Polyamorie, válečné zpravodajství i lítost nad mateřstvím. Nejlepší letošní rozhovory na Heroine.cz
Točí filmy, které jdou na dřeň. Dotýkají se bolavých témat. Nebo boří společenská tabu. Jsou to ženy, které mají co říci. V redakčním výběru připomínáme nejsilnější rozhovory, které v letošním roce vyšly na webu Heroine.cz.
Chybějící otcové a žádná podpora systému. Fotografka zachytila ženy, které litují mateřství
Žádná z nich nechtěla být jen matkou. Všechny měly sny, plány a ambice, které se netýkaly dětí. Ale pak přišlo mateřství a všechno zničilo. To spojuje příběhy žen z USA, Německa nebo třeba Singapuru, které ve své knize Undo Motherhood intimně zachytila fotografka Diana Karklin. „Chybějící otcové jsou jedním z hlavních důvodů, proč ženy litují, že se staly matkami. Možná ten úplně nejdůležitější. Výchova dětí by podle mě měla být věcí celé komunity. Náš způsob života, kdy většina z nás žije ve městech v malých nukleárních rodinách, je naprosto nepřirozený a je jedním z důvodů, proč moderní matky zažívají tolik bolesti a nepříjemností,“ říká v rozhovoru. Jak knihu s tématem, které je pro dnešní společnost stále šokující, přijali čtenáři a čtenářky? A co by v sobě podle fotografky měli vyřešit muži?
Výstava ukázala, jak žijí jiní lidé za zavřenými dveřmi. Předsudky jsou v nás silně zakořeněné, říká architektka
Pilulky na stole, fotky z dovolené, lednice plná čerstvé zeleniny. Detaily v bytě, které toho o obyvateli prozradí víc, než by se dalo čekat. Střípky z domova určují, jestli se potýkáte s finančními problémy, nebo se můžete spolehnout na záchrannou síť rodiny a přátel. Architektka Barbora Klapalová na pražské Florenci vytvořila výstavní prostor, v němž se pomocí různých interiérů interaktivním způsobem odhalil příběh několika socioekonomických tříd v Česku. „Vlastně jsem si nedokázala představit, že existují takové aspekty života, jako třeba kečupová polévka – prostě voda a kečup. Nebo cestování pomocí atlasu – jednoduše vezmete atlas a prstem projíždíte po jednotlivých cestách a představujete si ta místa, která vidíte na obrázcích. Každý takový aspekt jsme se pak snažili včlenit, protože na výstavu budou chodit nejvíce lidé z kosmopolitní a zajištěné střední třídy, kteří mají k těmto aspektům nejdál. A je pro mě důležité ukázat, jak žijí jiní lidé,“ řekla o výstavě Kolemjdoucí pro web Heroine.cz.
Tělo využívala jako nástroj. Rozhovor s režisérkou, která natočila příběh skokanky Absolonové
Andrea Absolonová byla nadějí českého skokanství do vody. Zranění ji ale donutilo se sportem přestat a novou slávu našla v překvapivém odvětví: v pornu. Film Její tělo režisérky Natálie Císařovské zkoumá Andrein vztah k vlastnímu fyzičnu coby sportovkyně, sexbomby a nakonec i onkologické pacientky. „Snažily jsme se pochopit, co Andreu dovedlo k tomu, že začala točit porno, což je pro spoustu lidí asi nepředstavitelná věc. Andrea to má ve filmu posazené jinak. Pro ni je největší porážka být šedou myškou. Je zvyklá být v záři reflektorů. Chceme prozkoumat, jak se svým tělem manipuluje. Jako kdyby si říkala, že ‚je to jenom tělo‘, i když to v příběhu nikdy neřekne přímo. Její volby jsou sice asi často nepochopitelné, ale doufám, že fascinující,“ vysvětluje Císařovská.
Foto: Lix One
Polyamorie i katolický pár. Dokumentaristka roky mapovala různé formy vztahů
Dokumentaristka Jana Počtová po dobu tří let sledovala vztahové formy protagonistů, jejich vývoj, nesnáze, kompromisy a výzvy. Film Šťastně až na věky, který je závěrečným dílem její vztahové trilogie, do českých kin vstoupí v únoru 2023. „Moje babička potkala dědu třikrát, než se vzali. Dnes někdo na prvním rande řeší, jestli se s druhým vyspat, nebo jestli to není příliš brzy. Tady vidíme, jak se doba posunula. Vztahové formy tomu nahrávají, protože doba je otevřenější, máme možnost o věcech více mluvit, většinou tě nikdo neodsuzuje. To, jak nás doba ovlivňuje, jsme mnohdy schopni vnímat až zpětně,“ popisuje. Co mají rozličné páry společného? A co je podle Počtové velkým problémem dnešní doby?
