Leden byl pro patnáctiletou Lucii Jeřábkovou z Nové Paky tak nějak krátký. Vyjela si šesté místo v obřím slalomu na závodech v Andoře, pak rychle na Olympiádu dětí a mládeže do Špindlerova Mlýna. Cinklo to: zlatá (paralelní slalom – týmový závod), stříbrná (slalom) a bronzová medaile (obří slalom). Docházka ve škole: dva dny.
„První tři měsíce v roce je vždy opravdu náročné to skloubit,“ říká Lucka. Myslí lyžování a školu. Chodí na Lepařovo gymnázium v Jičíně a posledního ledna, kdy si všechny děti nosily domů vysvědčení, ona nedostala nic. Pokud se tedy nepočítají i výsledky z vyšetření na magnetické rezonanci po pondělním pádu při dalším závodu.
„Mám prodloužené pololetí, protože jsem nestihla napsat dva testy z fyziky a čtvrtletku z matematiky,“ vysvětluje s tím, že věří, že do dvou týdnů dostane vysvědčení i ona. Učitelé jí obvykle vycházejí vstříc, nemusí psát všechny testy a z učiva ji jednoduše přezkouší. Na druhou stranu není z těch, kteří by toho zneužívali.
Škola-ledovec-škola a potom závody
„Vím, co dělají ve škole, a snažím se si to každý den doplnit, když se vrátím ze svahu. Materiály mi buď posílají kamarádi, nebo i někteří učitelé nahrávají prezentace na online platformu Google Classroom,“ popisuje. Což zní jednodušeji, než to ve skutečnosti je.
Tréninkové dny na ledovci totiž vypadají tak, že se vstává před šestou, v šest je rozcvička, snídaně, pak dvě a půl hodiny na svahu, oběd, další dvě a půl hodiny tréninku a nakonec ještě hodina nějaké „odpočinkové“ fyzické aktivity. „Obvykle je to třeba výklus, protahování nebo hrajeme fotbal,“ popisuje.
Od září jede v rytmu týden škola – týden ledovec – týden škola. A pak se to ještě komplikuje závody a dalšími tréninky. „Často to vypadá tak, že po celém dni na svahu a následných rozborech jízd přijdete v devět večer na pokoj a měli byste se začít učit. Druhý týden v lednu jsem už byla vyčerpaná a prostě to nešlo. Brečela jsem mámě do telefonu, že učení už nedávám,“ říká.
Prodloužená v tanečních vyšla zrovna na týden, kdy jsme byli na ledovci. Tak pro mě mamka v pátek jela na otočku do Rakouska, já se cestou v autě nalíčila, u mamky v práci, která je kousek od kulturáku, jsem se převlékla, kamarádka mě učesala a hurá na prodlouženou.
Žádné jiné alternativy však zvažovat nechce. Domškoláctví ji neláká, protože by jí chyběli kamarádi ze školy a bojí se, že by jí scházela i motivace. A jednodušší školu také nechce. „Vzdělání je pro mě důležité. Závodění může skončit po jediném pádu a já chci pokračovat na vysokou,“ popisuje, co ji žene dopředu. Navíc zatím není důvod cokoliv měnit. Pololetní vysvědčení sice ještě nemá, ale na konci minulého školního roku si odnesla jen dvě dvojky.
Moc stará na závodění
První záznam o tom, jak stojí na lyžích, je z doby, kdy jí nebyly ani dva roky. Byly to plastové lyže, na kterých capala. Od malička pak s rodiči jezdila na hory a sjezdovku měla i místo hřiště. Bydlí totiž v Nové Pace, kde je i malý lyžařský areál. „V zimě jsme tam byly se sestrou každé odpoledne,“ říká.
Byla to právě její o dva roky mladší sestra Jana, která ji vlastně k lyžování dostala. Před čtyřmi a půl lety totiž Jana začala závodně lyžovat za klub ve Špindlerově Mlýně a Lucka chtěla také. Do té doby totiž dělaly všechno spolu. Hrály na flétnu, klavír, dělaly požární sport i atletiku. A Jana najednou začala domů chodit s novými zážitky. „Bylo mi to líto, jenže mě nechtěli. V klubu mi řekli, že jsem moc stará na to, abych začínala, že kdo chce závodit, měl by začít ideálně v šesti letech. Že už i ségra byla na hraně věku, kdy jí vůbec mohli vzít,“ vzpomíná. Tehdy jí bylo ani ne dvanáct let. Její táta, atletický trenér a učitel na Technické univerzitě v Liberci, se s tím ale nechtěl smířit a začal s dcerou objíždět závody bez klubu. A brzy našel v Liberci i klub, kde nebyl hlavním kritériem věk, ale to, jak dítě lyžuje. A do něj pak přestoupila i Jana.
Díky tomu jezdí sestry společně, poslední půlrok za Ski klub Ještěd, a jsou i ve stejné závodní kategorii, i když Jana je v ní jedna z nejmladších a Lucka zase jedna z nejstarších. „Mám velké štěstí, že moje sestra je zároveň moje nejlepší kamarádka. Doma máme sice každá vlastní pokoj, ale na trénincích a závodech jsme vždycky spolu,“ říká s tím, že jí tak ani nevadí, že se její život musí nacpat mezi lyžování a školu a na víc nemá čas. I když nemá… má, jen je to občas pro všechny zúčastněné poněkud náročné.
V noci taneční, ráno sjezdovka
Loni na podzim Lucka absolvovala klasické taneční. „Prodloužená vyšla zrovna na týden, kdy jsme byli na ledovci. Tak pro mě mamka v pátek jela na otočku do Rakouska, já se cestou v autě nalíčila, u mamky v práci, která je kousek od kulturáku, jsem se převlékla, kamarádka mě učesala a hurá na prodlouženou. V noci jsem se zase jen převlékla, sedla do auta a mamka s tátou mě přes noc odvezli zpátky na Hintertux. V sobotu ráno jsem tak zase stála na lyžích. I když ne úplně fit, protože nejsem zvyklá na lodičky a po celém večeru na podpatcích jsem měla tuhá lýtka a v lyžákách jsem pak trpěla,“ směje se. Kvůli tanečním musela dvakrát přijet z Rakouska i sama. Vlakem na pět přestupů.
Svou budoucnost Lucka v závodním dresu moc nevidí. „Bylo by to skvělé, strašně ráda bych to dotáhla někam dál, ale konkurence mezi dospělými je hodně velká. Navíc stačí jeden pád a je konec,“ říká realisticky. Na druhou stranu i od lednové Olympiády dětí a mládeže měla podle svých slov nulová očekávání a byly z toho tři medaile.
A nechtěla by si tedy život zjednodušit a v lyžování polevit? „Já si svůj život bez sportu neumím představit. Když mám volno, už druhý den potřebuju něco dělat a jdu za rodiči, jestli nevyrazíme na kolo nebo třeba skialpy,“ říká. A pak má ještě jeden důvod. Doufá, že by jí lyžování mohlo pomoci k tomu, aby dostala stipendium na vysněné škole v zahraničí. Na jaké? To prozradí, až to vyjde. Jisté je, že by jednou chtěla pracovat v oboru, který se sportem souvisí.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.