Konec lelkování. Současná škola chce, aby v hodině nikdo nespal

„Je koruna slovo mnohoznačné?“ ptá se své třídy Pavel Bobek, učitel na 1. stupni Základní školy Solidarita v Praze 10. „Palec nahoru nebo dolů! Míro, souhlasíš?“ V této škole je obvyklý počet dětí ve třídě kolem dvaceti, ale 3.C jich má jen patnáct. Někteří rodiče těžce nesli přítomnost žáka s obtížným chováním, a pár dětí tak přešlo na jinou školu. Skoro třetina z těch, co zbyly, mluví doma jiným jazykem než česky.

Učitel Bobek na školu nastoupil teprve v září a této výzvy se nebál. Předtím dva roky působil na londýnské základní škole v přistěhovalecké čtvrti, kde byl národnostní mix divočejší. I přes složité rodinné zázemí a horší startovací podmínky ale tamní žáci dosahovali skvělých výsledků, a to i když jich bylo ve třídě ke třiceti. „Škola měla propracovaný učební styl, který mě krok za krokem naučili,“ vysvětluje mladý učitel.

Tento styl teď používá i s dětmi na Praze 10 a právě v této hodině češtiny. „Všichni přemýšlíme, jaké významy může mít slovo koruna. Luky?“ vyvolává chlapce s čínským původem. „Koruna třeba na stromě, nebo koruna co používáme koupit, nebo koruna u krále na hlavě,“ odpovídá žák. „Výborně, Luky vymyslel hned tři významy, získává bod pro svůj tým,“ říká Pavel Bobek a hned rozehrává další „match“, ve kterém se ale utkává hlavně každý sám se sebou. Tempo je svižné, úkol následuje za úkolem.

„Další slovo, kterému se dnes věnujeme, je křehký. Ve slově křehký já slyším „ch“, ale vidím „h“. Vysvětli Majdo!“ „Napíšu h jako křehoučký,“ odpoví holčička. „Správně. A teď všichni nahlas: křehoučký!“ zavelí učitel a třída to unisono opakuje: KŘE-HOUČ-KÝ! Učitel slovo předepisuje na interaktivní tabuli. „Napište si ho se mnou do vzduchu,“ vyzve děti. „A teď si otevřete sešity a napište si ho tam, několikrát. Jak vidíte, nepodařilo se mi trefit se přesně na řádek, vy to jistě uděláte lépe,“ naznačuje učitel, že má v žáky důvěru a že mu jde o preciznost. Jindy je chválí dokonce i za to, že sedí rovně. Pak prochází mezi lavicemi, dívá se do písanek a získává přehled, jak se komu daří. „Tady vidím výbornou práci, o dost lepší písmo, skvělou snahu tady vepředu, okamžitý start, nemarníme čas. Bravo 3.C!“ dává najevo radost. A již tišším hlasem sděluje některým žákům doporučení, co zlepšit. V poslední lavici sedí chlapec s ADHD, který se nemůže dočkat jeho pozornosti, a asistentka mu zezadu masíruje šíji. „Super!“ signalizuje mu učitel, že ho vidí.

Všichni dohromady a každý za sebe

Pavel Bobek učí responzivně. Tak jako se responzivní webové stránky dokáží přizpůsobit různým velikostem obrazovky, responzivní výuka se přizpůsobuje žákům. Učitel s tímto pojetím vytváří v hodině co nejvíc příležitostí, aby se žáci smysluplně projevili. Dělá to jednak proto, že aktivita podporuje jejich učení, a jednak si potřebuje ověřit, co se kdo doopravdy naučil. Cílem je, aby nikdo nezaostával, nikdo se nenudil, a výuka byla celkově efektivní.

Na efektivitu se hledí. O velké přestávce se děti ze 3.C patnáct minut vyběhaly na školní zahradě, ale do třídy se vracely husím pochodem v naprostém tichu a teď sedí celou hodinu na svém místě a nemají žádné prostoje. Kdekoli vyraší trochu neklidu, učitel ho potlačí. Dělá to bez nervozity, spíše domluvenými signály. Když se třída rozšumí, vytleská rytmus a žáci jej zopakují. Nebo prostě řekne pšt. Jako by děti držel na neviditelných nitkách a povzbuzoval jen ty aktivity, které míří k jeho cíli. „Klid a řád je pro učení základ, vštěpuji jim to a děti to rychle začaly respektovat,“ říká.

Bez rozpaků dává žákům povely připomínající skupinový sportovní trénink: tři, dva, jedna, teď, všechny oči na tabuli! Děti ho následují. „Společné opakování, tleskání, ukazování má v sobě energii, aktivizuje každé dítě a posiluje sounáležitost. A navíc je to baví,“ argumentuje učitel. Nezvyšuje hlas, cíleně a často chválí, ale jaká tu chce mít pravidla, dává najevo jasně. „Úspěch zdaleka není jen otázka nadání, ale i dobrých návyků a disciplíny. Ty posilují motivaci k učení,“ vysvětluje. Je přesvědčený, že právě takto, a ne jinak, vytáhne nahoru co nejvíc dětí.

