Život studentský, život veselý? To za časů pandemie platí jen v případě, že mají děti dobré rodinné zázemí

„Je velmi těžké mluvit o dětech jako celku. To, jak se děti mají, je totiž závislé na mnoha okolnostech,“ říká psycholožka Leona Jochmannová. Pokud má dítě fungující rodinu, ideálně bydlí v domě se zahradou a může se vídat s vrstevníky z okolí, pravděpodobně se cítí dobře bez ohledu na to, zda může či nemůže do školy. Také introvertům koronavirové časy prospívají; v běžném životě je kolem nich příliš hluku a vzruchu, takže teď se můžou soustředit na své myšlenky.

„Jestli se ale dá skutečně uvést nějaké pravidlo, pak se dá říct, že stav dětí odráží situaci jejich rodičů. Pokud žijí v rodině, kde si členové lezou na nervy a dusí se ponorkovou nemocí, pro děti je to velmi náročné. Stejně jako v případě, kdy je na nucené dovolené doma matka samoživitelka, která nemá s kým se o péči o děti podělit a každý den se stresuje kvůli penězům,“ vysvětluje Jochmannová. Další proměnnou, která situaci dětí ovlivňuje, je jejich věk.

Předškoláci: život se jim obrátil naruby, přišli o své rituály

„Mami, kolik je hodin?“ ptá se několikrát denně své matky téměř šestiletá Maruška. A když se to dozví, hned navazuje: „A to bychom byli po svačince a šli ven, nebo bychom se už chystali na oběd?“ Maruška půjde v září do školy a právě touto dobou měla vrcholit její tříletá docházka do školky. Se svou třídou měla v plánu několik celodenních výletů, spaní ve školce a další akce. Maruška je teď plačtivější, často se uráží a vzteká. V bytě bez zahrady se jen těžko dokáže zbavit přebytečné energie, zejména v situaci, kdy starší sestra musí zasednout k úkolům a rodiče k práci.

„Předškoláci to teď mají opravdu velmi složité,“ říká klinická psycholožka Leona Jochmannová. Většina z nich má radikálně omezenou možnost jít ven, ventilovat se pohybem – a to se právě projevuje nárůstem stresu, úzkosti a agresivity. „Změny zaběhaného řádu v rodině, nutnost nosit venku nepohodlné roušky, to všechno vede k tomu, že děti víc zlobí,“ vysvětluje Leona Jochmannová.

Je třeba si uvědomit, že například šestileté dítě chodí do školky půlku života a vážou se k ní různé rituály, režim, na který byly zvyklé, a samozřejmě vztahy. „Školky se většinou otevřou koncem května. Zejména ale rodiče těch nejmenších musejí počítat s tím, že si jejich děti odvykly a bude se začínat znova od začátku,“ říká Jochmannová. Na to už se připravuje Kateřina z Plzně, matka skoro čtyřletého Huberta: „Naše školka otevírá prvního června, takže dva týdny bude řvát, že tam nechce, pak se s tím smíří a bude konec roku. Já už ale potřebuju pracovat,“ shrnuje lakonicky.

Mladší školáci: našli si svůj rytmus a objevují svou kreativitu

25. května se do školy mohou dobrovolně vrátit děti z 1. až 5. tříd. Z hlediska ekonomiky a zapojení rodičů do práce to dává smysl, nicméně podle psycholožky Jochmannové má právě skupina šesti až dvanáctiletých dětí s karanténou (pokud tedy žijí ve fungující rodině) ve srovnání s ostatními relativně nejmenší problémy. „Kdo ovšem skutečně trpí, jsou sportovci zvyklí se denně zničit v tělocvičně,“ dodává Leona Jochmannová. „Ti najednou vůbec nevědí, co se sebou.“

Po počátečních zmatcích si mnohé děti už nastavily vyhovující režim práce. Pokud mají doma mladší sourozence, rodiče jsou někdy až zaskočeni tím, jak intenzivně si jejich školáci doma hrají. Někdy to znamená, že se i větší děti chovají jako předškoláci. To potvrzuje Veronika, jejímž dcerám je devět a čtyři roky: „Ráno vstanou a pohádají se, která z nich bude Elsa a která Anna. Je strašně zásadní, aby se rovnoměrně rozdělily průhledné kostky v legu. Obě stejně si hrají s plyšáky na rodinu. Někdy mám pochyby, jestli je tohle ve třetí třídě ještě normální.“

