V květnu maturoval, v září nastoupil jako učitel na střední školu. A není tam jediný

Jak vás vůbec napadlo stát se učitelem?

Napřed to napadlo mého učitele, který mi říkal, že mi programování dobře jde, a jestli bych nechtěl zkusit třeba pár hodin učit. Já už jsem v té době doučoval některé spolužáky, kterým programování dělalo trochu potíže, a celkem rychle jsem zjistil, že lidem dokážu vysvětlit komplexní věci jednoduše. Chvíli jsme na téma učitelství jen tak vtipkovali, ale nakonec jsem na tu nabídku kývl. Můj učitel zašel za ředitelem a doporučil mě, v květnu jsem odmaturoval a v září jsem začal učit prváky a druháky.

To je u vás na škole běžné, že dostudujete a jdete učit?

Běžné to není, ale výjimečné taky ne. Momentálně je nás tady asi deset nebo patnáct takových mladších učitelů. Neučíme na plný úvazek, většinou kromě toho ještě sami studujeme, někteří i podnikají. Učíme většinou něco specializovaného, ne třeba češtinu nebo matematiku. Já sám učím dvanáct hodin týdně, což je pro mě tak akorát. Je to super brigáda, která mě baví, naplňuje a bere mi přesně tolik času, abych vedle ní ještě v pohodě stíhal svoje věci.

Jaké to je, když se člověk prakticky přes noc ze studenta stane kolegou svých bývalých učitelů?

Musím říct, že na začátku to bylo fakt zvláštní. Přece jen jsem byl prostě obyčejný student, nebyl jsem ve všech předmětech stoprocentní a ne se všemi učiteli jsem měl úplně bezchybné vztahy. Když jsem je začal potkávat na chodbě jako jejich kolega a někteří mi nabízeli tykání, bylo to zajímavé. Výhodu mám, že je nás tady mladých učitelů víc, takže tady máme takovou svoji partu, ale vnímám, že ne všichni starší učitelé jsou z nás nadšení. Každopádně věřím, že kdyby byl letos větší prostor k pořádání nějakých větších mimoškolních akcí, tak bychom se určitě víc seznámili. A taky věřím, že kdybych potřeboval radu nebo konzultaci, tak by mě neodmítli. Zatím ale zvládám sám.

Začínající – a vlastně i zkušení – učitelé říkají, že jim hodně času zabírají přípravy. Jak to máte vy?

Na začátku to bylo opravdu náročné a nad přípravami jsem trávil hodně času. Teď po půl roce můžu říct, že už si to sedlo. Chystám si už hlavně praktická cvičení a testy, teorii jsem schopný vykládat spatra. U prváků si víceméně vystačím s tím, co nosím v hlavě, u druháků, kteří se už učí dost komplexní věci, se musím vždycky potřebnou látku na sto procent doučit, abych byl přesný a nevykládal nějaké hlouposti, to bych nerad.

Čeho se při plánování hodin držíte? Máte nějaké učebnice nebo tematický plán?

Tematický plán máme a je dost podrobný, což mi nevadí, protože aspoň s jistotou vím, jestli jsme se třídou napřed nebo pozadu. Dělám si v něm ale občas změny. Učím rád všechno hodně prakticky, takže někdy se nám stane, že jdeme v praktických cvičeních o něco dopředu, a až zpětně potom doplňujeme teorii. Myslím ale, že nám to funguje a studenti umí všechno potřebné.

Vzhledem k tomu, že jste jen o pár let starší než vaši studenti, nemáte někdy problém s kázní v hodinách? Že by studenti opisovali při testech, nedávali pozor a tak?

Na začátku roku jsme si vysvětlili, že jak se budou chovat oni ke mně, tak se budu chovat já k nim, a zatím nemám problémy. Myslím si, že studenti naopak oceňují, že jsem jim věkově blízký, chápeme navzájem svoje vtipy, můžeme se spolu normálně bavit. Ani se mi moc nestává, že by nedávali pozor, protože dostat se k nám na školu není jednoduché, a když už tady jsou, tak jsou obvykle motivovaní a chtějí se toho hodně naučit. 

Nedovoluji běžně studentům, aby mi tykali, protože když si vykáme, je jednodušší držet odstup. S některými studenty ale spolupracuji na různých projektech, takže mimo hodiny mi tykají a na hodinách vykají. Je to trochu matoucí, jenže odpoledne by mi přišlo divné, aby mi říkali „pane učiteli”, ale zase nechci, aby to vypadalo, že je nějak zvýhodňuji. Občas se stane, že mi někdo omylem tykne ve třídě, nebo dopíšou test a začnou si vykládat, ale stačí říct: „Kluci, nechte toho prosím,” a je klid.

