Jak zabránit odchodům páťáků? Jedině skvělým druhým stupněm

O místa na víceletých gymnáziích se každý rok vedou líté boje, ve větších městech a u prestižních škol jde klidně až o pětinásobný převis uchazečů nad přijatými. „Děti, které odcházejí na víceletá gymnázia, ale nejsou nutně chytřejší. Spíš bych řekl, že jsou ambicióznější, výkonově zaměřené,“ říká Jan Juříček, zástupce ředitele pro pedagogiku na základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze. Souhlasí s ním i zástupkyně ředitele základní školy ANGEL v Praze Marie Horčičková. „U nás jsou to jednoznačně rodiče, kdo získává pocit, že výuka na gymnáziu je exkluzivnější, kvalitnější. Šťastné tam ale bývají jen vyloženě studijní typy, kterým vyhovuje vysoká zátěž.”

Mnohé základní školy tvrdí, že odchod „tahounů“ ze tříd základní školy je pro ně zásadním problémem, který ovlivňuje kvalitu vzdělávání pro zbytek dětí. Ve třídách se zvyšuje koncentrace žáků ze složitějších podmínek, často s problematickou pubertou. Učitelé i jejich svěřenci ztrácejí tah na branku a klesá jejich vzdělávací optimismus neboli důvěra v to, že se ve škole žáci skutečně něco naučí. „Podle mého názoru existuje řada rodičů, pro které je víceleté gymnázium otázkou prestiže,“ říká ředitel základní školy Dr. J. Malíka v Chrudimi Zdeněk Brož. „Další ale utíkají ze školy, kde je nepříjemná atmosféra, učitelé se nezaměřují na děti a celkově škola není kvalitní. A těm se není co divit.“

Jak to ale zařídit, aby děti utíkat nemusely a nechtěly? Někdo volá po omezení, nebo rovnou zrušení osmiletých gymnázií, některé školy na to ale jdou jinak a proměňují své druhé stupně. Nabízejí volitelné předměty, pestrou škálu mimoškolních aktivit, a k tomu jsou k puberťákům i jejich rodičům respektující a vstřícné. 

Nechceme, aby děti jen seděly, poslouchaly a psaly testy

ZŠ a MŠ ANGEL je velká škola situovaná v zeleni na pražském sídlišti Modřany. Na prvním stupni tu učí podle metodiky Začít spolu, navíc nabízejí i bilingvní česko-anglické třídy. Na druhém stupni pokračuje intenzivní výuka angličtiny a k ní se přidává druhý jazyk, a to už od šesté třídy. „Na prvním stupni se dobrá pověst buduje snadno, na druhém je to trochu náročnější,“ říká zástupkyně ředitele Marie Horčičková. „Střídají se tam učitelé, je jich mnohem víc a sdílená vize se proto do výuky promítá hůř. Navíc cílovou skupinou jsou teenageři, kterým se bouří hormony a škola jde někdy dost mimo ně.“  I přesto, že škola nabízí nadstandardní možnosti, odtud odchází víc dětí, než by se vedení líbilo, a to paradoxně často na gymnázia, kde často na kooperativní učení a projekty nezbývá prostor. „Všímáme si, že se to nabaluje. Na začátku roku o přijímačkách mluví dvě tři děti, ale pak začnou mít i další rodiče pocit, že je to nutné vyzkoušet,“ sdílí svou zkušenost zástupkyně ředitele. „A když ti nejmotivovanější odejdou, je to cítit. Učitelé mají těžší práci, prostoru pro vzájemnou motivaci žáků a vrstevnické učení ubývá.” 

