Jak se hledá nejinspirativnější učitel? Je to práce na celý rok, říká manažerka GTP CZ Hana Matoušů

Nominace dávají jak studenti, tak rodiče se vzkazy jako „Svěřila jsem Vám to nejcennější, co v životě mám – své dítě. Děkuji, že mu pomáháte růst a že se pod Vaším vedením se stává silnou, sebevědomou osobností s potřebnou pokorou a respektem.” Jsou podobné zprávy to hlavní sdělení u nominací GTP CZ? Že jsou ve školách opravdu kvalitní učitelé, které je třeba ocenit a vzít si z nich příklad, nebo je to něco jiného? 

Podobných nominací je hodně a prolíná se jimi, že dětem pomohli na začátku jejich cesty. Nebo že mají pocit, že o nich učitelé vědí víc než jejich rodiče, a kdyby byli takoví všichni, chodil by do školy rád každý. Vztah a bezpečné prostředí zmiňují hodně, je to pro všechny strašně důležité. To je letošní základ nominací společně s lidským přístupem a morálními zásadami, které učitelé dětem dávají. Poznámky typu, že je někdo skvěle připravil, i když je ostrý, jsou marginální. 

Co z toho podle vás vychází? 

Vzhledem k tomu, jak často se to bezpečí v různých variantách zmiňuje, to evidentně není věc, která by byla automatická. A když ve škole je, studenti či rodiče si toho všimnou a ocení to. Což je fantastické. A na nominaci učitele se často domlouvají celé třídy, neposílá ji jednotlivec, to je taky velmi pozitivní, když třeba 20 pubertálních dětí ohodnotí svého učitele pozitivně. Často anonymně, ale jsou i takové, kde jsou jednotlivě vypsaná jména všech. 

A co čtete mezi řádky v nominacích vy? 

Pro mě jsou přiložené vzkazy zvědoměním toho, že máme kvalitní učitele, kterých si děti váží. Současně také ukazují a popisují, co to ty kvality jsou. Už to není „seď vzorně s rukama za zády a podávej výkon”. Důležité je ve škole se nejen naučit psát a počítat, ale mít ve třídách útočiště, kde se děti mohou rozvíjet. V dětství a dospívání máme co nejvíce poznávat, získávat co nejvíce znalostí a dovedností. Když hned získáme pocit, že škola je nespravedlivá, že kdo nejvíc křičí, tak vyhrává, nebo že podvádět je v pořádku, protože na to nikdo nepřišel a dostal jsem dobrou známku, těžko se to pak mění. Děti se školou formují a záleží na tom, kdo je učí. Je pak uspokojující číst v nominacích od dětí, že to od svých učitelů nejen dostávají, ale jsou schopné to i pozitivně ohodnotit.

Když se zastavíme u samotného procesu GTP CZ, jak se z nominací vybírá? Máte stovky podobných poznámek, jak se to třídí? 

Nominovaným píšeme a posíláme jim jejich nominace. Zároveň je nabádáme, aby se přihlásili. Pak musí vyplnit přihlášku. Co u ní vnímají sami jako to nejcennější, je, že je to zpětná reflexe, kam se jako učitelé dostali. Často to popisují jako audit učitelského povolání a jejich cesty. Normálně na to nemají čas a nenapadne je si sepsat, co dělali před pěti lety, co se naučili a jak to přenesli do praxe. Přihláška je ale donutí k zamyšlení, jací byli učitelé na začátku, jak o tom přemýšleli, kam se posunuli, kam chtějí jít dál nebo co považují za důležité. Zpravidla říkají, že jim to pomohlo. Najednou viděli, kolik toho za nimi je, co už dokázali. Konečně vidí linku odkud a kam jdou. 

Co všechno je tady potřeba do přihlášky vypsat? 

Jak pracují s dětmi, jak pracují na sobě a jak aktivní jsou učitelské komunitě. To jsou věci, které se bodově hodnotí, což ale není všechno. Dále píší, jaká byla jejich učitelská cesta a jaké jsou pedagogické ideály, ze kterých vycházejí. Nakonec také to, jestli mají téma, které považují ve vzdělávání za důležité a u kterého mají pocit, že by ho bylo třeba víc zviditelnit, a sami se mu dlouhodobě věnují. K přihlášce také přidávají přílohy, kterých může být až deset. 

