Viděl jsem, co ti udělali, a není to fér. Oběti šikany potřebují podporu, říká finská psycholožka

Proč je vlastně šikana a obecně hrubé chování mezi dětmi ve školách problém? Proč nad tím nelze jen tak mávnout rukou?

Šikana a agresivní chování ve třídách je problém proto, že způsobuje těžkosti a utrpení mnoha dětem. A nejde jen o část života, kdy chodíme do školy, protože když někdo zažije šikanu, ovlivňuje ho to i v dospělosti. Máme k dispozici dostatek dlouhodobých studií, abychom mohli říct, že trauma z dětství ovlivňuje skutečně celý život. Šikana je problém lidskoprávní, protože každý má právo zažívat bezpečné prostředí k učení. Jde ale i o otázku veřejného zdraví, protože člověk, který ve škole zažíval šikanu, má vyšší sklony k depresím a dalším duševním potížím, což může vést až ke ztíženému pracovnímu uplatnění nebo invaliditě. Takový člověk nejen trpí, ale ani nemůže přispívat společnosti. Takže pro lidi, kteří rádi uvažují ekonomicky, můžeme říct, že šikana má dopady i na veřejné rozpočty. Je to problém, který zasahuje celou společnost.

Jak se vůbec stane, že jedno dítě začne ubližovat jinému?

Agresivita je něco, co je v lidech zabudováno. Každý z nás má v sobě nějakou kapacitu, nějaký sklon chovat se agresivně. Musíme se postupně naučit těmto sklonům nepodléhat a používat jiné prostředky k řešení problémů a konfliktů. Stejně tak jsou sklony k agresivitě a šikaně součástí DNA skupin. Skupiny jsou fajn, protože si v nich nacházíme přátele, zažíváme v nich příjemné chvíle plné humoru, ale také se v jejich rámci vytvářejí různé hierarchické struktury, kdy někdo je nahoře a někdo dole. Takže šikana je poměrně běžná a přirozená, pokud proti ní aktivně nevystupujeme. Navíc školy jsou ideálním prostředím pro vznik a rozvoj šikany, protože v nich mladí lidé tráví hodně času a jen částečně dobrovolně. Nemohou si vybrat svoje spolužáky, a když je jim tam nepříjemně, nemůžou ani říct – zítra už tam nejdu. Tyto nedobrovolně vzniklé sociální skupiny jsou pro vznik šikany ideálním podhoubím. Svým způsobem je to opravdu přirozené, protože děti se musejí naučit empatii a nahlížení na svět z perspektivy druhých lidí. To není samozřejmé a mívají s tím problémy i dospělí, natož děti.

Přijde mi zajímavé, jak mluvíte o dětech, protože dospělí si rádi představují, že děti jsou dobré a nevinné.

Svým způsobem prostě děti chceme vidět jako ty dobré, čisté, nevinné bytosti a já také určitě neříkám, že by batolata nebo malí školáci byli nějaká monstra. Každá lidská bytost má ale dvě stránky – jednu laskavou a milující a druhou sobeckou a agresivní – a nemůžeme se tvářit, že jedna z nich neexistuje. Podle jedné kanadské studie jsou lidé vůbec nejagresivnější ve věku mezi dvěma a třemi roky, kdy si navzájem berou hračky, kousají, kopou, tahají za vlasy. Protože jsou malí a nemají dost síly, tak nikomu vážně neublíží, ale tato batolata se chovají mnohem násilněji než například adolescentní chlapci. Naším úkolem je naučit děti, že jejich hněv a vztek jsou přirozené, ale nemůžou jim dávat volný průchod.

Podle nedávného šetření společnosti Scio se v Česku tři čtvrtiny žáků prvního stupně a dvě třetiny druhého setkávají s fyzickým ubližováním ve třídě, o slovních urážkách ani nemluvě, což je dost alarmující. Jak jste na tom ve Finsku?

Podle statistik Světové zdravotnické organizace jsme se před rokem 2005 v oblasti šikany pohybovali kolem průměru. Od té doby u nás výskyt šikany neustále klesá, takže jdeme nejspíš dobrým směrem.

