava trvá pět minut. Buďte trochu sobečtí a zvolte si něco, na co máte už dlouho chuť. Třeba těstoviny s omáčkou a krevetami,“ radí Deb. 

Předvídejte zádrhele. Chcete těstoviny s krevetami a omáčkou, ale jedno dítě nedůvěřuje krevetám, druhé jí těstoviny jen suché a ani jedno nesnáší v jídle stopy petržele? Máte chuť na fazolovou polévku se zeleninou, ale děti nesnáší polévky, váš muž se rozhodl omezit sacharidy a vy si říkáte – proč se s tím mám dělat, když to nikdo nebude jíst? Vyzkoušejte toto:

Rozložte jídlo na jednotlivé komponenty. Krevety připravte odděleně a petržel dejte na misku, takže na stůl dáte jednu mísu vařených těstovin s trochu másla a parmezánu, další s krevetami, a navíc misku s petrželí. Je to trochu otrava a rozhodně víc nádobí, ale dává to smysl, pokud jsou vaše děti vybíravé.

Přihoďte návnadu. Každý je jiný, ale obecně děti mají rády sacharidy, takže oblíbená bagetka může ty malé mlsouny přimět, aby se posadili ke stolu. Nakonec třeba možná ochutnají i tu zeleninovou polévku s fazolemi. Možná. 

Opakujte v týdnu ještě dvakrát se dvěma různými recepty. Tím získáte plán na tři večeře. Proč zrovna na tři? Dvě jsou málo, a čtyři, to už jsou dost vysoké cíle. Navíc, když uvaříte tři nová jídla v týdnu, dvakrát si dáte to, co zbyde, a jednou dvakrát prostě cokoliv – chleba se šunkou a zeleninou, nebo objednáte pizzu – máte vystaráno. 

Co můžete, připravte si předem. Vážně, když máte v neděli večer chvilku, nakrájejte si tu petržel nebo zeleninu na polévku. Vaše zítřejší já vám poděkuje.

Nenechte se odradit, doporučuje Markéta Pavleje z blogu Kitchenette

Bohaté zkušenosti s neustálou přípravou rodinných večeří má i česká foodblogerka Markéta Pavleje, která vede blog Kitchenette. Markéta má tři děti, psa a její vášní je pólo (ne vodní, ale na koních). Ani ona tedy nemá právě času nazbyt. Jak se jí tedy daří nasytit každý den rodinu a nezbláznit se z toho?

Suché těstoviny a jak se jim vyhnout

U nás to celé funguje tak, že se nenechávám odradit tím, že jednomu z dětí něco nechutná napoprvé. Je vědecky dokázané, že aby nám nějaká nová chuť začala chutnat, je někdy třeba ji ochutnat až 9x! Dokud se tímhle nezačnete řídit, jste odkázáni na nekonečné vaření suché rýže nebo těstovin a v konečném důsledku i na nevyváženou stravu celé rodiny.

U nás se vaří to, na co máme chuť my dospělí a co si myslíme, že je pro nás dobré. Je potřeba zaujmout trochu sobecký postoj a nenechat děti řídit chod kuchyně. Ono to se třemi dětmi ani není možné, protože by každý chtěl něco jiného. My dospělí jsme ale zodpovědní za výživu dětí, a tak si to každá máma může pro sebe odůvodnit. Samozřejmě nastanou dny, kdy se jich zeptám, co by chtěli uvařit a dávám na výběr, ale nejde to tak stále. Vařím různá pestrá jídla ze světové i domácí kuchyně, jen samozřejmě méně kořením. Chce to být trpěliví a připravit se na to, že hold někdy večeři nesnědí a nakonec jim namažete krajíc chleba, ale vždy trvám na tom, aby alespoň malý kousek ochutnali a tedy zařadili novou chuť do své matrice. Příště už jim třeba bude sympatičtější a napotřetí ji možná budou i milovat. Ono je to jednoduché, uvařit jim opět suché těstoviny, ale tím chuťový repertoár dětem nerozšíříte.

Večerní kalup a jak ho zvládnout...

Mně hodně pomáhá alespoň malá příprava. Kolikrát ani nevím, co budu vařit, ale namočím a předvařím si krabičku luštěnin nebo quinoi a večer pak už něco vykouzlím. Často to dělám v neděli večer, když se připravujeme na následující týden. Když pak v týdnu vařím večeři, pokusím se udělat si "strýčka" na další den - například peču kuře a upeču třeba o dvě stehna navíc. Druhý den je použiju na skvělý salát nebo rizoto. Nebo uvařím dvojnásobné množství máslového kuřete a polovinu zamrazím na jindy. Zkrátka se snažím vědomě šetřit čas. 

Aby byla večer pohoda....

Oblíbila jsem si kuchařku Little Green Kitchen. V úvodní kapitole autoři David a Luise uvádějí celou škálu svých osobních tipů na téma, jak v dětech probudit zájem o jídlo a jak z nich vychovat zodpovědné jedlíky. Na začátku každé kapitoly dávají příklady různých konverzačních témat, jako "Kolik barev jsi dneska snědl?", kdy dětem prakticky vysvětlují, že pestrost a harmonie je pro nás důležitá. Nejvíce mě ale ovlivnilo téma "Rozhodněte se, za co chcete bojovat". Tam Luise vysvětluje, že v určitém věku je nemožné po dítěti chtít, aby vzorně stolovalo, drželo správně příbory, neopíralo si hlavu nebo se neválelo po stole, aby si nezpívalo, aby bylo klidné a tiché, a ještě aby hezky všechno snědlo. V ideálním světě možná ano, všichni bychom to tak chtěli, ale hlavním cílem by mělo být, aby se rodina najedla, a aby panovala příjemná atmosféra. Toto ve mně silně zarezonovalo a hodně jsem přehodnotila náš přístup a benevolenci k dětem. Nás samozřejmě vychovávali tvrději a museli jsme být se sestrou absolutně vzorné, takže jsem i já měla pocit, že je moje povinnost děti naučit v první řadě perfektně stolovat a mít vychování, ale tyto nároky jsem teď odsunula až na třetí kolej a budu je postupně přidávat, až budou větší. Teď se soustředím na to, abychom spolu u stolu byli šťastní a aby děti ochutnávaly nová jídla.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.