Jaké přílohy a k čemu jsou? 

V nich dokládají svoji činnost a je na nich, co tam dají. Z příloh se toho dozvíme opravdu dost. Když toho dělají učitelé hodně, je obtížné udělat zkratku a říct, na co jsou nejvíce pyšní. Anebo naopak přijdou fotky z výletu bez vysvětlení. Na přílohách se často ukáže, jak o té přihlášce kdo přemýšlí. Pedagogické ideály jsou velmi důležité. Za ty ročníky GTP CZ už zájemci umí vyplnit ten základ. Ale když mají konkrétně napsat, z čeho vychází, co je pro ně vážně důležité, co je posouvá a co je jejich téma, tak to už se těžko vaří z vody. A představu o konkrétním učiteli to hodnotitelům dá. 

Kolik je hodnotitelů?

V prvním kole 70. Systém jsme vymýšleli opravdu dlouho, aby byl co nejvíce objektivní. Pracuje na základě analýz dat přímo od hodnotitelů, kteří se nám skoro nemění. Zjistili jsme, že každou přihlášku musí hodnotit osm z nich, aby to bylo jakž takž objektivní. 

Jak to hodnocení probíhá? 

Bodují jednotlivé části a systém to skládá tak, aby nám ukázal největší shody. Hodnotitelé mají instrukce, čeho si v přihlášce všímat, jaké učitele hledáme, co je pro nás důležité a co by měli mít. 

A co tam je?

Třeba „čtěte mezi řádky“. Aby si dávali pozor na to, když někdo dělá hrozně moc věcí. Píše, že dělá všechno, ale nedá se to stihnout. Je popsané, že chceme lidi, kteří si uvědomují svou cestu a nesbírají diplomy. Je to hodně postavené na hodnotách. Kvalita, nikoli kvantita. A někdo je samozřejmě přísnější, někdo benevolentnější, což řeší systém více hodnotitelů na jednu přihlášku. Je to opravdu náročná a zdlouhavá práce, na které to všechno stojí. Zhruba třetina přihlášených je podobně aktivních a to je pak komplikované z nich vybrat, to všechno řešíme, než vybereme semifinalisty. Ještě než jdeme do semifinále, tak si zhruba se čtyřiceti vybranými volám. Krátce, online, na pět minut, kdy se jich ptám na dvě až tři otázky, které jim neříkám dopředu. Snažím se je mít pokaždé jiné, aby se nemohli připravi. Zajímá mě jejich prvotní reakce, co je napadne. Z toho jde zase vidět, jak o práci učitele přemýšlí. Do semifinále se vejde 30 kandidátů a zúžit to už jen na ně je obtížné. Ani do semifinále se nevejdou všichni skvělí učitelé, kteří se přihlásili. 

To semifinále probíhá jak? Musí udělat další práci?

Posílají zhruba pětadvacetiminutovou, kontinuální nahrávku své hodiny. Znovu je jen na nich, jak to pojmou. Díky nahrávce vidíme, jak s třídou pracují, a celkovému hodnocení opravdu pomohlo, že vidíme hodinu aspoň vzdáleně. Semifinalisty pak hodnotí dvacet hodnotitelů, kteří už z nich seřazují pořadí svých finalistů. Ti se pak systémově vyhodnotí. 

Dá se říct, kolik lidí na té přihlášce ztroskotá? Protože je složité ji nejen vyplnit, ale i splnit všechno potřebné. Někdo se o to ani nepokusí. 

