Zachrání parkour dětem fyzičku? Reportáž z lekce parkouru na pražském sídlišti

Je čtvrtek, na travnatém prostoru mezi paneláky v pražských Záběhlicích je pošmourno. Přesto tu už čeká desítka dětí od pěti do deseti let, kluků i holek. „Ahoj, já jsem Mára a dneska vám tu ukážu základy parkouru,“ představuje se Marek Toman. „A rovnou se vrhneme na jednu z věcí, kterou každý parkourista potřebuje. Ví někdo, co to je?“ říká a z hloučku dětí se ozývá: „Salta!“. „Ne, je to protažení,“ zklamává je Marek a vede je na trávu, kousek vedle parkourového hřiště. „Nejdřív si ale všichni zkontrolujte, jestli kolem sebe nevidíte nějaké sklo nebo ostré předměty,“ varuje ještě a rozcvička začíná. 

Marek Toman tu dnes nevede žádný pravidelný kroužek. Je z neziskové organizace Streets 4 Kids, která v rámci různých akcí pro veřejnost i pro školy představuje jednotlivé sporty. Ať už je to parkour, breakdance, streetdance, nebo sebeobrana a další aktivity. „Motivujeme děti k tomu, aby se hýbaly a měly z toho radost. Chceme jim ukázat, že nejsou důležité výsledky, ale to, aby daný sport poznaly a třeba zjistily, že hýbat se je super,“ popisuje. I dnešek je vlastně jen malá ukázka toho, co se dá na parkourovém hřišti dělat. Toto konkrétní nechala postavit Praha 10 a právě ona také trenéra pozvala, aby tu každý čtvrtek od dubna do června místním ukazoval, jak na to.

Zpráva o stavu dětské zdatnosti

Parkour je jedním ze sportů, který oslovuje stále více dětí. A to z řady důvodů. Je takzvaně „in“. Videa některých parkouristů-youtuberů mají i více než milion zhlédnutí. Velký zájem v současnosti navíc vzbuzuje i fakt, že se tento sport objeví příští rok na olympiádě v Paříži. Kromě toho se dá dělat kdekoliv, je vlastně založený na překonávání překážek ve městě i v přírodě, a díky tomu je i levný. Navíc v řadě měst nyní vznikají zmíněná hřiště s překážkami. Skoro by se zdálo, že je řešením problému, který před několika týdny pojmenovala Česká školní inspekce: zhoršující se tělesná zdatnost dětí. Jenže i parkour má své „jenže“.

Nejdříve ale ke zprávě inspektorů: Kvůli tematické zprávě zaměřené na fyzickou zdatnost žáků navštívili inspektoři 3700 škol, ve kterých podrobili děti ze třetích a sedmých tříd a také z druhého ročníku středních škol fyzickým testům. Výsledky ukázaly hned několik věcí: například to, že dnešní děti jsou na tom hůře než děti před třiceti lety. Paradoxně lépe jsou na tom městské děti než ty, které žijí na vesnici, a čím starší dítě, tím horší výsledky. Téměř sedmdesát procent otestovaných středoškoláků dosahovalo tak špatných hodnot, že jim hrozí i zdravotní rizika.  

Děti, které dnes přišly, by testy zdatnosti asi prošly dobře. Koneckonců jsou to ty, které se chtějí hýbat a  rodiče je k tomu i vedou. „Je hodně znát, kdo chodí do nějakého pohybového kroužku a kdo ne. Vidíte na nich pak určitou ztuhlost,“ říká Marek Toman. I proto ten pomalý start, jako je protahování a… Nyní už přichází na řadu další věc, kterou každý parkourista musí ovládat – a opět to nejsou salta, ale balanc. Skupinka se tak přemísťuje k malému zábradlí, trubce, po které se snaží přecházet a nespadnout. Marek Toman každého z nich jistí, i když to vypadá, že sklouznutím ze zhruba dvaceticentimetrové výšky se nezranit nemohou.

Lekci přihlížejí rodiče dětí a zatím vypadají spokojeně. „Já bydlím hned v támhletom domě,“ ukazuje Klára, maminka chlapečka a starší holčičky, na nedaleký dům. „A okna máme právě sem. Často vidím, co tu děti vyvádí a jímá mě hrůza. Už jsme tu viděli i zlomené nohy,“ říká. I proto dnes přišla. Je jí jasné, že sem její děti budou chtít chodit, takže vítá možnost, jak jim pomoci se naučit základy, aby si neublížily. S hodinou je spokojená a hned se ptá, jestli tu nyní vznikne pravidelný kroužek. 

Bezpečnost je jedním z prvních „jenže“, pokud se bavíme o parkouru jako o sportu, který může dělat kdokoliv kdekoliv. „Je dobře, že tato hřiště vznikají. Je ale dobré si nejdříve nastudovat základy a nepodceňovat přípravu. Určitě není dobré se kouknout na video nějakého profíka a hned to jít zkoušet,“ říká Mára s tím, že ale existují i videa základních triků. „Bohužel jsou ale parkouristi, kteří natáčejí videa s náročnými skoky pro svoji propagaci, ale pak už v tom videu neřeknou, že se to sami učili roky a že by právě tyhle složité věci děti rozhodně neměly zkoušet,“ vysvětluje. On sám se věnuje parkouru už patnáct let, kromě trénování je také filmovým kaskadérem.