Je to díky programu KiVa, který se ve finských školách zavádí od roku 2006?

To se nedá s jistotou říct, a povím vám proč. Program KiVa se v našich školách začal zavádět v roce 2006 v masivním měřítku, protože byl zdarma a ministerstvo školství ho velmi podporovalo. Už od prvního roku se do něj zapojilo tolik škol, že nyní vlastně už nemáme žádnou referenční skupinu, podle níž bychom mohli porovnávat. Náš program ale má výsledky i v jiných zemích, takže věříme, že je dobrý a skutečně vede ke zlepšení školního klimatu.

Co vlastně znamená KiVa a jak program vznikl?

KiVa je akronym, složené slovo ze dvou – kiusaamista vastaan, což znamená „proti šikaně“. Zároveň ale slovo „kiva“ ve finštině označuje něco jako „super“ nebo „bezva“, protože rozhodně chceme, aby školy byly super nebo bezva místa. V našich školách, jak už jsem řekla, se prosazuje zhruba od roku 2006, kdy ministerstvo školství usoudilo, že je podobný program potřeba. Ze všech možných testů a průzkumů, které se dělaly na přelomu tisíciletí, totiž vyplývalo, že finské děti v té době neměly rády školu, nerady tam chodily a vyjadřovaly se o ní velmi negativně. Jako společnost jsme cítili, že je třeba to řešit, a zvolili jsme cestu wellbeingu dětí. Program KiVa vznikal na naší univerzitě v Turku.

Jak program KiVa ve školách probíhá a na co přesně cílí?

Program KiVa cílí na sociální a emocionální rozvoj každého dítěte. Soustředí se na to, co každé jedno dítě může udělat, aby škola byla bezpečnějším, laskavějším místem. Ti, kdo se stanou svědkem šikany nebo prostě nepěkného chování k nějakému dítěti, se často sami aktivně zapojí, nebo se třeba smějí, dívají se, ale nic neudělají, čímž situaci oběti ještě zhoršují. My ale chceme, aby uměli reagovat jinak. Učíme je, aby přemýšleli o tom, jak můžou pomoci někomu, kdo stojí stranou, vypadá osaměle, neumí se třeba zapojit do skupiny a podobně. Program má tři fáze, pro každou věkovou skupinu jsou připravené lekce například na téma rozpoznávání a pojmenovávání emocí u sebe i u druhých, na téma skupinového tlaku, prevence šikany a tak dál.

Jedná se o jednotlivé hodiny, nebo o kratší kurzy? A obsahuje program třeba i návrhy, jak témata průběžně zahrnovat do hodin?

Jsou to strukturované lekce a doporučujeme, aby probíhaly v rozsahu jedné až dvou hodin měsíčně. U nás se jim většinou věnují třídnické hodiny nebo hodiny občanské výchovy. Navíc ale doufáme, že duch nebo myšlenky programu se budou prolínat celou výukou, kdykoliv bude vhodná chvíle si je nějakým způsobem připomenout, že to učitelé udělají.

Jak vypadá například taková hodina pro teenagery a pro menší děti?

Podle toho, co nám říkají učitelé, tak u teenagerů dobře zabírá speciálně jedna aktivita, kdy se jim pustí video s natočenými vzpomínkami dospělých lidí, třeba i seniorů. Ti vyprávějí o tom, jak jim ve škole někdo ubližoval, a popisují, jaké dopady to mělo na jejich další život. Že nemohli spát, báli se jít do školy, kvůli tomu pak měli špatné známky a tak. V jejich tvářích se zrcadlí emoce – jako by ta situace probíhala před chvílí. Když video skončí, na dospívajících je často vidět, že jim je skoro do pláče. Říkají, že si neuvědomovali, že podobné vzpomínky se s člověkem táhnou až do konce života. To bývá hodně silná hodina. Pro malé děti jsme vytvořili online hry, kdy se svým avatarem přicházejí do nějaké situace ve škole a dokážou číst myšlenky ostatním postavám. Máme příběhy, které učitelé mohou číst těm nejmenším a které se soustředí právě na rozpoznávání emocí u sebe i u druhých.

