Už nechceme mlčet! Jak učni z Loun našli díky mediální výchově svůj hlas

Je 17. listopadu a na Národní třídě se shromažďuje dav k oslavám sametového výročí. Míří sem hloučky lidí se svíčkami, prezentují se tu neziskovky – a také se sem blíží barevné masky s tlampači a letáky, sdružené do průvodu Sametového posvícení. Masky využívají výročí už tradičně k satirické kritice věcí, které jejich nositele ve společnosti štvou. A letos mezi nimi poprvé kráčí i skupina učňů z Loun. Právě vrcholí jejich několikaměsíční projekt, který ukazuje, jak lze mediální výchovu spojit s pořádnou dávkou zábavy a taky s rozvojem aktivního občanství. 

Komiksy, podcasty, videa. Mladí mají co říct

Mediální výchova má rozvíjet schopnost kriticky porozumět mediálním obsahům a schopnost sám je tvořit. Protože jsou média silným nástrojem k zesílení svého hlasu ve společnosti, je v řadě zemí trendem propojovat ji s výchovou k občanství. Kalifornská badatelka Jessica Zacher Pandaya například vedla svoje žáky k natáčení videí mj. s cílem pomoci jim šířit témata mexické komunity. Renee Hobbs z univerzity v Rhode Islandu učila třináctileté školáky kreslit komiksy o společenských tématech, která je pálí, a vznikly tak např. skvělé stripy o bezdomovectví. Portugalka Maria Jose Brites se vydala do vězení pro mladistvé, aby s nimi sdílela jejich každodenní zážitky pomocí rádiových podcastů. 

V Británii, Německu i dalších zemích se diskutuje o snížení volebního věku na 16. Posledních deset let nicméně čísla ze západních zemí ukazují, že mladí, i když volit mohou, mnohdy k urnám prostě nepřijdou. Zájem o dění ve společnosti mají, vyjadřují ho ale stále víc jinými způsoby – ano, správně tušíte, on-line. To, že jsou on-line nástroje dostupné, ale zdaleka neznamená, že je všichni ovládají. A čísla (například Člověka v tísni či ČŠI) říkají, že čeští učni jsou na tom o poznání hůř než jejich vrstevníci z elitnějších škol.

Protože v Česku výzkum mediální výchovy k aktivnímu občanství, a tím spíš zaměřený na učně, takřka neproběhl, rozhodla jsem se právě tomuto tématu zasvětit svoji čerstvě obhájenou dizertaci. A vyrazila jsem na SOU do Loun.

Neskončit u pásu

Louny mají krásné centrum i okolní přírodu, když jsem si ale se třeťáky z oboru aranžér povídala, sdíleli i velké sociální rozdíly, nedostatek pracovních míst či obavy, že „skončí jako máma a táta někde u pásu“. Řada z nich neměla úplně jednoduchou pozici – jedna z dívek už měla dítě, několik studentů mělo zkušenosti s drogami i s tvrdou šikanou, někteří měli rodinné příslušníky ve vězení. Naštěstí měli ale velkou oporu v učitelce Zuzaně Koděrové, která se své žáky snaží s laskavým humorem a velkou silou všemožně podporovat. I proto souhlasila, že se mnou půjde do tříměsíčního výzkumného projektu, jehož vyvrcholením mělo být právě zapojení studentů 3. ročníku do Sametového posvícení.

Zmíněný satirický průvod se inspiroval ve Švýcarsku a každoročně se v něm propojují umělci se skupinami z neziskovek, škol a dalších organizací. Každá parta si zvolí nějaké společenské téma, na které by chtěla s humorem poukázat při průchodu centrem Prahy v den výročí 17. listopadu. 

Poté, co jsme se s lounskými žáky trochu vzájemně seznámili a prohlédli jsme si fotky a videa z předchozích průvodů, začali aranžéři hledat své vlastní téma. Padaly nápady jako „hořící pralesy“ či „drahá zdravotní péče“, nakonec si ale odhlasovali, že jako skupinu je nejvíc trápí příliš nízké tresty za týrání zvířat. Mnozí měli doma nejrůznější mazlíčky, někteří znali zblízka například případy nelegálních množíren.

Po důkladné rešerši tématu jsme hledali způsoby, jak téma dostat kromě průvodu ještě víc do společnosti. Povídali jsme si o jiných projektech mladých lidí, kteří vyvolali veřejnou debatu. Když viděli fotografii Grety Thunberg, neměli tušení, o koho jde. Ale nadchla je, stejně jako například český vysokoškolský Týden neklidu, který bojoval proti zavedení školného. A „mým“ aranžérům došlo, že bez médií to nepůjde. 

Tisková konference na učilišti

Rozhodli jsme se uspořádat tiskovou konferenci pro místní novináře. Žáci dali sami dohromady seznam místních médií a během společného hledání kontaktů se začali sami ptát, komu ten či onen deník vlastně patří. Společnými silami vznikla tisková zpráva, kterou žáci rozeslali. Když po pár týdnech do školy skutečně přišli dva redaktoři a příběh učňů, kteří vyráží do Prahy na průvod k 17. listopadu, se dostal na titulní stranu místního deníku i do Českého rozhlasu, neskrývali nadšení. „Naši mě nechtěli původně do Prahy pustit. Ale pak slyšeli můj rozhovor v rádiu, a byli na mě hrdí. A nechali mě jet,“ radovala se jedna z aranžérek, Andrea. „Mnohým to úžasně zvedlo sebevědomí. Užívali si, že jsou tak trochu slavní,“ komentovala to učitelka Koděrová.

