V knihovně malého města, kde to žije. Otevřeno pro batolata i dospělé, funguje i jako družina, smí se tu mluvit i svačit

Česká Třebová je patnáctitisícové městečko, které většina lidí zná jen zpoza oken některého z mnoha vlaků, které tu projíždějí čtyřiadvacet hodin denně. Přibližně uprostřed, nedaleko obou náměstí, mezi dvěma základními školami a jen pár kroků od gymnázia a průmyslovky, stojí knihovna. O budovu se dělí s pobočkou banky. Zatímco v prvním patře knihovnice obhospodařují fond pro dospělé, místnosti v přízemí jsou vyhrazeny dětem a teenagerům.

Ať si batolata zvykají, že existují knihy

Poslední středu v září venku prší, okolní lesy se ztrácejí v mlze a ulice jsou v podstatě liduprázdné, ovšem v dětském oddělení je už po deváté ráno dost živo. Úzkou chodbičkou se jen taktak dá projít mezi kočárky a v útulné místnosti lemované policemi s knihami posedává zhruba tucet maminek s potomky mezi jedním a třemi lety. Některé listují knihami, další vedou běžné rodičovské rozhovory, zatímco děti se batolí okolo, svačí nebo rachotí s hračkami. Úderem desáté startuje Knižní klubíčko, hodinka určená těm nejmenším; tentokrát s příběhem pejska, kočičky a stokrát dobrého dortu.

Jedna z knihovnic se ujímá slova, vypráví, ukazuje obrázky. Vysypává z krabice barevné míčky, takže ti nejmenší je můžou nosit zpátky a míchat vařečkou, jako by zadělávali na dort. V místnosti je šum, ale většina starších dětí poslouchá. Od jejich skupinky se po chvilce odděluje dvouletá Nikolka a přináší novinářské návštěvě leporelo se zvířátky. „Kráva, pejsek, méďa,“ ukazuje nadšeně a odbíhá až ve chvíli, kdy se děti pod vedením knihovnic pouštějí do pohybových říkanek.

„Niky má ráda, když se něco děje,“ říká její maminka, která se představuje jako Romana. „Chodíme na cvičení, samozřejmě i na hřiště, ale i programy v knihovně navštěvujeme pravidelně. Půjčujeme si tu knihy, Niky se učí říkanky a básničky, ale nejradši má, když se vyndají nástroje a může hrát a zpívat.“ Což se potvrzuje vzápětí.  . Zní jedna lidovka za druhou, dojde i na tanec. Hodina vymezená programu ubíhá rychle, ale většina maminek zůstává i potom. „Klubíčko je určené k tomu, aby rodiče s dětmi měli kam jít, kde trávit čas – a zároveň jim tak ukazujeme, že knihovna je místo, kde je každý vítán,“ vysvětluje knihovnice Jana Koďousková. „Děti tu mají k dispozici hračky, sedací vaky, rodiče si tady můžou dát kávu nebo čaj. Doufám, že si vychováváme další malé čtenáře.“

Kde jinde po vás nikdo nechce, abyste si něco koupili?

V půl dvanácté se místnost vyprazdňuje, knihovnice odcházejí na oběd. Když se o hodinu později vracejí, neodemykají jen jedny dveře. Naproti červeně vymalovanému oddělení se zeleným kobercem pro malé děti se totiž nachází střízlivěji pojatý prostor ve studených barvách – Teen Space pro dospívající od 10 let. Ten funguje čtyři odpoledne v týdnu a nabízí kromě knih také počítače, X box, deskové hry a rychlé WiFi připojení. Jakmile se otevřou dveře, začínají se do obou místností trousit děti. Tam, kde stály ráno kočárky, se objevují koloběžky a sportovní boty nejrůznějších velikostí.