Parkour nebo breakdance

Chodí také do škol, kde dětem s kolegy lektory předvádějí jednotlivé sporty, ať už je to parkour, nebo breakdance. Pozoruje na dětech ve školách, že sportovat nechtějí? „Ony jsou naopak často rády už jen za to, že nemusí sedět v lavicích. Je to ale problém doby. Pro učitele i rodiče je dnes velmi těžké dítě ke sportu namotivovat,“ popisuje.

Sám to s kolegy ze Streets 4 Kids řeší tak, že ve školách nenutí děti věnovat se všem předváděným sportům. Místo toho si je rozdělí do malých skupinek, představí jim daný sport, a pak si žáci sami vyberou, který si chtějí zkoušet dál. „U dětí hodně pomáhá, když se k nim chováte jako k rovnocenným partnerům,“ dodává. Právě motivace je další problém, na který upozornila Česká školní inspekce. Inspektoři ve své zprávě doporučují školám mimo jiné zařadit více pohybu do aktivit v družinách, zaměřit se na sportovní možnosti i pro starší děti nebo například využívat moderní metody a více spolupracovat s různými zájmovými institucemi. 

„Máro, tady je sklo,“ přichází jedna z holčiček za trenérem a drží v ruce kousek skla – další (nejen) parkourové „jenže“. „Tady taky, a tady taky,“ hlásí se další děti. „Tohle je problém na každém hřišti. Jakmile není v okolí třiceti metrů odpadkový koš, dopadá to takto. A mnohdy i když koš v okolí je,“ říká Marek Toman s tím, že už na městskou část problém hlásili a že by se zde měl brzy koš objevit. Nicméně zkoušet s dětmi na trávě kotrmelce se jeví jako značně riziková činnost. Zatímco rodiče dětí stojí kolem a pozorují hodinu, jedna z maminek se aktivně zapojuje: bere plastový pytel a začne kolem hřiště sbírat odpadky.

Zatímco sbírá, děti se přesouvají ke zlatému hřebu: začínají přeskoky. Mára několikrát ukazuje takzvaný speedstep – jeden z možných způsobů přeskoku přes překážku – a každé dítě si to pak zkouší. „Kam se ženeš? Počkej na mě, jinak neskáčeš! Tady jsme tým!“ říká jednomu z kluků, který se už nemůže dočkat, až ukáže, co umí. Jenže trenér trvá na tom, že musí každého z nich jistit. Zkušenější děti tak sice reptají, ale poslouchají. Už ví, co se stane, kdyby ne: za pošťuchování, předbíhání ve frontě, neposlouchání už tu řada z nich dřepovala nebo klikovala. Na řadu přichází i zhoupnutí či proskočení pod zábradlím neboli underbar. A také si každý zkouší freestyle: přes nízkou čtvercovou překážku se dostává každý tak, jak se mu líbí. S jedinou podmínkou: neopírat se přitom o kolena. 

A je konec. Salta nebyla. Děti si s Márou plácnou a postupně odchází. A zatímco se už všichni loučí, přichází maminka s pytlem na odpadky. Dokázala ho za těch pár desítek minut naplnit celý. Po ruce jí stéká krev z rozříznutého prstu od skleněného střepu, ale za sebou má čisté hřiště a tváří se vlastně spokojeně. „Máro, nemáte náplast?“ ptá se, zatímco Marek vytahuje povinnou lékárničku z batohu.

To setkání mi změnilo život

Přichází ještě někdo. Hodina dnes zaujala i další děti, které byly zrovna v okolí hřiště, a několik z nich se na chvíli přidalo. „Mělo by to být jen pro deset nahlášených, ale nemám to srdce je poslat pryč, tak když to ještě zvládám, nechávám je tu, ať si to vyzkouší,“ říká Mára. Někteří odvahu nenašli a hodinu jen sledovali zpovzdálí. Pár jich nyní přichází a zajímají se o to, jak se přihlásit na další bezplatnou lekci. „A koho to bavilo, 16. června je na Pankráci akce Prague 4 Skillz, kde budou po celý den probíhat bezplatné workshopy parkouru,“ zve Marek Toman. 

Možná nikoho nechce odmítnout i proto, že on sám byl před patnácti lety v kůži těch přihlížejících: „Mě vždycky bavilo se hýbat, ale žádný sport jsem vyloženě nedělal, ani tělocvik mi moc nešel. A jednoho dne jsem uviděl cestou ze školy na hřišti nějakýho člověka, jak tam skáče salta. Sednul jsem si tam a asi půl hodiny jsem ho sledoval. On si mě všimnul, zavolal na mě a vzal mě k takovému malému zábradlí, kde mi vysvětlil pár základů parkouru. Ten člověk byl Jim Dohnal. Chodil jsem pak na jeho tréninky a časem jsem s ním začal jezdit na workshopy, vystoupení i tábory. A seznámil mě se spoustou zajímavých lidí, například s Danielem Chill Lackem, který je mozkem projektu Streets 4 Kids. Dodnes jsme Jimem kamarádi a jsme spolu v kaskadérské skupině Stuns4u,“ popisuje. „To setkání mi tehdy hodně změnilo život.“

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.