I matky se musejí realizovat, říká psycholožka. Ženám a teenagerům z Ukrajiny pomáhá překonat deprese

Anna Reshetnik působí jako úplně normální citlivá máma – hrdě mi představuje svého dospívajícího syna Sergeje a dceru Anastázii a lituje, že tu zrovna nemůže být její nejmladší dcera. Před rokem přišli do Česka, kvůli válce museli opustit svůj domov, ovšem status uprchlíka není jejich identita. Svůj současný život museli ale podstatně změnit. 

I když přišli o domov a přátele, stále mají sny, ambice a trápení jako kdokoliv jiný. Jen to mají ještě o jednu vrstvu trápení těžší. „Někdy na sobě pozoruji sklíčenost, protože jsem ztratila svůj způsob života, oblíbenou práci a v důsledku toho i stabilitu,“ uznává Anna. Doma v Kyjevě pracovala jako psychoterapeutka, lektorka jógy a projektová manažerka sociálních projektů v neziskovém sektoru. Do pomáhání ostatním se pustila také hned po příjezdu do Česka loni na jaře.

Začala tím, že na sociálních sítích vytvořila podpůrné chatovací skupiny. „Následovaly dobrovolnické aktivity a psychologická pomoc, individuální sezení, dobrovolnická práce v ukrajinské kavárně, pořádání informačních setkání a pomoc seniorům při podávání online žádostí o pomoc,“ vypočítává. Individuální sezení a psychoterapeutickou pomoc ženám a dospívajícím dětem poskytuje dodnes. Dělá to ovšem převážně dobrovolnicky, placených má jen pár hodin měsíčně v neziskové organizaci Slovo 21. „Já potřebuju pomáhat jiným ženám, to pomáhá mně,“ říká Anna. Na uživení to ale bohužel není.

Když si povídáme o tom, co trápí ukrajinské ženy a teenagery žijící v Česku, musím se občas ujišťovat, jestli mluví obecně o matkách a dospívajících, nebo o těch z Ukrajiny. Narážíme totiž na to, že to, co říká, platí pro kohokoliv – všechny teenagery trápí, když je rodiče nechápou, všechny matky jsou frustrované, když nemůžou svým dětem pomoct, nejen ty, co jsou zrovna v situaci uprchlíků. Ale je jasné, že jejich traumata a jejich ztráty jsou specifické.

„Na Ukrajině není zvykem chodit k psychologovi, ženy žijí s tím, že si se vším poradí samy,“ vysvětluje Anna. „Tady v tom pokračují, chtějí všechno zvládnout samy a k psychologovi jdou, až když je jim i celé rodině už moc zle. Teprve pak si uvědomí, že už samy nemůžou.“ Depresivita je častější u žen – jak mezi uprchlíky, tak v české populaci. Odbornou péči v Česku podle loňského výzkumu zatím využilo jen kolem pěti tisíc uprchlíků, což jsou tři procenta z těch, kteří by ji podle odhadu výzkumníků a výzkumnic potřebovali, 38 procent vyhledání pomoci zvažovalo. Hlavní bariérou k získání pomoci je nedostatek informací o tom, jaké služby lze využít. Středně silnou bariérou je pak i strach a stud z vyhledání pomoci. Na Ukrajině jsou psychické potíže ještě větším stigmatem než v Česku.

„Výbuchy jsme slyšeli v první den invaze už asi od čtyř hodin ráno. Když jsem pak kolem 28. února uviděla výbuch na vlastní oči, rozhodla jsem se odejít,“ vzpomíná Anna. Kdyby se nebála o život svých třech dětí, bývala by zůstala na Ukrajině a pomáhala, jak by uměla. Ale po týdnu stráveném ve sklepě se rozhodla, že se vydá na cestu do bezpečnější země: nejprve se přes západní Ukrajinu a Slovensko dostali do Jihlavy, kde jim nabídli ubytování tamní lidé. Pobyt tam ale byl dlouhodobě neudržitelný.

„Můj syn Sergej se věnuje bojovému sportu sambo, což je něco jako judo. Byl v ukrajinském národním týmu,“ vypráví Anna. V Česku se ale sambo netrénuje, a tak se Sergej začal věnovat judu. Jenže tréninky, které byly dostupné v Jihlavě, vrcholovému sportovci nedostačovaly. „Jihlava je malé město, je tam dobře, je tam klid,“ uvědomuje si Anna, která cítí vděčnost za to, že tam našla zázemí po příjezdu do Česka. Dlouhodobě tam ale žít nemohla – jak ona, tak i Sergej.

„V Jihlavě pro mě byla jenom práce ve fabrice. Ale já jsem chtěla dělat něco, co umím. Mám vysokoškolský diplom z ekonomie, ale na Ukrajině jsem pracovala jako certifikovaná psychoterapeutka,“ vysvětluje. Po půl roce se proto s dětmi přestěhovala do Prahy, kde se okamžitě zapojila do pomoci ostatním. V komunitním centru Svitlo, které sídlí ve Skautském institutu na Starém Městě, začala vést individuální konzultace se ženami i dospívajícími dětmi. „Mým hlavním úkolem jako terapeutky je nasměrovat pozornost člověka do jeho nitra, procítit jeho stav a pak mu pomoci o něm mluvit,“ popisuje Anna. „V životě trávíme většinu času řešením často obtížných otázek. Mezitím se v nás hromadí nedorozumění, zášť, obavy a strachy, které se postupně stávají těžkým břemenem nejen v hlavě, ale i v těle, pokud se s nimi včas nevypořádáme. Když můžeme mluvit o tom, jak se cítíme, cítíme se pak lépe.“

Jako učitelka jógy ví, jak je důležité poslouchat svoje tělo a vnímat, kdy mu není dobře, kdy je potřeba se zastavit. Pro většinu ukrajinských žen to je ale velmi těžké. „Setkala jsem se i s tím, že některé matky své děti kvůli vlastní frustraci bijí,“ vypráví Anna. Nikoho ale nesoudí. Ví, že ukrajinské ženy mají naloženo příliš. „Nemají práci, nevědí, co přinese budoucnost. Jejich děti jsou nešťastné a chtějí zpátky domů, ale to nejde. Už nevědí, jak to dětem vysvětlit. Stres se kupí, už je toho moc a některá žena to nakonec nevydrží a vybouchne,“ popisuje Anna.

I pro stesk teenagerů po domově má Anna pochopení. Sama má doma jednu teenagerku, která v Česku není šťastná, chtěla by se vrátit domů. „Děti nejčastěji trápí ztráta kamarádů a domova, cítí se samy. Mají deprese. Ne všichni, ale je to časté,“ pokyvuje hlavou, ale hned dodává, že problémy ukrajinských a českých teenagerů se zase tolik neliší. „Studují, mají hodně domácích úkolů, nemají pak skoro žádný volný čas,“ říká Anna s tím, že v ukrajinských školách je standard dávat dětem ještě více domácích úkolů než v těch českých. „Pro teenagery je hodně důležité najít svou tvář. Chtějí vyjádřit svoji individualitu a věnují tomu hodně času. Pro rodiče je zase důležité, aby se věnovali studiu. A z toho jsou konflikty,“ směje se. Základem psychického zdraví je podle ní to, když si člověk má s kým promluvit. Když můžou děti sdílet svoje trápení s kamarády, bezpečně se svěřit rodičům.