Podle mě to pro hodně nominovaných je odrazující, ale nikoho do toho nenutíme. Musí být ochotní tomu věnovat čas. Záleží také na tom, jestli už něco takového někdy dělali, pak to půjde snáz. Napoprvé to dá zabrat. Jsou i tací, kteří to odkládají na poslední chvíli, ale i tak dokážou vyšvihnout skvělou přihlášku. Je to učitel od učitele. A skutečně záleží na tom, jak je to napsané, protože je to pro nás první odrazový můstek. My se pak s adepty vidíme později. Uvědomujeme si to zkreslení, ale nenašli jsme lepší způsob. Bylo by skvělé jet za 50 lidmi a natočit 50 hodin, ale to v rámci kapacity GTP CZ není v našich silách. Na druhou stranu po nich chceme jen to, co chtějí po dětech – aby byli schopni se popsat, odprezentovat se, ocenit za svojí práci, mít psaný projev. My potřebujeme vědět, na co jsou ve své práci pyšní a s čím jsou spokojení. 

A jde jim to?

V té první fázi často říkají, že by to o nich měli říct jiní. Máme tam reference, ptáme se, ale nikdo za ně neřekne líp, co je jejich záměrem a o co jim jde. Nikdo za ně neřekne, jací byli před pěti lety. 

Kdo je mezi hodnotiteli? Jsou to učitelé, ředitelé, lidé mimo školství? 

Mezi těmi sedmdesáti jsou převážně učitelé. Ve druhém kole jsou hodnotitelé spojení s GTP CZ, kteří vědí, koho hledáme a kdo je ten nejinspirativnější učitel. Ve třetím kole hodnotí porota. Vycházeli jsme z mezinárodního modelu, kdy chtěli mít porotu složenou z více zaměstnání, aby měli více úhlů pohledu. Všichni se ale ve vzdělávání angažují. Máme tam ředitele škol, učitele, vždy posledního vítěze, jsou tam metodici, akademický pracovník, novinář, vědkyně, krizový manažer nebo vyučující na univerzitě v USA, která je Češka. Má díky tomu vhled do mezinárodního prostředí. Je to pestré.

A je rozdíl mezi samotnými učiteli, kteří se v průběhu let přihlašují? 

Je. Dříve byl vidět velký rozdíl mezi přihláškami, bylo poznat, jestli se někdo vzdělával a byl opravdu extratřída. Nyní je takových lidí mnohem více a sebevzdělávání začíná být normou, což je skvělé. Je u nich vidět posun a dovedou o sobě lépe psát. A porotce také jen tak něco nedojme. Když něco děláte poprvé, častěji to sklouzává k tomu „tohle je boží“, i když to v celkovém měřítku nic až tak výjimečného není. Díky zkušenostem a srovnání jsou porotci schopni lépe rozlišovat, protože opravdu všichni, co se už přihlásí, jsou skvělí učitelé. Jinak bychom na ně nepřišli. Jen musí být ještě o krok dopředu a schopni táhnout ostatní.

Rozhoduje o pořadí každý z porotců sám?

Sám, ale mluvíme o tom. Jdeme za finalisty, a co natočíme, dáváme porotě na sdílený disk. Porotci si pak online společně s jednotlivými učiteli zavolají a doptávají se. Na vyučování, na věci z přihlášky. Až rozhovor skončí, porotci po něm ještě chvíli zůstávají a říkají si zčerstva, co je zaujalo. Nahrává se, takže když se někdo nemůže účastnit živě, pustí si to pak. 

Téma letošního ročníku je bezpečné prostředí na školách, že autorita nemá být založená na strachu. A když je, je to kontraproduktivní... Proč jste si to téma vybrali?

Vždycky se na něco zaměřujeme. Měli jsme práci s chybou, jak se děti cítí ve škole, že po učitelích chceme, aby byli supermané ve všech oblastech. Vždycky se snažíme o téma, které ve školách rezonuje. Myslíme si, že bohužel strach na školách stále je. Děti do školy nechtějí chodit, protože se bojí selhání. A myslím si, že to vytváříme i jako společnost tím, že jim říkáme „teď bude škola, to je něco velkého, musíš tam něco dokázat“. Z toho pramení pocit, že v ní je třeba zazářit. Když uspěju, jsem dobrý člověk. Ale když ne, jsem špatný, a celé se to hodnotí na škále od jedné do pěti. Je strašně snadné se špatnými známkami sklouznout k pocitu, že za nic nestojím. Z takových dětí nedostaneme to, co bychom mohli, nerozvinou se. Školu jen přetrpí, což je škoda. A překvapilo mě, jaká vlna reakcí s tímto tématem přišla.

