Energii si sama nakupuje i prodává. V pražských Hrdlořezích už rok funguje střední škola v energeticky plusovém objektu

Že je téma energeticky šetrných budov škol aktuální, naznačuje i další díl seriálu České televize Jak se dělá dobrá škola. Ten se konkrétně zaměřuje na Základní školu v Psárech. 

Teď se ale pojďme vrátit do pražských Hrdlořez. Je přestávka a moderní dlouhé chodby zaplnili studenti.  Někteří míří do místního bufetu, jiní posedávají na pohodlných polstrovaných lavicích, které stojí podél stěn, a baví se svými spolužáky. Spolu se správcem majetku školy Pavlem Malým stojíme v jedné z centrálních chodeb ve středu budovy. Stěna chodby je prosklená, a tak vidíme na levé i pravé křídlo školy. 

Nalevo je skrz okna vidět rozsáhlá posilovna, která je součástí místní tělocvičny, kde studentům nechybí ani lezecká stěna. Napravo je vidět přes prosklenou fasádu až do místního bufetu.  

Chytře se hospodaří i s vodou

Objekt připomíná hranaté písmeno U, na centrální ploše mezi křídly školy jsou před bufetem venku rozmístěny bílé stolečky a židle, aktuálně prázdné, protože prší. Nechybí posezení u stromů. Až do této chvíle by se mohlo zdát, že jde prostě o pěkně zpracovaný, moderní projekt. Tento dojem ale rychle pomine ve chvíli, kdy se rozpovídáme se správcem o tom, co vše objekt školy „umí“. 

„Škola si sama nakupuje energii na energetických burzách, a to ve chvíli, kdy je levná. Anebo ji ze svých zásob sama zase prodává,“ popisuje Pavel Malý jednu z mnoha výjimečností objektu. Škola si umí energii i sama vyrábět, a to díky několika stovkám fotovolatických panelů s výkonem 147 kilowatt-peak. (Jednotka s název kilowatt-peak (kWp) udává výkon solární elektrárny za určitých předem stanovených podmínek – zjednodušeně řečeno v době, kdy naplno svítí slunce.) Umístěny jsou na části fasády objektu i na střeše. Díky moderním technologiím je také dopředu jasné, jaká bude budoucí spotřeba i výroba budovy.

Kde se naakumulovaná energie skladuje, se dozvím posléze, když zamíříme do tmavě natřeného lodního „kontejneru“, který stojí za objektem školy. Je v něm umístěno bateriové úložiště o výkonu 300 kilowatthodin. „Kdyby vypadl proud, tak může školu napájet s nějakými omezeními po dobu dvou dnů,“ popisuje Pavel Malý. 

Chytře umí objekt školy hospodařit také s vodou, na splachování se používá podle Pavla Malého její takzvaná šedá varianta, tedy použitá voda z umyvadel a sprch. V areálu školy je navíc k dispozici nádrž na dešťovou vodu, která se využívá zejména na zalévání. 

Teplo z čerpadel

Tepelnou regulaci zajišťují dvě tepelná, 54kilowattová čerpadla na bázi voda – voda. Umístěná jsou ve sklepních prostorách budovy, kousek od nich stojí také objemná nádoba na chlad s ledem a další nádoba na teplo. 

Využití tepelných čerpadel na bázi voda – voda se podle Malého nabízelo i díky tomu, že škola stojí na místě bývalého rybníku, a měla tak k dispozici obrovské vodní zdroje. Pod školou je nyní šestnáct vodních vrtů – a jedna studna. 

V rámci prohlídky se k nám přidává i ředitel školy Josef Ležal. A dává do kontextu podrobnosti ohledně rekonstrukce samotné školy. Ta trvala tři roky a stála 250 milionů korun bez DPH. Na financování se podílela Evropská unie – 100 milionů korun pokryla dotace, zbytek zaplatil zřizovatel školy, což je hlavní město Praha. 