Krátké úseky samostatné práce střídá společná kontrola odpovědí. Žáci mají mazací tabulky a někdy píší na ně. Když učitel zavelí „tabulky pod bradu!“, ukáží mu je. Kdo má úkol hotový, zvedne ruku. „Chci vidět les rukou,“ říká Pavel Bobek a chvilku čeká. S dětmi má domluvená i další gesta. „Teď mi ukažte, zda píšeme měkké i nebo ypsilon,“ vybídne žáky u konkrétního slova a oni buď ruce sepnou, nebo rozpojí od zápěstí do větvičky, jako y.

„Když jsem třídu v září přebíral, bylo na dětech znát, že většinu své školní docházky zažily v pandemii, kolektiv byl chaotický. Teď mi dávají hodně pozitivní zpětné vazby, chodí do školy rády, žák s ADHD se integruje stále lépe a rodiče dětí za mnou stojí,“ říká Pavel Bobek.

Dobré reakce na podobný styl výuky zaznamenal – možná překvapivě – i u sedmáků, které učí němčinu. „Nemají problém ani se společným hlasitým opakováním. Oceňují, že hodina má rytmus, rychle uteče, a že vidí pokrok. Nakonec, tahle metoda se v Británii nejdřív zaváděla na druhém stupni,” dodává učitel. 

Každý jednotlivý žák se počítá

„Responzivní výuka je teď moderní, a je to dobrá móda,“ říká Karolína Duschinská z katedry pedagogiky Pedagogické fakulty Karlovy univerzity. Učí předmět Obecná didaktika a vede v této oblasti inovativní projekt. „Studentům dáváme argumenty, proč je třeba zapojit každého žáka. Naučit se jen nějaké techniky nestačí, musí vědět, proč něco dělají. Existují již i české výzkumy účinnosti dialogické výuky,“ dodává. Teoretické pojetí přednášek, kde se dlouze rozebíralo, co je didaktika, podle ní ustupuje. „To mladému učiteli ve škole moc nepomůže,“ vysvětluje rostoucí orientaci fakulty na konkrétní a praktickou stránku učitelství. Od letošního semestru mají její studenti k dispozici vedle přednášek pro dvě stě lidí i semináře, kde je jich desetina a kde je větší prostor rozebírat modelové situace. „Grantová podpora projektu nám také umožnila pozvat si do výuky učitele z praxe,“ dodává akademička.

Jak učitel pracuje se žáky, sleduje i Česká školní inspekce. „Školám zdůrazňujeme, že jde opravdu o každého jednotlivého žáka,“ říká zástupkyně ředitele Pražského inspektorátu České školní inspekce Jana Hrubá. V dotazníkovém hospitačním záznamu, který vyplňuje každý inspektor po návštěvě hodiny, je řada výroků, podle kterých inspekce posuzuje, zda si učitel dal práci s tím, aby jeho žáci byli aktivní. „Někdy si ale učitelé myslí, že jsme se přišli podívat, jak umí mluvit oni, a pak si třeba hodinu i nevědomky pokazí,“ dodává Jana Hrubá.

Inspekci měl nedávno ve své hodině i Pavel Bobek. Inspektorka Iva Hlásenská se přišla podívat na prvouku a byla spokojená. „Byl to koncert. Výuka byla aktivizační a efektivní, učitel se opravdu staral o každého žáka, bylo tam obrovské úsilí předat co nejvíc znalostí a dovedností. Děti se chovaly uvolněně a přátelsky a zároveň disciplinovaně,“ říká bývalá speciální pedagožka, která sama učila podle alternativního programu Začít spolu. „Jeho pojetí je jiné, ale já bych tu hodinu neodučila lépe,“ říká inspektorka a chválí celou školu: „Celkově vykročila krásným směrem.“

Dělej si tečky

O responzivní výuce nedávno vyšla stejnojmenná kniha od britského učitele a spisovatele Harryho Fletcher-Wooda. Koupily si ji tisíce učitelů, nakladatelství zbylo posledních třicet výtisků a chystá druhé vydání. Pro sebe a své kolegy ji objednala i Pavlína Loňková a s přáteli učiteli si na sociálních sítích posílají obrázky, kdo všechno ji drží v ruce. „Určitě jsem prošla vývojem, jako mladá učitelka jsem víc vyvolávala ty, kdo se hlásili o slovo,“ říká učitelka prvního stupně ze základní školy Labyrinth v Brně, která loni získala třetí místo v odborné učitelské ceně Global Teacher Prize Czech Republic. „Ale už moje uvádějící učitelka mi před lety radila, ať si připravím seznam dětí a dělám si tečky k těm, co mluví, abych si zvědomila, jak kdo je zapojený, a vybalancovala to,“ dodává Pavlína Loňková.

