Zapomeňte na ný, natý, itý, ičitý a vyrobte raději lampičku z citronu. I tak se dá učit chemie

„Přivezla jsem vám projekt, na kterém se studenty pracujeme už delší dobu, a to jsou pokusy s citrony. Napřed jsme měli pokusů šest, pak deset, teď už jich je třicet a dnes si jich vyzkoušíme asi třetinu. Vypěstujeme si citronek v květináči a vyrobíme si citronovou lampičku,“ říká hnědovlasá žena, která se jmenuje Pavla Machová a učí chemii na Gymnáziu Česká Lípa. Dámy shromážděné okolo jsou její kolegyně ze středních i základních škol napříč celou republikou. Důvod, proč se dvanáct žen v ochranných brýlích a bílých pláštích na celý víkend zavřelo v laboratoři pražského gymnázia Nad Alejí, je jednoduchý – společně chystají rozjezd regionálních center, v nichž se učitelé chemie budou jednou měsíčně setkávat a inspirovat k tomu, aby jejich předmět žáky víc bavil a aby mu opravdu rozuměli.

Aktivity, které zvládne kdokoliv a kdekoliv

Skupina chemikářek se ihned rozděluje do dvojic k připraveným sadám s pokusy, ode dveří je s úsměvem sleduje Renáta Ottová, která tady Nad Alejí učí chemii a zdejší laboratoř je tudíž jejím druhým domovem. „Výuka chemie na mnohých školách dost pokulhává, je hrozně teoretická a pro děti nezajímavá,“ říká. „S tím my teď chceme něco udělat, protože je to velká škoda.“ „My“ ve slovech Renáty Ottové znamená Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a vzdělávací organizaci Elixír do škol. Ta už od roku 2013 buduje po celém Česku síť regionálních vzdělávacích center, která vedou učitelé pro učitele. Nejprve byla zaměřená pouze na fyziku, postupně přibývaly i možnosti pro výuku výpočetní techniky a programování.

Od příštího školního roku je plánováno otevření prvních osmi center chemie; z každého sem na víkend přijela jeho budoucí vedoucí. Kromě Prahy je v plánu Ostrava, Sokolov, Letohrad, Jirkov, ale také Litoměřice, Ledeč nad Sázavou nebo Šumice. Otevření a jeden rok provozu vyjde mimochodem zhruba na osmdesát tisíc korun. Fyzikální centra jsou o něco levnější, chemická se prodraží kvůli materiálu, protože některé pomůcky a chemikálie nejsou právě levné.

„Cílem je, abychom se navzájem vzdělávali. Chceme si odsud odvézt nápady a metodiky,“ říká Renáta Ottová. „Každý z nás sem přivezl nějaké jednoduché experimenty, které se dají udělat během chvilky, třeba s menšími dětmi a minimem vybavení. Ve školách totiž často chybí i základní věci nebo chemikálie, někde z laboratoří udělali třeba počítačovou učebnu. Po dnešním víkendu ale věřím, že všichni budoucí vedoucí center budou mít v ruce dost aktivit, na něž není potřeba skoro nic.“

Vstávej, semínko, holala

Jednoduché jsou i experimenty s citrony, které přivezla učitelka Pavla Machová. Dvojice učitelek si napřed každý pokus zkoušejí, potom ho prezentují ostatním. Metodiky a pracovní listy jim Pavla Machová nasdílí na společný disk s materiály pro výuku. Kádinky a baňky se plní, kapaliny se zbarvují a odbarvují a ostatní učitelky pochvalně hodnotí: „Je to jednoduchý a krásně to voní, tohle určitě ve škole uděláme; parádní pokus na důkaz dvojných vazeb, takových je málo,“ spokojeně pokyvují hlavami. Velký úspěch sklízí pokus s propíchnutou plastovou zkumavkou „zasazenou“ do substrátu v květináči, na jejímž konci je navlečený žlutý balónek. Stačí zalít vodou, ve schované zkumavce se spustí reakce a unikající oxid uhličitý začne balónek nafukovat. „Vstávej, semínko, holala,“ spustí tucet učitelek jednohlasně písničku z Křemílka a Vochomůrky, a když se balónek skutečně naplní plynem až do podoby malého citronu, spontánně zatleskají.