„V okolních školách mají zajištěnou družinu pouze ti nejmenší. Co ale mají dělat větší děti v pauze mezi školou a kroužky, nebo než jim jede autobus do některé z okolních vesnic? Naučily se chodit k nám,“ vysvětluje ředitelka knihovny Gabriela Boháčková. „Knihovna je jedno z mála míst, kde si nikdo nemusí nic kupovat. Děti u nás platí padesát korun za rok a mají tu k dispozici bezpečné prostředí, kde se jim nic nestane, kde si můžou napsat úkoly, zahrát si hry, trávit čas s kamarády. Někteří čtou víc, někteří míň, vítáni jsou ale všichni.“

Během odpoledne se v obou místnostech vystřídají možná i desítky dětí. Na chvíli si sednou, vytáhnou telefony, připojují se na síť. Některé děti si společně dělají úkoly nebo pracují na referátech do školy. „Ahoj, Eliško, ahoj Verčo,“ zdraví Jana Koďousková srdečně dvě dlouhovlásky, které přišly společně. „Já sem chodím v podstatě denně,“ říká čtvrťačka Eliška. „Mamka s tím souhlasí, sama mi říká, počkej na mě v knihovně.“ „Já jsem rozhodně čtenářka, už mám tento školní rok v deníku dvě knížky, a někdo ještě nemá ani jednu,“ chlubí se hnědooká páťačka Verča. „Taky sem ale chodím, protože vím, že tady vždycky potkám někoho, koho znám, nebo si tu udělám nové kamarády.“

Deskovky, pařby s knihovnicí, robokroužek, a hlavně žádná pruda!

V místnosti pro dospívající si několik děvčat čte, další hrají Monopoly. Blonďatá knihovnice Adéla tu kromě půjčování knih pořádá pro „své“ teenagery pravidelné akce – ať už jsou to odpoledne s Xboxem a dalšími hrami pod názvem „Zapař si s knihovnicí“, nebo offline dny, kdy jsou na stolech připravené deskovky. Zároveň někdy dětem slouží jako vrba. „Jasně, že tady poslouchám, kdo s kým chodí, nebo kdo vyrůstá ve střídavé péči a má toho plné zuby,“ usmívá se. „Vystudovala jsem sociální práci, takže jsem zvyklá, a ani mi to nevadí. Pro tuhle věkovou skupinu je prostě důležité, aby si měli s kým povídat. Hlavně je nesmím moc prudit, to už mám vyzkoušené, toho si dost užijí ve škole a doma.“ Zdá se, že uvolněný přístup funguje: dobrá polovina teenagerů ve městě jsou v knihovně registrovaní.

Před čtvrtou hodinou se v Teen Space objevuje pětice kluků, kteří přišli na robokroužek. Ten tu zdarma funguje už několik let. Po prázdninách jde o první setkání, je tedy třeba si udělat důkladnou inventuru. Zatímco kluci dávají do pořádku kabely a jednotlivé díly, diskutují o nejrůznějších věcech – třeba o severské mytologii nebo symetrii a asymetrii v přírodě. Lektor Martin Volf, který se do Třebové přistěhoval z Brna, je s úsměvem sleduje: „Máme tady roboty z lega a na nich učím kluky základy programování. Poslední roky i jezdíme na soutěže, kde se sice v konkurenci týmů z gymnázií a průmyslovek moc neumisťujeme, ale asi na tom nezáleží. Kluky to baví a já se tady mezi nimi cítím taky dobře.“

Blíží se šestá hodina, kdy knihovna zavírá. Kluci z robokroužku testují, zda jednotlivé díly stavebnic fungují, a pak krabice uklízejí do polic pod stropem. Jana Koďousková vrací průkazky posledním dětem. Někoho si vyzvednou rodiče, další odcházejí soumrakem domů samy. Už zítra v osm ráno se budova otevírá znovu, a začne běžný kolotoč: po ránu maminky s batolaty, odpoledne školáci a studenti. „Ředitelkou jsem od roku 2005 a za tu dobu nám tu doslova odrostly desítky dětí. Jestli všechny čtou? Chodí to ve vlnách. Do deseti let čtou hodně, pak přestávají a chodí sem spíš na WiFi, no a na střední škole se pak zase vracejí. Práce s nimi je, ale rozhodně se vyplácí,“ uzavírá ředitelka Gabriela Boháčková.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.