V Česku se lidem většinou moc nechce zasahovat, pokud jsme svědky nějakého špatného chování. Říkáváme „nehas, co tě nepálí“...

Já na to můžu říct jen jedno. Oheň šikany pálí každého, protože šikana prostě ve škole ničí pocit bezpečí, což pocítí naprosto všichni. Děti trpí, když jsou svědky šikany. V tu chvíli se třeba i zapojí, protože nevědí, jak se lépe zachovat, ale večer se jim to pak převrací v hlavě, litují toho, cítí se hloupě a nepříjemně. Když se dětí zeptáte, co opravdu nemají rády, řeknou vám, že šikanu a ubližování.

Jak se ale mají děti zachovat? Není jednoduché se zastat oběti a přivolat na sebe hněv agresora.

Říkáme jim, že není třeba se hned postavit agresorovi, že se nemusejí stát superhrdiny. Stačí, když se k útočníkovi nepřipojí, neobdivují ho, nesmějí se. Dají najevo, že takové chování není nic, co by ve svém okolí chtěli. Potom můžou přijít za obětí a říct – viděl jsem, co ti udělali, a není to fér, nelíbí se mi to. Pro oběť je moc důležité, když dostane od okolí podporu. No a samozřejmě je třeba informovat učitele.

Jak se v programu KiVa řeší situace, kdy už k šikaně dojde? Je potřeba potrestat pachatele?

V programu máme pro tuto situaci návod o šesti krocích a v každé škole by měl být učitel, který ten postup zná. Nejde ani tak o to ihned agresora potrestat. Můžeme k němu přistoupit v podstatě dvěma způsoby. Buď mu napřímo řekneme, že jeho chování je nepřijatelné a musí s ním okamžitě přestat, nebo se v něm snažíme vyvolat empatii. Pozveme si ho a mluvíme s ním o oběti – že je tu konkrétní dítě, které to má ve třídě těžké, a jak by asi bylo možné mu pomoci? Dáváme agresorovi prostor, aby sám přišel na to, jak změnit svoje chování.

Zajímavé je, že v průměru jsou obě tyto strategie stejně účinné. A co je důležité, nesmí se zapomínat na to, že se po nějaké době přesvědčíme o tom, zda se situace zlepšila. Na to se totiž často zapomíná. Obvykle se rychle snažíme o nějakou intervenci, ale potom se jde dál a nikdo neřeší, zda to k něčemu bylo.

Jak vlastně probíhá výcvik učitelů v programu KiVa?

Finští učitelé se jezdí učit k nám do Turku na univerzitu. Pro učitele z ciziny otvíráme dvakrát ročně intenzivní týdenní kurz. Po jeho absolvování se oni sami stanou těmi, kdo u nich doma školí další.

KiVa je už v mnoha zemích světa. Jsou všude tak dobré výsledky?

Momentálně si myslím, že je program KiVa asi ve dvaceti zemích světa. Mnoho jich je evropských, pak třeba Nový Zéland a několik jihoamerických zemí. Například z Itálie nebo Nizozemska máme ohlasy velmi dobré. V Chile jsme měli zatím pilotní projekt ve školách pro sociálně znevýhodněné děti v hlavním městě Santiago a tam jsou výsledky zatím skromnější. Budeme muset prozkoumat, jestli je problém v implementaci programu nebo bude třeba ho možná víc lokalizovat i pro kulturně odlišnější země. To se ještě uvidí.

Christina Salmivalli je profesorka psychologie a zástupkyně vedoucího výzkumného centra INVEST na univerzitě v Turku ve Finsku. Je uznávanou odbornicí na vztahy mezi vrstevníky a školní šikanu. V roce 2006 stála v čele týmu, jenž na popud ministerstva školství sestavil program na prevenci šikany KiVa. Ten se od té doby prosadil ve více než 20 zemích světa, nově i v Česku.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.