Znamení doby: Matky jsou s dětmi více než dříve, ale duchem nepřítomné. A děti z toho vyvádějí

„Vím, že bych neměla tolik času trávit na mobilu,“ krčí rameny Tereza, novinářka na volné noze a matka dvou dcer. „Jenže upřímně, ráda vezmu děti na hřiště, ale sama se tam úplně dobře nebavím. Stejně tak doma se s dětmi často trochu nudím. A tak si s někým píšu na chatu, mrknu na Instagram, odpovím na mail nebo si jen tak čtu články. New York Times například nabízí 10 článků měsíčně zdarma, a většinou jsou to moc zajímavé věci. O dost zajímavější, než neustále řešit hádky a kňourání našich holčiček.“

Američtí psychologové říkají: je pravdou, že dnešní matky tráví s dětmi daleko víc času než předchozí generace. Kvalita tohoto společného času ale není nijak závratná. Rodiče jsou v životech svých dětí čím dál častěji přítomní fyzicky, ale čím dál méně citově. A to je problém.

Děti potřebují komunikaci, telefony je ruší

Dětští psychologové mají pro typickou komunikaci mezi malým dítětem a jeho rodičem různé názvy. V podstatě jde ale o to, že když rodiče používají vyšší tón hlasu, zjednodušují věty a výrazně vyjadřují nadšení, dětem to pomáhá v rozvoji. Vědci tvrdí, že děti, s nimiž rodiče tímto stylem mluvili v 11 měsících, umějí ve 2 letech dvakrát víc slov než děti, s nimiž takto nikdo nekomunikoval. Kathy Hirsh-Pasek, profesorka dětské psychologie, říká: „Podle úrovně jazykových schopností můžete velmi pravděpodobně usuzovat, jak se bude dítěti dařit ve škole. A klíčem k rozvoji jazyka jsou časté a plynulé konverzace mezi dítětem a dospělým. Jenže když rodič hovor s dítětem přeruší, aby nakoukl na Instagram nebo odpověděl na e-mail, batole se učit přestává. Kouzlo rozhovoru je pryč.“

A řečí není jen o učení, ale i o psychickém komfortu. V roce 2010 vědci v Bostonu pozorovali 55 rodičů, kteří jedli s jedním nebo více dětmi v restauraci rychlého občerstvení. 40 dospělých se věnovalo svému mobilu, většina z nich děti naprosto nebo téměř ignorovala. Děti se samozřejmě snažily dospělého zaujmout, ale povedlo se jim to jen asi ve čtvrtině případů. Vědci pak natáčeli 225 matek s dětmi kolem šesti let v jídelně na univerzitě, kde mohly společně s potomky ochutnávat různá jídla. Čtvrtina matek strávila téměř celý čas s telefonem v ruce a směrem k dětem vykazovala velmi nízký počet verbálních i neverbálních signálů.

Fyzicky přítomní, emocionálně odpojení

Vybalancovat potřeby rodičů a dětí nebylo nikdy snadné a je naivní předpokládat, že by jakýkoliv rodič skutečně dokázal, aby dítě bylo neustále centrem jeho nepolevující pozornosti. Dnešní matky, které dlouhá léta studovaly a pracovaly, prostě potřebují i vyšší intelektuální stimulaci než stavění kostek. Koneckonců ani ve zdánlivě idylických časech přelomu 19. a 20. století se matky nesoustředily jen na děti, naopak. Věnovaly se svým povinnostem i zálibám, podle společenského zařazení. Dětem jejich nepřítomnost nahrazovali jiní členové rodiny nebo chůvy. Ty měly absolutní pozornost a lásku pro dítě jako popis práce.

Osamění současných matek

Pokud rodiče občas nedávají na děti pozor, není to žádná katastrofa a obvykle to potomkům i prospívá, ale chronická rozptýlená pozornost je něco jiného. Pustit dítě z dohledu je správné, a čím jsou větší, tím více samostatného času potřebují. Pokud matka dětem řekne, ať si jdou hrát ven, nebo otec vysvětlí, že se musí věnovat nějaké práci doma, je to naprosto přijatelné. Dnešní rodiče ale často děti vychovávají daleko toxičtějším způsobem: jsou v jejich životech neustále přítomní fyzicky, čímž blokují tendence dětí k samostatnosti, ale jen občas jsou skutečně emocionálně zapojení, vnímají a reagují.

To přiznává i Tereza z Prahy: „Když jsem byla jen na mateřské, bylo to někdy vážně na hlavu. Manžel ráno odešel do práce, mezi dospělé. Já zůstala sama s dětmi. Zejména, když byly třeba nemocné, tak jsem se cítila strašně osamělá a mobil pro mě byl jakýmsi oknem do normálního světa,“ přiznává. „Od té doby, co jsou děti ve škole a školce, je to mnohem lepší. Společně strávený čas mi je vzácnější, víc si ho užívám a mám menší tendenci se něčím rozptylovat. Věřím, že ale jen kvůli tomu snad nejsem strašná matka.“

Třeba méně, ale pořádně

Děti jsou naprogramovány k tomu, aby se vší silou snažily získat pozornost dospělých. Ať už jim buclatýma ručkama otáčí hlavu k sobě, nebo záchvatem vzteku. Nakonec to ale vzdají, jak je vidět třeba na kojencích z ústavů, kteří nepláčou – vědí totiž, že k nim stejně nikdo nepřijde.

Kudy tedy vede cesta ke zdravějším rodinám? Američtí psychologové radí: zapracujte na sobě, naučte se mít ohled na své potřeby, ale být taky poctiví ke svému dítěti. Když už s ním trávíte čas, odložte ten telefon i myšlenky na něco jiného.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.