Život není jen zábava, minulé generace to věděly. Nechte děti, ať se nudí, bude jim to ku prospěchu

„Já se nudím!“ Je to jen krátká větička, ale dokáže okamžitě v rodiči spustit kaskádu podrážděnosti, obav a provinilosti. Pokud se nám tu někdo nudí, tak to může znamenat, že někdo jiný se dostatečně nesnažil ho zabavit, rozvíjet a rozptylovat. A něco by se s tím tedy mělo okamžitě udělat. Nuda ale není něco, co by se mělo zahnat, naopak. Měli bychom se oprostit od představy, že nuda je jen pro nudné lidi. Nuda je totiž zdravá a prospěšná.

Lidé dříve přijímali nudu jako součást života

Pokud tohle dětem brzy nedojde, nebudou to mít v životě snadné, tvrdí článek Let Children Get Bored Again (Nechte děti, ať se zase nudí) od autorky Pamely Paul v New York Times. I škola je někdy prostě otravná a život celkově nemá představovat nekonečný proud zábavy. Lidé to dřív celkem bez problémů akceptovali. Větší část minulého století i v těch nejrozvinutějších zemích světa trávila pracující třída dny ohlupující dřinou a jejich děti se potloukaly po ulicích,  v dalších desetiletích pak zabíjely čas u mizerných odpoledních pořadů v televizi. Dospělí se domnívali, že určitá míra nudy je naprosto přijatelná. V dnešní době je  ale podobný nedostatek řízené aktivity skoro  vnímán jako rodičovské selhání. Podle jedné nedávné studie, jejíž výsledky uveřejnily právě New York Times, se naprostá většina rodičů bez ohledu na rasu, povolání nebo příjem domnívá, že „děti, které se po škole nudí, je třeba přihlásit do kroužků“.

Když dnešní rodiče chodili za svými rodiči s tím, že se nudí, obvykle dostali dvě rady – běž ven, případně – ukliď si pokoj. Bylo to zábavné? Ani náhodou. Prospělo jim to? Jednoznačně. Když se totiž nudíte, začnou se dít věci. Samozřejmě, nejde jen o nudu jako takovou, ale i o to, jak si s ní poradíte. Když už se nedá vydržet, začnete s ní konstruktivně zacházet. Možná se ponoříte do sebe a zamyslíte se nad něčím, co už vás dlouho zaměstnává. Možná sáhnete po knize. Nebo popustíte uzdu svojí představivosti a začnete snít. Nuda vede k rozvíjení fantazie a sebekázně.

Musí být škola zábavná?

Schopnost vyrovnat se s nudou je spojená se schopností soustředění a seberegulace. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří trpí některou z poruch pozornosti, se nudí poměrně velmi často. Zdá se, že jim v hyperstimulujícím světě už jen málo co poskytne rozptýlení a upoutá jejich pozornost. Mohou pak sahat po silnějších a silnějších zážitcích a nikdy nemají dost.

Velmi důležité je zejména to, aby děti měly šanci se nerušeně nudit v tom nejútlejším věku. Dospělí by jim to měli umožnit. Neměli by nudu prožívat jako problém, kterému je nutné se vyhnout, ale spíš jako něco, s čím si děti musejí poradit. My dospělí jsme ale děti přestali učit, jak na to.

Dopady jsou vidět i ve školách, tvrdí autorka článku Pamela Paul. Namísto toho, aby se děti učily obsáhnout materiál, který je nepříliš zábavný a tak trochu plochý (což je koneckonců vlastnost mnoha důležitých informací), pokoušejí se školy přinášet hlavně to, co děti očekávají: zábavu. Učitelé tráví víc a víc času tím, že se snaží žáky a studenty zapojovat skrze velmi vizuálně orientovanou a interaktivní výuku – tedy tablety nebo interaktivní tabule a hry - aby uchvátili jejich roztěkanou pozornost. Děti prostě neposlouchají dlouhý výklad, zní argument podporující tento typ výuky, a tak jim musíme učivo nabízet v malých, lépe stravitelných porcích.

Když se ovšem děti naučí vydržet a snášet nudu namísto toho, aby se hned hladově vrhaly po jakékoliv dostupné zábavě, budou lépe připraveny na budoucnost, domnívá se Pamela Paul. Neměli bychom v dětech vzbuzovat falešná očekávání ohledně toho, co to vlastně znamená pracovat nebo žít skutečný život. Jednoho dne, i když třeba budou svou práci jinak milovat, se jim může stát, že stráví celý den jen odpovídáním na otravné emaily. Možná budou muset pravidelně kontrolovat rozsáhlé tabulky. Nebo budou asistovat robotům v nějakém obřím skladišti.

To zní ale strašlivě nudně, říkáte si možná. Zní to prostě jako práce, jako život. Možná bychom si na to zase měli zvyknout a naučit se to využít ke svému prospěchu. Možná, že bychom koneckonců v našem nepřetržitě se měnícím, bláznivém světě občas stáli o trochu méně vzrušení a zábavy, nabízí článek k zamyšlení.

Děti potřebují bloumat a lelkovat, říká psycholog

Dětský psycholog Radek Ptáček se také domnívá, že děti nutně ke svému rozvoji potřebují nejen stimulující aktivity, ale také volný, nikým neřízený čas. V případě dětí předškolních by dokonce volný čas měl výrazně převažovat, u mladších školních dětí se poměr volného a řízeného času může pomalu vyrovnávat, a až u dětí na druhém stupni ZŠ může být organizovaného času víc než volného – pokud to tak ovšem samotné dítě chce.

A co je to vlastně ten „volný čas“? Počítají se do něj i kroužky nebo různé přesuny odněkud někam? „Volný čas je čas, kdy si dítě může dělat, co chce. Bez výhrady. Kdy ho necháme hrát si, lelkovat. Řada rodičů se obrací na psychology s obavami, že jejich dítě ve volném čase bezcílně bloumá, sedí v pokojíčku, nic zvláštního nedělá, a že by přece mělo věnovat čas něčemu smysluplnému. Z vědeckého zkoumání ale vyplývá, že právě při takovém bloumání a lelkování dochází v mozcích dětí ke změnám, které jsou pravděpodobně důležitější než změny, ke kterým dochází při řízené aktivitě.  Takže my rodiče bychom měli myslet na to, že jestli chceme, aby naše dítě vyrůstalo jako chytré, šťastné a spokojené, tak mu musíme dát prostor, aby se v jeho mozku všechny ty změny uchytily,“ říká Radek Ptáček.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.