Zároveň se ale v našich rozhovorech potvrdil fakt, že středoškoláci sami úplně sledování zpravodajství nefandí. Podle databáze Market & Media & Lifestyle-Target Group Index jsou pro většinu českých učňů zdrojem informací sociální sítě. Pro sledování zpravodajství používají internet denně jen necelá 4 procenta z nich. Dala jsem jim tedy možnost vybrat si sociální síť, na které by chtěli informace o příliš nízkých trestech za týrání zvířat šířit. Vybrali si Facebook (prý aby zasáhli i ty „babičky“) a Instagram. 

Přiznám se, že do projektu na učilišti jsem vstupovala s určitými předsudky – už samotná ředitelka školy mě varovala, že zdejší žáci máloco dotáhnou a ať nečekám, že by do Prahy nakonec přijeli. Předchozí studie zase říkaly, že učni nebývají ochotni věnovat projektům „navíc“ ani minutu svého volna. Praxe s aranžéry ale většinu těchto obav popřela. 

Celé učiliště spojilo síly

Po několika týdnech jsme se přehoupli do hledání a tvorby vizuální části projektu. Tedy do kašírování masek a tvorby vozíku, na kterém v průvodu každá skupina tlačí symbol svého centrálního sdělení. Výtvarnice Kristýna, která se mnou na projektu spolupracovala, se nestačila divit, co všechno lounští aranžéři dovedli. „Oproti gymnazistům jsou schopni s mnohem větší lehkostí svoje nápady vizualizovat,“ radovala se. Uměli zacházet s vrtačkou i dalším nářadím, s nadšením modelovali z hlíny a sami přicházeli s nápady. 

Učitelce Koděrové se navíc podařilo na škole zapojit i další obory – švadleny ušily aranžérům pláště, zámečníci pomohli přestavět podvozek kočárku na konstrukci vozíku. Nejvíc jsme bojovali s textem letáku, který průvod rozdává kolemjdoucím a který má sdělení jednotlivých skupin ujasnit. Nakonec jsme to ale zvládli a otěže grafické stránky držela jedna ze studentek, kterou kvůli letáku naučila paní Koděrová ovládat Photoshop.

Bylo to poprvé, co lounští aranžéři dělali ve skupině na nějakém delším projektu. Když se jim nepodařilo prosadit svůj názor, bylo pro některé obtížné se s tím vyrovnat. Mnohé odrazovalo, když se třeba modelování masky nepovedlo hned. Paní Koděrová ale vždy přiskočila s nějakou větou na odlehčení a i mě nabádala, ať žáky oceňuji radši častěji, i za dílčí úspěchy. 

Jak mi totiž v rámci výzkumu řekla učitelka mediální výchovy na dalším učilišti: „Problém není v tom, že by nechtěli o věcech mluvit. Jenom se bojí. Protože na středních odborných učilištích jsou, když to tak řeknu, ty děti, kterým učitelé už na základce říkali, že teď potřebují probrat něco s těmi, kdo půjdou na gymnázium. Tak oni ať jsou potichu. Oni jsou na zákładce potichu, aby nějak přežili. A na tom učilišti jsou často zase potichu, aby přežili.” 

Už nechceme mlčet

Většina aranžérů se každopádně rozhodla, že oni potichu nebudou. V den D se u autobusu ukázalo dvanáct ze sedmnácti studentů. Národní třídou kráčeli v maskách koček, koní a lidí a tlačili vozík se „soudcem“. Paragraf zákona namalovali i na obří papírovou kouli – míč, kterým si házeli s kolemjdoucími, jak se jim zachtělo. Tak jako se podle nich v Česku různě pohrává s paragrafy. Přes počáteční ostych si průvod Prahou náramně užili. „Mami, my fakt jdeme demonstrovat,“ křičela vzrušeně jedna ze studentek do telefonu. Na závěrečném defilé masek na Staroměstském náměstí to lounští aranžéři naplno rozjeli, pohazovali si míčem s paragrafy o sto šest a vesele tančili. 

U některých „sametových aranžérů“ se zřejmě nic moc neposunulo. „Já lidem prostě nevěřím, nikdy jsem jim nevěřila a tímhle se to rozhodně nezměnilo,“ sdílela se mnou jedna z účastnic. Jak bylo řečeno, mnozí si nesli v batohu hodně složité zkušenosti, které mediálně výchovný projekt na pár měsíců těžko překoná. Mnozí ale při závěrečných rozhovorech hodnotili průvod jako hodně silný zážitek. „Mám dobrý pocit, že jsem mohla pronést veřejně svůj názor a myslím, že to mělo skvělý vliv,“ sdílela jedna ze studentek. Poslanecká sněmovna totiž také (nepochybně vlivem více faktorů) asi půl roku po průvodu skutečně tresty za týrání zvířat zpřísnila. 

Naučili se cílit svá sdělení na různé cílové skupiny různými způsoby, zkusili si i nové výtvarné techniky – právě modelování masek si prý z celého projektu užili nejvíce. Mnozí si ale uvědomili i to, jakou sílu mají nástroje, které denně používali jen k zábavě. „Věděla jsem, že se dá na sociálních sítích dělat i politika. Ale do tohoto projektu mě nenapadlo, že bych to mohla dělat i já,“ řekla mi Ilona, jedna ze studentek. Paní Koděrová si pochvalovala, že někteří notoričtí záškoláci začali po projektu chodit více do školy. A protože jsme s některými zůstali v kontaktu dodnes, vím, že mnozí  „sametoví aranžéři“ sdíleli téma týrání zvířat na svých profilech i nadále. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.