Znát sousedy je důležitější než matika, říká maminka chlapce s Downovým syndromem

Je ráno a osmiletý Vojta vyráží s maminkou do školy. Cesta je asi kilometr dlouhá, dvojice ji zvládne za patnáct minut. Vojta tak denně trénuje třeba to, jak bezpečně přejít přes přechod. „Ahój,“ volá z protějšího chodníku holčička, která jde do školy se svým starším bratrem. Vojta má pusu od ucha k uchu a mává nazpátek. Spolužačku, kterou právě potkal, zná už od školky. Měl odklad a do školky chodil celkem čtyři roky, takže ho znají i děti z vyšších tříd. 

Všechno by se mohlo zdát zalité sluncem. Až na to, že Vojtovi rodiče musí o to, aby se chlapec mohl vzdělávat v místě svého bydliště, od samého začátku bojovat. „Školku nám speciálně pedagogické centrum ještě povolilo, ale když jsem řekla, že chci požádat o odklad školní docházky a potom dát Vojtu do spádové školy, bylo mi řečeno, že děti s Downovým syndromem do inkluze nepatří a že bych ho měla dát rovnou do školy speciální,“ vypráví Vojtova maminka Ivana. 

A když měl Vojta o rok později nastoupit do školy, opakovala se stejná situace. „Odmalička jsme chodili na dětská hřiště nebo na cvičení pro mámy s dětmi, všichni ho tady znají. Je velmi přátelský, má rád děti a společnost. Všechno dělá rád a nevadí mu ani velký kolektiv,“ vypočítává maminka, proč jí přišlo jako automatické, že Vojta půjde do spádové školy. Docházka do speciální školy by navíc znamenala každý den hodinu a půl dojíždění. „Počítala jsem s tím, že i nám ve speciálně pedagogickém centru doporučí speciální školu, protože jsem ze svého okolí věděla, že to doporučují v podstatě všem rodičům dětí s Downovým syndromem. Ale překvapilo mě, že prosazují svůj názor tak silně i přes náš nesouhlas,“ vypráví Ivana.  

Distanční výuka vše zkomplikovala

Mnohem menší problémy s nástupem Vojty měla škola. Pomohlo, že přišel s asistentem, kterého měl už od školky a že se nechala ve škole zaměstnat i Vojtova maminka, která má krom učitelství prvního stupně vystudovanou ještě speciální pedagogiku. Učí sice v jiné třídě, ale je k dispozici pro nejrůznější metodickou pomoc ohledně Vojty.

Předloňský přechod ze školky do školy zvládl Vojta skvěle. Rychle si zvykal, začal se učit písmenka i čísla. Jenže v říjnu přišla distanční výuka. „Připojovali jsme se na online, jakžtakž to šlo, ale samozřejmě to nebylo ideální.“ Vojta se měl podle „papírů“ naučit v první třídě asi půlku písmenek abecedy a počítat samostatně do pěti. „Písmenek pozná pár, spojuje některé slabiky. Do pěti počítá, ale ne zcela samostatně. Má těžkou poruchu řeči a tak má nárok na alternativní komunikaci – místo aby to řekl, ukazuje obrázky a piktogramy. K tomu by mělo speciálně pedagogické centrum přihlížet, ale už když Vojta do školy nastupoval, řekli nám, že pokud nebude plnit minimální výstupy, bude muset do ‚specky‘,“ popisuje Ivana. 

Vyřeší to druhý učitel?

Podle psycholožky má Vojta jen lehké mentální postižení a momentálně ho brzdí nejvíc to, že se nevydrží dlouho soustředit. Se spolužáky se účastní všech předmětů, tělocviku i výchov. Chodí i na všechny akce školy, ať už se jedná o plavání, divadlo nebo výlety. „To všechno má moc rád. Baví ho malovat, má rád pohyb. Jenže to speciálně pedagogické centrum neví, protože ve škole za celou dobu jeho školní docházky nebyli,“ stěžuje si Ivana. V dubnu skončí platnost podpůrných opatření a rodinu tam čeká nové jednání. „Bojíme se, že když zjistí, že Vojta povinné výstupy neplní, budou ho chtít přesunout.“ 

Podle právničky Veroniky Doležilové by takové jednání speciálně pedagogického centra bylo neoprávněné. „To, že dítě nesplní minimální výstupy, neznamená, že má jít do speciální školy, ale že mu mají být upravena podpůrná opatření tak, aby tyto výstupy zvládalo,“ vysvětluje. To by podle ní v případě Vojty mohlo znamenat například zaangažování druhého učitele, který má vystudovanou speciální pedagogiku – vzhledem k poruchám řeči by byl nejlepší logoped. „Speciálně pedagogická centra nemají určovat rodičům, do které školy dítě přihlásit, ale metodicky pomoci škole dítě vzdělávat,“ upřesňuje právnička. Petra Jarošová ze Speciálně pedagogického centra v pražských Stodůlkách připouští, že zařazení dítěte s Downovým syndromem do běžné školy je spíš výjimečné. „Tyto děti často potřebují speciální vzdělávací metody, které běžný učitel nezná. Rychleji se unaví, potřebují zařazovat více relaxačních chvilek a pokud jim chybí i pracovní nebo hygienické návyky, je to potom spíš o péči než o vzdělávání. Záleží, jak tohle všechno dokáže běžná škola zvládnout – v malé venkovské by to šlo asi lépe než na velké sídlištní základce.” (Vzhledem k tomu, že rodina chce zůstat v anonymitě, oslovila redakce náhodně jiné speciálně pedagogické centrum než to, které má Vojtu v péči.)