Škola se naproti tomu snaží, aby i dospívajícím v náročném životním období dávala smysl. Hodně pomáhá i to, že dějepis a výchovu k občanství propojují do jednoho integrovaného předmětu Člověk a společnost; podobně se začíná zacházet i s vybranými kapitolami jednotlivých přírodních věd. „Vzniká tak prostor pro projektovou výuku, navíc dětem v hlavách nevznikají izolované škatulky znalostí, a vidíme na nich, že je výuka víc zajímá,“ vysvětluje Marie Horčičková. Škola organizuje hodně různých expedic, výjezdů a projektů, které děti dokážou nadchnout i v pubertě; jedním z oblíbených projektů je Podpora aktivního občanství ve spolupráci se školou v Norsku, zaměřený na ovlivňování dění v komunitě. Teenageři oceňují i to, že učitelé na ZŠ ANGEL zapojují běžně do hodin mobilní telefony i iPady. „Snažíme se zkrátka, aby škola u nás nebyla jen o sezení v lavicích, frontální výuce a permanentním testování. Chceme učit kvalitně a klademe důraz na kooperativní metody,“ uzavírá Marie Horčičková.

Máme mladé učitele a k puberťákům přistupujeme s respektem

„Z vlastních zkušeností můžu říct, že základní školy jsou z hlediska výukových metod mnohem progresivnější než gymnázia. Ta jsou často velmi zastaralá, rigidní, učí se v nich hlavně frontálně,“ říká Jan Juříček, zástupce ředitele ZŠ Strossmayerovo náměstí v Praze 7. „Je na základních školách, aby vytvářely takové podmínky, že z nich děti nebudou mít důvod odcházet.“ Recept na ZŠ Stross postupně hledají, nejdůležitější ingredienci v něm představují zavádění inovací ve výuce, dobré vztahy, vzájemný respekt a vřelé klima školy. Konají se tu pravidelně třídnické hodiny a nejrůznější akce; kdykoliv chce učitel žáky vzít někam mimo školu, dostane svolení i veškerou podporu. „Děti se poznají jinak než ve třídě, naváží se přátelství, a od dobrých kamarádů se už potom odcházet nechce,“ míní Jan Juříček. „Mimo covid míváme i stovky školních akcí ročně.“

Druhý stupeň má navíc ve škole pověst něčeho, na co se menší děti těší. „Máme tu velmi mladý kolektiv, ve kterém je dokonce více mužů než žen, a i to může být pro teenagery přitažlivé,“ usmívá se zástupce ředitele. Mladší učitelé přinášejí jiné metody, jsou naklonění zkoušení novinek a žáci mají pocit, že pro ně mají větší porozumění. Tím to ale nekončí – škola nabízí i zajímavé volitelné předměty, jako je třeba robotika, mediální výchova nebo tvůrčí psaní. Místní specialitou jsou mimo covidové časy i třikrát do roka takzvané ateliéry, kdy se žáci druhého stupně mohou dva celé dny věnovat jednomu konkrétnímu tématu, takže se poznávají napříč ročníky a mohou jít víc do hloubky v tom, co je zajímá.

„Nebudu tvrdit, že se naší škole problémy zcela vyhýbají. Jsme ale zvyklí je otevřeně řešit. Když má kázeňské problémy konkrétní dítě, sejdeme se s ním, s jeho rodiči a učitelem, situaci probereme a stanovíme si, co kdo z nás udělá, aby se chování zlepšilo,“ vysvětluje Jan Juříček. Analogicky se postupuje, pokud má nějaká třída potíže jako celek. „Vysvětlíme jim, co nám vadí, a oni také dostanou prostor říct, co by chtěli mít jinak. Nevystupujeme tolik z pozice autority, to už koneckonců s dospívajícími ani nemá valný smysl. Snažíme se o partnerský přístup, což oceňují žáci i rodiče,“ říká Jan Juříček.