Následují další pokusy, podobně efektní a jednoduché – ať už jde o svíčku, kde v půlce vydlabaného citronu hoří knot namočený v oleji, nebo oblíbenou „sopku“ z jedlé sody a citronové šťávy. Všichni se zastavují u pokusu nazvaného „citron v záchranném kruhu“. Proč jde oloupané ovoce v kádince s vodou hned ke dnu, zatímco to se slupkou plave na hladině? Co ho tam drží? „Síla vůle,“ říká pevně blonďatá učitelka s dlouhým culíkem a všechny se společně rozesmějí.

Za každým pokusem je spousta práce a času

„Já dělám s dětmi nějaký pokus každou hodinu, bez toho nemá výuka vůbec smysl,“ říká přesvědčeně Pavla Machová, zatímco sklízí experimentální sady. Její přístup k výuce nese ovoce – chemický kroužek i maturitní seminář na českolipském gymnáziu praskají ve švech a s citronovými experimenty se studenti podívali až na mezinárodní soutěž do Dubaje. „Znamená to ale, že chodím domů v pět a později. Po výuce vedu ještě praktika a potom si chystám pokusy na druhý den. Za přestávku se to opravdu stihnout nedá,“ popisuje.

„Ono se to nezdá, ale i jednoduchý pokus je pro učitele náročná disciplína,“ potvrzuje Renáta Ottová. Experiment je nutné vymyslet nebo vyhledat na internetu, předem vyzkoušet, připravit, provést a nakonec uklidit. V zahraničí je běžné, že učitelé mají k ruce laboratorního asistenta, u nás si musejí poradit sami.“ Mnozí učitelé se proto do experimentů pouštět nechtějí, protože vidí příliš velkou pravděpodobnost neúspěchu. Pokud ale učitel navštíví centrum Elixíru do škol, odnese si promyšlený nápad, pokus si na místě vyzkouší, a pokud potřebuje, získá i potřebné pomůcky pro svou třídu.

Po sérii pokusů s citrony následuje pauza na kávu. Jak už to u učitelů bývá, řeč se i nad hrníčky okamžitě stáčí k výuce. Jedna z pedagožek vypráví, jak jí na gymnázium přijeli na výměnu studenti z Řecka a vyráběla s nimi hopíky z boraxu a lepidla herkules, ostatní přicházejí zase se svými historkami a inspirací do hodin. „Jééé, to je super, nasdílej mi, prosím, jak se to dělá,“ ozývá se pravidelně ze všech stran. „I to je jeden z bonusů našich setkání,“ usmívá se Renáta Ottová. „Když je na celé škole jeden aktivní učitel, potřebuje mít možnost setkávat se s podobnými nadšenci, jinak brzy vyhoří.“

Hořím pro chemii, na kolegy už se těším

Po pauze na kafe přichází další aktivita – Pavla Machová rozdává kolegyním další sady a z několika plastových součástek, sody a citronové šťávy postupně vznikají ponorky, které se střídavě potápějí a vynořují, podle toho, jak se plní vznikajícím oxidem uhličitým. A následuje poslední část sobotního programu, což je společná diskuse na téma, jak připravit úspěšné setkání pro ostatní pedagogy. Přichází učitelka, která už dlouhou dobu vede úspěšné fyzikální centrum, další se připojují online. Padají praktické tipy a návrhy, prostor je i na otázky. Řeší se, v jakém předstihu má smysl posílat pozvánky, nebo co se dá dělat se situací, kdy máte pozvaného hosta, a on v den konání akce onemocní. „Zrušit centrum v den konání je prakticky vyloučené, spousta účastníků se to ani nedozví, přes den učí a nemají čas se dívat do e-mailu,“ varuje zkušená harcovnice programu Elixír do škol Věra Krajčová. „V podstatě je nutné okamžitě na koleni vymyslet náhradní program, jinak už příště nikdo nepřijde.“

Mezi naslouchajícími chemikářkami kýve odhodlaně hlavou i Magda, jejíž bílé tričko s obrázkem kahanu a nápisem prozrazuje, že „hoří pro chemii“. Má v plánu otevřít centrum na dohled od Uherského Brodu na Základní škole Šumice. „U nás v okolí je situace s výukou chemie dost špatná. Velké množství učitelů je neaprobovaných, protože malé školy na vesnici s pár hodinami chemie v rozvrhu aprobovaného člověka neuživí,“ říká. „Právě takoví učitelé pokusy v podstatě nedělají, protože chemii nestudovali, do hloubky jí nerozumí, a tak nevědí, že i jednoduché věci můžou být efektní a děckám tu látku přiblíží líp než nějaký výklad. Už se na ně těším.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.