Často teď při vyvolávání děti losuje. Otázku pak pokud možno přizpůsobí tomu, na které los padl. „Musí být v jeho silách odpověď zvládnout,“ říká. Osvědčilo se jí také žáky nechat chvíli přemýšlet, pak se poradit ve dvojici a nakonec ve skupině. „Někteří si nejsou svou odpovědí jistí a to, že slyší i nápady druhých, jim pomáhá se pak osmělit před třídou,“ sdílí svou zkušenost.

Plaché bývají nejen prospěchově slabší děti. „Jedna žákyně psala krásné slohy, ale bála se je přečíst nahlas,“ říká učitelka. „Snažím se hledat důvody, proč se dítě bojí, a vedu ho k tomu, aby to postupně překonalo. Je ale třeba být opatrný. Mnoho dospělých má traumata z dětství, protože nikdo nebral ohled na to, že něco nechtěli. Na druhou stranu chci dětem pomoci opustit komfortní zónu, měly by se učit i dovednostem, které jim hned nejdou,“ vysvětluje a zdůrazňuje bezpečné prostředí ve třídě: „Důležité je, aby se děti k sobě chovaly s respektem a nesmály se, když někdo udělá chybu.“  

Plaché děti a hlásiči v jedné třídě

Učitelé se také učí lépe pracovat s časem. Zjišťují, že kvalita odpovědi se může zlepšit, když chvilku počkají. „U některých otázek dávám deset vteřin, u jiných třeba minutu. Vyrovnává to šance pro introverty. Přišel jsem si na to postupně,“ říká učitel matematiky Tomáš Chrobák v Bašce u Frýdku Místku.

Každý učitel rovněž hledá strategie, jak zacházet s dětmi, které vše vědí hned, hlásí se ostošest a nejraději by mluvily pořád. Když jejich zvednutou ruku přehlíží, jsou zklamané a demotivované. „Mám pro ně pochopení, sama jsem byla taková neustále se hlásící holčička,“ směje se Andrea Tláskalová, která učí na prvním stupni základní školy ve Zbirohu. „V běžné hodině jim ale vždy vyhovět nemohu. Dávám jim prostor v řízených diskuzích, mohou třeba něčí myšlenku i doplnit nebo rozvést.“

Češtinářka Šárka Eisová z Kladna pokládá těmto „hlásivým“ dětem na lavici žluté lístečky. „Dávám jim tím najevo, že jsem si jejich aktivity všimla, i když jsem je nevyvolala,“ říká. Paradoxně to byla v jejím případě distanční výuka, co ji přivedlo k nápadu zorganizovat prezenční výuku ve třídě trochu jinak. „Všimla jsem si, že v chatu se projevovali i ti, kteří to před tím ve třídě nedělali,” říká. A tak v hodinách začala víc zapojovat mazací tabulky. "Na druhém stupni to není moc obvyklé, přitom je to geniální,“ myslí si učitelka. Často zadává rychlé mini úkoly jako „napište slovo, a musí to být příslovce, které vystihne, jak jste se cítili o Vánocích“. „Každý pracuje, já chodím mezi lavicemi a občas někomu poradím nebo někoho pochválím. Eliminuje to spoustu rušivých momentů, nemusím se ptát „kdo je hotový?“, což může vadit těm, kteří hotoví ještě nejsou. Kdo skončil, prostě zvedne tabulku se zeleným terčíkem,“ vysvětluje Šárka Eisová.

Aby nikdo nekoukal smutně

„Když jsem jako učitelka začínala a studovala dálkově pedagogiku, na fakultě nám ještě říkali pravidlo, že každý žák by měl být ústně vyzkoušen dvakrát za pololetí,“ říká učitelka zeměpisu a výtvarné výchovy z Pelhřimova Blanka Medová. „Tak jsme to ostatně zažili ve škole my jako žáci. Nebylo to ale moc praktické. Jednou to člověk podělal, o to měl pak větší strach podruhé,“ hodnotí to zpětně. Tenhle model sama po malých krůčcích opustila. 

„Opakujeme celá třída spíš společně, na přezkoušení k tabuli už vyvolávám jen dobrovolníky. A vymýšlím, jak to dělat, aby někdo jen smutně nekoukal na ty druhé, kteří sbírají jedničky,” říká Blanka Medová, která učí už dvacet let. Pomáhá jí povídat si o tom s kolegy. Nejčastěji na obědě. „Chceme si jídlo užít a odpočinout si, ale nakonec vždy stejně skončíme u toho, že se bavíme o žácích a jak nám hodina fungovala. I když tomu neříkáme responzivní výuka.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.