Jak ale potvrzují psychologové, trocha regrese je v této situaci přirozená. Když se musejí „porovnat“ sourozenci různého věku, je obvyklé, že se mladší učí od staršího, a ten se naopak přizpůsobí, takže výsledná hra je jakýmsi kompromisem. Navíc školákům se jen málokdy v běžném chodu věcí stane, že by jen tak lelkovali, nudili se a mohli sami zkoumat, co je baví a naplňuje. „Slyším ze všech stran, že tyto děti spontánně začaly tvořit, točit videa na TikTok, spojují se přes sociální sítě,“ říká Leona Jochmannová. „Pak už ale záleží na tom, s kým jsou v kontaktu a jaké mají vztahy, aby se propojení s kamarády nezvrhlo v kyberšikanu a ostrakizaci.“

Co trápí děti v karanténě?

To, že ne každé dítě prožívá karanténu jako období her a užších rodinných vztahů, zaznamenali například na Lince bezpečí. Oproti první polovině roku lehce poklesl počet hovorů na Linku, ale zato byly delší. Děti si totiž v přítomnosti rodiny jen těžko hledají klid a soukromí, aby si mohly povídat o svých starostech. Naproti tomu se ztrojnásobil počet krizových chatů, protože se děti mohou tvářit, že dělají něco do školy, a přitom si „vylévat srdíčko“.

A jaká témata děti řeší? Prozrazuje Lucie Zelenková z Linky bezpečí: „Nejvyšší nárůst ve srovnání s únorem pozorujeme u témat: rodinné vztahy (v březnu i v dubnu okolo 30 % více), psychické obtíže (v březnu o 38 %, v dubnu o 27 % více), syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (v březnu o 18 %, v dubnu o 32 % více), internet (v březnu o 55 %, v dubnu o 23 % více).“

Samostatnou kategorií jsou pak rodiny, v nichž se i za „normálního stavu“ vyskytují nežádoucí jevy, jako je alkohol, drogy nebo domácí násilí. Ve chvíli, kdy jsou členové rodiny nuceni trávit čas pohromadě, a není úniku, může se situace radikálně zhoršit – jak ostatně potvrzují i statistiky Linky bezpečí. Centrum LOCIKA v Praze poskytující pomoc dětským obětem domácího násilí z těchto důvodů ihned přešlo na online konzultace, aby její klienti nezůstali doma bez pomoci.

„Je nutné, abychom byli s těmito rodinami v kontaktu. Za prvé je to pro děti opravdu velmi těžké, za druhé pak agresoři vědí, že se s nimi dvakrát týdně spojíme, což je trochu drží na uzdě,“ vysvětluje ředitelka centra Petra Wűnschová. „V rodinách se řešila nezaměstnanost, nedostatek financí. Mnozí rodiče navíc teď v rozvodovém řízení tvrdě vyžadovali naplňování střídavé péče, ačkoliv jejich děti objektivně procházely těžkým obdobím, takže bylo třeba zůstat jim nablízku. Založili jsme i Rodičovskou linku, kam můžou volat rodiče, kteří jsou v krizi a bojí se, že ze stresu by mohli dětem začít ubližovat.“

V době koronavirové se navíc prakticky zastavila činnost mnoha služeb poskytujících pomoc rodinám v nouzi, paralyzovány byly i soudy. Nastávaly tak situace, kdy dítě, které se má s rodičem stýkat pouze asistovaně, s ním náhle muselo trávit hodiny bez jakéhokoliv dozoru. „Pro děti, které mají domov spojený s jistotou a péčí, jsou současná opatření nepříjemná. Pro ty, které zažívají násilí a stres, jsou doslova traumatizující,“ dodává Wűnschová.

Teenageři: perou se s hormony a s obavami z přijímaček

„Já se doma strašně nudím, nedá se to vydržet,“ vzdychá dvanáctiletá žákyně šesté třídy Majda. „Online výuku prosedím, cvičení a pracovní listy vyplním, ale moc se toho asi nenaučím. Navíc když sedím u počítače, mám okolo všelijaká lákadla – YouTube, mobil, různé tvoření.“ Přísnou karanténu doma dodržovala Majda měsíc, teď už ale tráví odpoledne v partě kamarádů z okolí. Procházejí se venku, posedávají na zastávce, pouštějí si z mobilů muziku nebo videa. Pokud je nikdo nevidí, schovají roušky do batohu. „Doma mě otravuje mladší ségra, pořád chce, abych si s ní hrála. Já radši vařím, to jsem se za poslední dobu naučila celkem slušně,“ krčí dívka rameny.

