Život plný zájmových kroužků aneb naše děti mají stejně nabité diáře jako my. Nezblázní se z toho?

Za našich mladejch let, bejval svět jako květ… a také jsme mívali jako děti o mnoho volnější režim, než mají dnes naši potomci. Někteří z nás chodili do hudebky, další na sport, málokdo měl víc než dva kroužky týdně. V posledních letech se ale zdá, že výchova dětí jsou jakési dostihy a závody v tom, kdo toho stihne víc.

Umění, nebo sport? Nebo obojí?

Dnešním rodičům velmi záleží na tom, aby se jejich děti rozvíjely. Co když v nich dříme nějaký skrytý talent, který by jinak vůbec nevyšel najevo? A tak děti přebíhají z výtvarky do tělocvičny a pak zase do hudebky. Podle psychologa Radka Ptáčka přitom rodičům může napovědět, když budou dítě nějakou dobu pozorně sledovat.

„Když vidíte, že při nějakých činnostech se dítě dostává takzvaně do stavu, kdy je tak soustředěné a zabrané, že nic jiného nevnímá, tak to bude nejspíš ta činnost, na kterou má určitý talent. A má smysl vybírat aktivity tímto směrem, protože dítě bude spokojené a bude se dobře rozvíjet.“

Zároveň by ale rodiče neměli zapomínat i na to, že by v dětských aktivitách měla být jakási rovnováha. Malý fotbalista by neměl jen běhat po trávníku, knihomola nebo malíře je potřeba zvednout ze židle a vytáhnout ven. I za cenu toho, že se dětem třeba moc nechce.

„Nemůžeme potomky dávat výhradně na činnosti, které je baví. Já si dokážu představit situaci, kdy dítě jde dvakrát týdně na sport, který miluje, a k tomu jednou týdně na klavír, který ho až tak nezajímá, ale rodič to vidí jako smysluplné. Není to špatné, když dítě musí trochu zatnout zuby a učit se trpělivosti. Sport a obecně pohyb dnes začíná být velký problém. Rodič by se měl snažit dítě motivovat k nějaké pravidelné aktivitě, i když to není vyloženě jeho zaměření,“ vysvětluje Radek Ptáček.

Já už tam chodit nebudu!

Když se děti na své kroužky těší a užívají si je, pak je všechno v nejlepším pořádku a zvládnout se dá i celkem značný zápřah. Občas se ale někde něco pokazí. Děti bývají unavené, mají špatnou náladu. Starší začnou otevřeně říkat, že na kroužek jít nechtějí, mladší vždycky před odchodem rozbolí bříško nebo hlava. Co s tím?

„Když něco zaskřípe, rodiče mívají tendenci dítě z kroužku rychle stáhnout. To je příliš ochranářský přístup, který k ničemu dobrému nevede. Je potřeba umět dítěti říct: hele, já chápu, že se ti tam teď nelíbí, ale pojďme chvíli zatnout zuby, třeba je to jen nějaká překážka, kterou překonáš. Když vidíte, že si tam vážně nic nenajde, tak v pořádku, zkusili jsme, nešlo to, půjde něco jiného. Kroužky by měly přinášet radost. Ale stejně tak je cennou lekcí do života, když se potomek při srážce s překážkou naučí ji adaptivně zdolat a potom jít dál,“ říká Radek Ptáček.

Co už je příliš?

Co je optimální počet kroužků, a co už je příliš? Podle Radka Ptáčka neexistují žádné studie nebo tvrdá fakta, o která by se rodiče mohli opřít. „Organizovaný čas by měl mít v životě dítěte prostor přiměřený k času volnému. Takže v případě předškolních dětí by toho času volného mělo být podstatně víc než řízeného, v případě mladších školních dětí se to může pomalu vyrovnávat a u dětí nad deset let, pokud to tak samy chtějí, může být organizovaného času už značná převaha,“ vysvětluje psycholog Ptáček.

Otázkou pak samozřejmě zůstává, co to vlastně ten volný čas je. Podle Ptáčka jde o čas, kdy si dítě může dělat absolutně a bez výhrady to, co ho momentálně napadne. Kdy může jen bloumat, lelkovat, hrát si nebo malovat, ale naprosto bez vedení a zásahů rodičů. Právě v takových chvílích podle vědeckých studií probíhají v jeho mozku změny, které jsou nesmírně důležité – možná důležitější než všechno, co se v něm odehrává při organizovaných aktivitách.

Děti to přežijí

„Žijeme v rychlé, výkonově orientované době. Dětství, jak jsme ho zažili my, kdy jsme 2x týdně šli na piano a sport a zbytek času se nikdo nezajímal, co děláme, už je pryč. To je prostě fakt,“ říká psycholog Radek Ptáček. Jak se z toho nezbláznit? Jak nepropadat pocitům viny a úzkosti z toho, že naše dcery a synové už v dětství nastupují do stejného kolotoče, který často jen taktak zvládáme my dospělí?

„Rodič zorganizuje od pondělí do pátku pět i více kroužků, dítě přichází domů někdy po šesté hodině, sotva si napíše úkoly. To je dost náročný režim. A pak má rodič pocit, že i ten víkend musí být nabitý a organizovaný. Takže hurá, jede se na výlet, jede se do ZOO, pak se jde do kina. Ale to už je zátěž, která je v tu chvíli zbytná. Rodič by měl zabrzdit, nechat dítě jen tak v pokojíčku, nebo se zeptat – co chceš dělat? Je možné, že dítě řekne, koukat se na televizi. Proč ne? Je potřeba umět vypnout,“ klade rodičům na srdce Radek Ptáček, a dodává:  „Lidský mozek je mimořádně adaptivní. Naše děti se do tohoto světa narodily a jejich mozek se novým podmínkám přizpůsobuje. Děti tedy zvládnou víc, než si myslíme, ale musíme jim pomoci hledat smysluplné cesty.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.