Myslíte ohledně letošního spotu, který se pocitu bezpečí v hodině věnuje?

Taky, na něj máme opravdu abnormální počet reakcí. Nejde jen o zhlédnutí, ale i o to, že se k tomu lidé chtějí vyjádřit. Jednoduše to jde říct tak, že děti, které se cítí ve škole v bezpečí, vědí, že mohou chybovat, že se můžou projevit bez posměšků ostatních nebo učitelů, že pro sebe mají prostor, si z ní odnesou daleko více. Jsem přesvědčená, že takto vzdělávané děti přinesou prospěch všem. Ten nárůst reakcí na spot je desetinásobný oproti předchozím ročníkům, a nominace jsou v tomto směru také velmi konkrétní. 

Jak?

Velmi často se věnují strachům ve škole. Rodiče například píšou ve stylu, že přesně tohle je „ta jejich“ učitelka, která s dětmi pracuje, jak se jejich dítě dříve bálo mluvit před třídou a teď už se nebojí. I teenageři na video reagují podobně. Trefili jsme se do tématu, které veřejnost řeší. 

Jak dlouho trvá, než se takový spot od první myšlenky do toho zdárného tříminutového videa udělá? 

Zhruba tři čtvrtě roku.

A kdo to téma vybírá? 

Baví se nás o tom víc. Máme stáleho režiséra Stanislava Adámka, vytipováváme si, co by mohlo být tématem. S ním probíráme, co by to mělo obsahovat, on zpracovává scénář, komunikuje s odborníky. Teď komunikoval s dětskými psychology i učiteli, hodně řeší, jak to ve třídě probíhá, neprobíhá, jak to může být a dělá si rozsáhlé rešerše. Je v tom opravdu velmi precizní a vypíchne to hlavní.

GTP CZ se vyhlašuje poosmé. Kam se chcete dál posouvat v tom, co by GTP CZ měla přinést? 

Od začátku se to celé hodně posunulo. Kopíruje to situaci ve společnosti i vývoj ve školství. GTP CZ není cíl, ale prostředek k tomu inspirativní učitele objevit, aby mohli působit dál. Nejde jen o cenu, ale hlavně o to, co se bude dít po ní. Proto jsme se posunuli od učitelského příběhu k učitelskému tématu. To, co je „jejich”. Stanou se ambasadory ve veřejném prostoru, jsou schopni téma otevírat a nabídnout ho médiím, protože o něm dovedou mluvit. Tím pádem ho dovedou přiblížit veřejnosti, ať laické, nebo odborné. Podle toho, jak se bude vyvíjet školství a bude mít jiné problémy, se bude posouvat GTP CZ. Hodně nás posunul třeba i covid. Teď se snažíme o to, abychom měli pevné základy. Těžko říct, jestli tady GTP CZ bude za 10 let. Mluvili jsme o kvalitě, kterou chceme mít i v té formě. Jak cenu komunikujeme, jak a kde ji vyhlašujeme, že to má noblesu, jasnou grafickou linku, se kterou mohou lidé cenu identifikovat. Je to pro mě známka toho, že si učitelů vážíme. Neměli bychom také ustrnout v jednom modelu a jet ho stejně každý rok. Když chceme hledat inspirující učitele, sami bychom se měli snažit hledat zlepšení. Bylo by skvělé, kdyby GTP CZ mohla pomoci zvýšit prestiž učitelského povolání a všichni si uvědomili, že „být učitelem je superschopnost“. Protože ono opravdu není jednoduché být dobrým učitelem.

Hana Matoušů vystudovala slovanská studia na Univerzitě Karlově v Praze. Pracovala jako učitelka albánštiny, později v tiskových a marketingových odděleních různých firem a neziskových společností. Posledních osm let je manažerkou ceny Global Teacher Prize Czech Republic.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.