Dospívající ve věku kolem 13, 15 let jsou kategorie sama pro sebe, říká Leona Jochmannová: „Vývojově jsou nastaveni na to, aby porušovali pravidla a trávili co nejvíc času s vrstevníky. Jako první se začali tajně scházet. Puberťáci nesnášejí omezení, vede to u nich ke vzteku, konfliktům, špatné náladě, a to je pak velká výzva pro jejich rodiče.“

To, že se půl roku nepodívají do školy, mnohým dětem nakonec zase tolik nevadí, protože s kamarády se vidí odpoledne a zůstávají v kontaktu i kvůli úkolům. Například Natálka, deváťačka z Prahy 6, má teď ale starosti s přijímačkami na střední školu: „Dlouho nebylo jisté, kdy se vlastně budou konat a za jakých podmínek. Úplně mi to rozhodilo časový rozvrh přípravy. Touhle dobou už jsem to mohla mít za sebou, a navíc máme jen jeden termín místo dvou. Není to zrovna příjemné, ale nic jiného než se s tím smířit, mi nezbývá.“

Středoškoláci: je těžké najít motivaci, pokud vám právě nehrozí maturita

Osmnáctiletá Barbora z východních Čech navštěvuje třetí ročník gymnázia, a jak sama říká, má jediné štěstí, že bývá často u svého přítele, takže mění prostředí: „Jinak bych to už nedávala, to vím. Jsem ráda jen tak sama doma, ale chvíli, ne půl roku.“ Navíc cítí, že značně upadá její motivace ke studiu: „Někteří učitelé nám posílají práci, ale už dělám jen to, co musím odevzdat, jinak se nic neučím. Snažím se věnovat aspoň předmětům, ze kterých chci příští rok maturovat, ale opravdu mám čím dál větší problém se donutit něco dělat.“

Její slova potvrzuje i učitelka Michaela z jednoho pražského gymnázia: „Motivace studentů samozřejmě opadá, pokud nemají za pár týdnů maturovat. Zejména studenti, kteří byli už před uzavřením škol spíš slabší, teď úplně rezignovali a někteří úplně vypadli z kontaktu. Nevím, jak se jim v září podaří navázat.“

Jak říká psycholožka Dominika Šinaľová z neziskovky Nevypusť duši, která pomáhá formou workshopů (a v koronavirových časech přes webináře) s péčí o duševní zdraví právě středoškolákům, jako je Barbora, zdůrazňuje, že ani mladým lidem se teď nevyhýbá stres a duševní problémy: „Víc než dřív záleží na tom, zda dospívající má dobré rodinné zázemí a vhodně nastavenou komunikaci se školou. Mnozí z nich se cítí frustrovaní a bezmocní; vadí jim, že se nemůžou stýkat třeba s prarodiči nebo vzdálenějšími kamarády, mají málo pohybu a nedostatek podnětů.“ Jako významný stresor pak studenti uvádějí i to, že přišli o organizaci času, jejich dny jsou jeden jako druhý a nepříjemně na ně doléhá rutina; zároveň trpí i nedostatkem svobody a soukromí.

Přijímačky a maturity? Alespoň letos bychom měli dát dětem trochu pohov

Největší míru stresu v posledních týdnech zažívají žáci a studenti, které čekají přijímací zkoušky na střední školy a maturity. Dlouho se nevědělo, zda zkoušky budou, kdy se budou konat a jak budou vypadat. Zvolené řešení, kdy například deváťáci jako Natálka z Prahy přišli o jeden termín, nepovažuje vůbec za ideální psycholožka Leona Jochmannová.

„Domnívám se, že chtít za současné situace po dětech maximální výkon a ještě jim v případě jednotných přijímacích zkoušek jeden termín ubrat, není vůbec spravedlivé,“ říká Jochmannová. „Nikdo nemůže vědět, jaké podmínky děti na přípravu měly, v jakých podmínkách poslední měsíce žily.“ Připomíná, že v mnoha rodinách se řeší nezaměstnanost, náhlý nedostatek peněz nebo i obavy o zdraví blízkých. „Myslím, že stát by měl nabídnout dětem širší pásmo tolerance. Nějaká forma výběru je nutná tam, kde je velký převis uchazečů, ale měli bychom zohlednit podmínky, jaké děti na přípravu měly,“ dodává Jochmannová.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.