Foto: Tomáš Beran
Třicet let přináší zprávy z válečných konfliktů. Rozhovor s Mojí Heroine Procházkovou
Petru Procházkovou zná veřejnost jako odvážnou novinářku, která se nebála vydat do míst zmítaných válkou. Jako hrdinka si prý ale nepřipadá. „Mojí hrdinkou je už několik let paní Maryja Kalesnikavová. Běloruská umělkyně a aktivistka,“ neváhá jmenovat, kdo konkrétně je hrdinkou pro ni. „Sedí v běloruském vězení, dostala jedenáct let. Dneska už si o ní v novinách nepřečtete ani řádek. Ve vězení sedí, protože odmítla spolupracovat s tím zločineckým režimem a trvá si na svém. To je hrdinství,“ zdůrazňuje. Fascinuje ji také neokázalá odvaha matek, které se ve válce musejí postarat o své děti a často za to zaplatí vysokou cenu. Jaké je být zahraniční zpravodajkou téměř výhradně mezi muži? A jak se liší pohled žen na válku od těch mužských?
Na šovinismus se těžko ukazuje prstem. Chorvatský snímek Muréna a drama dospívání
Muréna. Dravá ryba připomínající úhoře, který se většinu času skrývá v kamení. Ale jakmile je v ohrožení, zaútočí. Nejdřív na predátora, ale pak i sama na sebe, pokud se jinak nemůže osvobodit. Podobně se chová i hrdinka stejnojmenného chorvatského snímku. Režisérka Antoneta Alamat Kusijanović za něj den po porodu získala prestižní Zlatou kameru za nejlepší debut na festivalu v Cannes. Ve filmu vystupuje postava dominantního otce, která může západním divákům připadat šokující. „Když film promítáte na Balkáně, nikoho nešokuje. V jiných zemích mu dokonce dávají za pravdu. Ve Francii už je kontroverzní a v USA ho čtou úplně jinak než v Chorvatsku. Záleží na obecenstvu a jeho citlivosti, na generaci, z níž divák pochází, mentalitě, v níž ho vychovali. Na šovinismus se těžko ukazuje prstem, hodně totiž záleží i na jeho oběti – kolik toho snese a jestli i ona jeho chování bere jako nevhodné,“ říká filmařka v rozhovoru.
Žádný ruský mír neexistuje, naši papalášové pouze milují evropské prachy, říkají Pussy Riot
Marija Aljochina, Diana Burko, Taso Platner a Olga Borisova, členky skupiny Pussy Riot, musely po invazi na Ukrajinu opustit Rusko. Hrají téměř bez přestávky už několik měsíců za sebou. Nešetří kritikou Putinova režimu a volají po zavedení přísnějších sankcí. 17. listopadu zahrály také na pražském Koncertu pro budoucnost. „Je nutné, aby co nejvíce lidí pochopilo, že celý ruský systém je přímo závislý na evropských penězích. Kdyby sankce z roku 2014 skutečně fungovaly, žádný rok 2022 by v takové krvavé podobě nenastal. V tomto systému nikdo nepracuje kvůli ideálům. Žádné ideály neexistují, žádný ruský mír neexistuje,“ zdůraznila Marija v rozhovoru. Plánují se vrátit do Ruska? A jaký je tamní vězeňský systém?
Když je něco nad slunce jasné, nemá smysl o tom točit film, říká režisérka Tereza Nvotová
„Vesnice ve Světlonoci jenom zrcadlí naši společnost a Otyla je někým, kdo se vymyká konvencím. Sice se jako společnost chceme vypořádat s různými tabu, ale o těch nejpalčivějších problémech mluvit nechceme, hlavně když se nás týkají a poukazují na naše vlastní chyby,“ říká režisérka Tereza Nvotová. Její hororově laděný snímek Světlonoc, oceněný na festivalu v Locarnu, vypráví o temných tajemstvích a strachu z odlišnosti. „Nepředstavuji si, že jedním filmem změním celou společnost, ale film je silné médium a může pomoci,“ říká režisérkav rozhovoru s Ivou Baslarovou. „Ještě před premiérou mi hodně žen psalo, jak jsou rády, že někdo mluví o jinakosti, protože také vedou nestandardní život a cítí se v tom osamocené a neustále někým obviňované. Pomáhá jim, když slyší o někom, kdo to má podobně.“