Říkal jste, že i při učení v pohodě stíháte vše, co stíhat potřebujete. Jak je to s vaším vlastním studiem?

Teď jsem ukončil první semestr studia informačních technologií na České zemědělské univerzitě, ale nebudu tam dál pokračovat. Výběr vysoké školy jsem dost podcenil, soustředil jsem se hlavně na maturitu a vysokou jsem nevybíral dost pečlivě. Myslím, že bych většinu bakaláře zvládl jen s tím, co umím od nás z průmyslovky, ale já se chci zlepšovat, takže se teď hlásím na Fakultu informačních technologií na ČVUT. Chci se třeba naučit další programovací jazyky a zapojovat se do zajímavých projektů. Předpokládám ale, že bych to měl stíhat v pohodě, i když budu dál učit tady na škole.

Říkáte, že se svými studenty spolupracujete i na projektech. Čemu se teď například věnujete?

Aktuálně chystáme pro Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem katalog s pomůckami pro děti s nejrůznějším vzdělávacími postiženími. Tento katalog bude vidět hned na homepage tamní knihovny. Cílem je, aby si školy mohl pomůcky půjčovat namísto toho, aby je musely kupovat. Ušetří se tak peníze a pomůcky budou moct sloužit většímu počtu dětí. Ta spolupráce ani není placená, a přesto na tom studenti dost makají. Je to pro ně prestižní věc do jejich portfolia pro případné zaměstnavatele v budoucnu. Ještě ani neskončili školu a už se budou moct pochlubit takovou zakázkou!

Přemýšlíte někdy o tom, jaký chcete být učitel, nebo to tak nějak berete, jak to přichází?

Určitě o tom přemýšlím. Chci být učitel, který studenty motivuje a dá jim pevné základy do začátku, na které budou moct nabalovat dál a dál. Snažím se u nich rozvíjet logické myšlení a schopnost učit se. Tady ve škole učíme jeden programovací jazyk, ale věřím, že s dobrým základem se snadno naučí i další. To je podle mě můj úkol. Snažím se mít porozumění i pro ty studenty, které programování nebaví a chtějí se třeba orientovat spíš na počítačové sítě. Stačí mi, když se naučí nějaké minimum, zadarmo je ale projít nenechám. Když nestíhají a potřebují pomoc, tak jim rád věnuju extra čas. Musím ale vidět aspoň nějakou snahu, jinak bohužel.

Jak poznáte, že se vám nějaká hodina povedla, nebo naopak, že se nedařilo?

Když studenti od začátku do konce makají, ptají se, jsou aktivní, tak vidím, že se mi hodina podařila. Když se na ně podívám a vidím, že si dělají nějaké svoje věci a baví se mezi sebou, tak je mi jasné, že příště musím něco změnit. Zjistil jsem, že studenty baví soutěže, kdy mají na čas něco naprogramovat, dát dohromady nějaký kód, takže se snažím jim podobné aktivity vymýšlet co nejčastěji.

Nestává se, že vyhrávají pořád ti samí, a ostatní se pak už ani nesnaží?

Právě že nestává. A to je jedna z věcí, které si našich studentech hodně cením. Já sám jsem dost soutěživý typ a byl bych hodně demotivovaný, kdybych soutěžil, ale nevyhrával. Oni ale překvapivě cvičení dodělávají až do konce, i když vidí, že nebudou první. To mi přijde od nich hodně dospělé a překvapuje mě to.

Jaké máte dál plány s učením? Chcete u něj zůstat?

Zatím určitě budu učit po celé bakalářské studium, protože mě to hodně baví a naplňuje. Navíc jako učitel specializovaných předmětů mám i docela dobré peníze a možnost nastavit si úvazek tak, abych vedle toho stíhal i studovat, což je fajn. Myslím si ale, že ani potom neskončím s učením úplně. Naše škola totiž nabízí širokou škálu maturitních seminářů a doplňkových předmětů, které učí hlavně externisté. A já si představuji, že si některý z nich vezmu a budu třeba studenty učit další programovací jazyk nebo něco podobného.

Josef Malý maturoval v květnu 2021 na Smíchovské střední průmyslové škole v Praze, v září 2021 tam nastoupil na zkrácený úvazek jako učitel programování a vývoje aplikací. Studoval jeden semestr informační technologie na České zemědělské univerzitě. Dále se hlásí na Fakultu informačních technologií na ČVUT.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.