Vždycky bude mít limity

„Tam mu bude líp“ – tak zní podle Vojtovy maminky nejčastější argumenty poraden, když doporučují rodičům přestup do speciální školy. „I v našem případě speciálně pedagogické centrum argumentuje, že ve speciální škole by se učitelka věnovala jen jemu, jenže Vojta se stejně nevydrží soustředit déle než těch svých deset nebo dvacet minut. Vždycky bude mít určité limity – ve čtení, psaní, v počtech – a ty nepřekročí ani ve speciální škole. U dětí jako je Vojta je důležitější, aby se začlenily do společnosti, než aby uměly skvěle počítat,“ je přesvědčená Ivana. 

Ve speciální škole by Vojta navíc ztratil nárok na asistenta, kterým je momentálně jeho tatínek. Původně to byla znouzectnost, když se jiného asistenta nedařilo sehnat, ale ukazuje se, že s tátou, který Vojtu dobře zná a odmala s ním objíždí nejrůznější terapie, to funguje výborně. Pro Vojtu je ve škole důležitý především kvůli komunikaci s učitelkou a spolužáky. „Syn se dorozumívá rukama, znaky, říká jednotlivá slova. Rozumí ale úplně všemu,“ popisuje máma Ivana. Většinu dne tráví se třídou, sám s asistentem se učí třeba hodinu denně. „Je strašně rád, když může všechno dělat s dětmi. Třeba napsat něco na tabuli nebo odevzdat sešit. Je znát, že mu dělá dobře, když může dělat to, co ony, i když obsah jeho sešitu je třeba úplně jiný.“ 

S holkami si hraje na kadeřnice

Podle maminky Vojtu obrovsky obohacuje, že je v kolektivu zdravých dětí. „Když přišel do školky, tak si nehrál, ani s dětmi nijak nekomunikoval. Jenom je pozoroval. Holky si hrály třeba s panenkami, on je sledoval, potom přišel domů a začal dělat to samé. Teď už si s nimi společně hrát dokáže – třeba na obchod nebo s kuchyňkou. Tuhle ho v družině holky česaly, hrály si na kadeřnici,“ směje se Ivana. Vojta si víc rozumí právě s děvčaty, ale nemá problém ani se staršími spolužáky. „Když jde po chodbě školy a proti němu jdou deváťáci, neřeší, jestli je obejde zleva nebo zprava, jde nebojácně skrz.“  

Ivana se obává, že ve speciální škole by soužití nemuselo být tak hladké. „Párkrát jsme byli na výjezdu s dětmi, které chodí do speciální školy a třeba s autisty to vůbec nefungovalo. Pořád za nimi běhal, ale oni si nechtěli hrát. Když jsme byli na dětském hřišti, tak utekl mezi zdravé děti, i když byly mnohem mladší než on.“ 

Škola není jen továrna na vědomosti

A pak jsou tu praktické důvody, které se v každodennosti nedají opomenout. „Z naší zkušenosti i toho, co znám z okolí, speciálně pedagogické centrum obvykle opakuje, že chce to nejlepší pro dítě. Ví, že na to rodiče uslyší. Jenže pak vidím ve svém okolí, že máma vozí dítě ráno hodinu do speciální školy autobusem, dítě má vydržet ve škole celý den, v poledne nedostane ani teplé jídlo, protože ‚specka‘ třeba nemá jídelnu. Pak jede hodinu zpátky a odpoledne má ještě dělat přípravu do školy a další terapie?“ ptá se Ivana. 

Vzdělávání totiž není to jediné, čím se Vojta musí zabývat. Odpoledne chodí s rodiči ještě na logopedii, hipoterapii, rehabilitace nebo plavání. „Kdyby existovala ‚specka‘, kde s ním tohle všechno udělají a já už nebudu muset tyto terapie shánět zvlášť, tak bych ho tam třeba dala,“ říká Ivana. Tak ale české speciální školy obvykle nevypadají. 

„Škola není jen továrna na vědomosti. Přece už víme, že se tam děti učí i sociální dovednosti, komunikaci,“ říká Ivana a je odhodlaná bojovat za to, aby se Vojta mohl dál nechat česat od svých zdravých spolužaček. „Dokud bude spokojený, bude se vyvíjet a bude moct být s dětmi, co ho znají, tak bych chtěla, aby chodil do školy ve vesnici, kde se narodil.“

Text vznikl pro SPOLU z.s. Jméno chlapce i jeho matky redakce zná, na přání rodiny je ale změnila. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.