I ze ZŠ Stross každoročně odchází děti na víceletá gymnázia, v některých letech je to až pětina. Škola si z toho ale velkou hlavu nedělá, už jen proto, že je i tak plná od sklepa až po půdu a některé zájemce o docházku musí i odmítat. „Když je někdo laděný vyloženě výkonnostně, může mu gymnázium vyhovovat víc a my mu to přejeme,“ dodává Jan Juříček. „V Praze je ale převis zájemců každoročně značný, nedá se určitě říct, že se dostane každý. Takže ačkoliv některé děti odejdou, mnoho jich zůstává, protože jim víc vyhovuje náš laskavější přístup. A s těmi se prostě snažíme pracovat co nejlépe.“

Kdo potřebuje znát druhy vedlejších vět, naučí se je na semináři

Zatímco v Praze se na osmiletá gymnázia hlásí každý třetí páťák, v Pardubickém kraji je to asi každý šestý, a na ZŠ Dr. J. Malíka v Chrudimi je to ještě mnohem méně. „Ze šedesáti dětí v ročníku je to obvykle tak jeden, maximálně tři, někdy také nikdo,“ říká ředitel Zdeněk Brož, který školu vede už třicet let. „Upřímně si myslím, že rodiče často spíš utíkají ze špatné školy, než že by vyloženě toužili po gymnaziálním vzdělávání už v tak útlém věku. A my děláme všechno pro to, aby od nás odcházet nemuseli.“

Ředitel Brož se už na počátku 90. let svých žáků ptal, co by chtěli ve škole jinak. Ukázalo se, že zdaleka ne každý si přeje méně matematiky a víc tělocviku, potřeby žáků byly a jsou daleko pestřejší. „A tak jsme postupně rozjeli systém volitelných předmětů, kdy šesťáci dvě a deváťáci až čtyři hodiny týdně můžou věnovat tomu, co jim je blízké. Napříč třídami nám tak vzniká šestnáct skupin. Někdo volí seminář z matematiky, někdo filosofii nebo ekonomické a právní minimum, jiný třeba dílny a vaření. Každý se v tom systému najde,“ vysvětluje s hrdostí ředitel. Aby vytvořil prostor v rozvrhu pro volitelné předměty, osekala škola počet povinných hodin například v matematice a češtině. „V základních hodinách učíme základy. Pokud někdo potřebuje do detailu znát větný rozbor, třeba kvůli dalšímu studiu, má k dispozici volitelný seminář, kde se to naučí,“ dodává Zdeněk Brož.

Důraz se v chrudimské škole klade i na pohyb. Žáci mají od první třídy tři hodiny tělocviku týdně, a pokud chtějí, mohou si v rámci volitelných předmětů přibrat další. Navíc se na škole už desítky let rozvíjí preventivní program Spolu to dokážeme, který je složený z různých projektů, výukových seminářů v přírodě a sportovních kurzů. Od první třídy se vyráží minimálně na týden mimo školu, aby se děti poznaly, vytvářely se dobré vztahy ve třídách a také něco nového zažily. Ať už jde o cyklistiku, sjíždění řeky, základy horolezectví nebo lyžování, děti se naučí si navzájem pomáhat a vycházet spolu. „Chceme, aby žáci do školy chodili rádi. I my dospělí přece podáváme lepší výkony, když jsme v práci v pohodě, tak je logické, že pro děti jsou dobré vztahy ve škole důležité,“ vysvětluje ředitel Brož.

V Chrudimi se nenosí křik, zákazy ani přepadové písemky; v každé třídě visí kalendář a testy se do něj zapisují s velkým předstihem, aby se dětem nenahromadily. Naproti tomu se tu neřeší nekázeň v hodinách, rozbíjení věcí nebo krádeže. „Dlouho jsem si myslel, že k nám chodí samé hodné děti. Pak jsem ale pochopil, že jsou to běžná děcka ze sídliště, ale protože se k nim my učitelé chováme s respektem a důvěrou, nemají potřebu s námi válčit,“ popisuje atmosféru ve své škole Zdeněk Brož. „Těžko se vysvětluje, čím to přesně je, ale stává se nám, že si dítě jde zkusit přijímačky, dostalo by se, ale pak uprosí rodiče, že chce zůstat. A my jsme samozřejmě rádi.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.