Proč zrovna projekt COPaG uspěl a stal se v Praze pilotním příkladem? Podle Josefa Ležala možná proto, že budova školy, která byla postavena v 70. letech, byla v zoufalém stavu. Například byl všude jedovatý azbest. Jen jeho odstranění stálo osmnáct milionů korun. Z původního objektu zbyly v podstatě jen kovové pilíře a jistící lana, která jsou k vidění hned u vstupu do budovy. 

Učitelé se bát nemusí

Vydáváme se na prohlídku. Na první pohled se učebny v jedné z nejmodernějších škol v České republice příliš neliší od běžného standardu. K vidění jsou nové lavice a židle, bílá interaktivní tabule. Co ale naznačuje, že něco bude jinak, je malý bílý displej nedaleko tabule. Pedagogové si na něm mohou nastavit míru osvětlení ve třídě, ovládají přes něj také například stínící rolety, které jsou potřeba, když se promítá. „Někteří učitelé mají strach, že něco nastaví špatně, ale nemusí se bát. Učebna se v pět hodin přenastaví do základního režimu,“ popisuje ředitel školy Ležal. 

Spolu s Pavlem Malým také zdůrazňují, že škola funguje v rekuperačním režimu, nemusí se tak větrat. Ve chvíli, kdy vcházíme do učebny, je v ní přitom čerstvý vzduch. „Systém ve třídách před vyučováním vymění vzduch a nastaví klimatizaci. Spolupracuje s programem Bakaláři, ve kterém je uložený rozvrh i počty studentů v jednotlivých třídách,“ vysvětluje Ležal. Zároveň ukazuje, jak fungují zatemňovací rolety.

Čemu dalo vedení školy při rekonstrukci školy velkou pozornost, jsou – možná poměrně překvapivě – židle, na kterých studenti sedí. „Židle mají unést i těžší studenty, nemá se na nich dát houpat, mají být snadno uskladnitelné,“ popisuje Ležal a názorně jednu ze židlí pokládá z lavice na podlahu a usedá do ní. Zkouším to také a uznávám, že židle pohodlné jsou. 

V prosinci bude jasněji

Kolik je schopná nová budovy ušetřit, anebo dokonce vydělat na energiích, ještě není podle vedení školy úplně jasné, vyhodnocovat se bude až v prosinci. 

Pokračujeme v prohlídce školy. Před knihovnou, nebo spíše mediatékou, posedávají na lavici dva studenti z prvního ročníku oboru silnoproud Martin a Jakub. Všechny vymoženosti školy ještě neměli příliš času vyzkoušet. „Baví nás ale místní bufet,“ shodují se. Studentky, které posedávají o kus dál a smějí se, že mají stejné jméno – Natálie, zase vychvalují pohodlné sedačky. Dobré jsou podle nich i záchody, kde občas hraje hudba. I ony zmiňují místní bufet. Kritika zazněla snad jen směrem ke klimatizaci, která podle nich na začátku roku chladila až příliš. 

A my dál pokračujeme v prohlídce školy. Vstupujeme do moderní tělocvičny, její součástí je posilovna, která je v jejím horním patře, a lezecká stěna. Studenti mohou v rámci areálu využívat také workoutové hřiště. K dispozici mají stůl na šachy a před budovou školy i fotbálek. 

Když se ptám ředitele školy Josefa Ležala, co je za rok, kdy je budova školy otevřená, překvapilo, říká, že software například nerozpoznal, že jsou prázdniny – vše tedy fungovalo jako v běžném školním roce. „Přišel na to pan Malý, když si všiml, že běží klimatizace,“ směje se Ležal. Systémy podle něj teď mají minimálně dva roky čas, než se nastaví do optimálního režimu. „Propojit energetický management se školskými, docházkovými a stravovacími systémy je poměrně náročné,“ poznamenává. 

Výstavbu energeticky nenáročných školních budov chce podpořit i stát. Mezi kraje, obce a další zřizovatele škol rozdělí tři miliardy korun. Žádosti o dotace začal v polovině října přijímat Státní fond životního prostředí.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.