Nesnáší učebnice se seznamy slovíček. A v osmnácti letech mluví 48 jazyky

Jak jste se začala učit jazyky? Věnujete se tomu odmalička?

Od malička mluvím česky a německy, protože jsme dvojjazyčná rodina. Díky tomu mi možná mozek líp ty cizí jazyky bere, nevím. Každopádně anglicky jsem se začala učit ve školce. Nijak zvlášť mi to nevadilo a docela dobře mi to šlo, navíc angličtina a němčina sdílejí stejný germánský základ, takže někdy jsem jen tak zkoušela říct věci německy s anglickým přízvukem (směje se). Občas to klaplo, občas ne. Každopádně na základní škole mě vlastně mnohem víc než jazyky bavila matematika, v té jsem byla opravdu dobrá. Někdy zhruba ve třinácti letech jsem si řekla, že bych se mohla naučit španělsky. Protože jsem si to mohla dělat po svém, opravdu mě to chytlo. Přes jednu aplikaci jsem si našla kamaráda ve Španělsku, ze kterého se stal jeden z mých nejbližších lidí. Hodně jsme spolu mluvili, a tak to začalo.

Takže ve třinácti němčina, angličtina, španělština. Jak to šlo dál?

Když jsem se sama naučila španělsky na nějakou úroveň, řekla jsem si, zkusím francouzštinu. S tou jsem na prvním stupni tak lehce začala, ale nebavila mě. Když jsem se naučila francouzsky, pustila jsem se do italštiny. Z té se stal doteď vlastně můj nejoblíbenější jazyk, fakt ji mám moc ráda. No a tak to začalo.

Obecně se má za to, že abyste se naučila nějaký jazyk, tak buď strávíte hromadu času s učebnicemi a aplikacemi, nebo musíte odjet někam, kde se tím jazykem mluví. Jak se učíte vy?

U každého jazyka jinak. Například portugalštinu jsem se učila jinak než korejštinu, protože když už umíte nějaké románské jazyky, tak vám gramatika těch dalších taky nebude dělat problémy. Já na učení jazyků jdu hodně matematicky. Studuju Wikipedii, načtu si lingvistické články o tom, jak ten jazyk funguje, pak si vyrobím dokument, kam si shromažďuji vše, co jsem se o daném jazyce a kultuře dozvěděla. Musím to prostě všechno dokonale pochopit. Upřímně – nesnáším učebnice, kde je vždy na konci kapitoly seznam slovíček a frází. Já se nemůžu učit zpaměti slovíčka a fráze, protože jak se něco naučím nazpaměť, tak to brzy zapomenu. Já potřebuju ten jazyk rozebrat na nejmenší částečky, pochopit, a pak už mi to leze do hlavy samo, ani nemám pocit, že se něco učím.

Fakt jste se nikdy neučila klasickým způsobem nazpaměť slovíčka ani fráze?

Nikdy. Stejně bych to jenom zapomněla, protože jak se těch jazyků učím hodně, tak bych musela pořád opakovat, a to v tom množství prostě nejde.

Z toho mi vyplývá, že musíte mít ohromný talent na jazyky.

Ani nevím. Spíš všechno hrozně moc analyzuju. Já prostě potřebuju všechno vědět! Podle mě se každý může učit jazyky, jen to chce motivaci, ambici a výdrž. Tím myslím jak to, že to hned nevzdáte, tak vlastně neustálý kontakt s tím jazykem. Já mám třeba mobil a počítač nastavený v různých jazycích, abych je pořád používala. Když nejsem s jazykem v kontaktu, stane se, že mi sklouzne jen do pasivní znalosti, že vlastně celkem rozumím, ale nedokážu mluvit, a to mi vadí. Nemůžu každému jazyku věnovat půlhodiny denně, to není realistické, ale vždy aspoň chvilku během pár dnů. Třeba si před spaním pustím video v korejštině, a ráno vstanu a dvě minuty si sama se sebou povídám finsky. Finštinu se učím teď, a je to můj jazyk-miláček.

Jak se třeba naučíte jihoafrický jazyk xhosa, který spousta lidí neumí ani vyslovit, protože se v něm zvláštně mlaská?

Když jsem se učila xhosu, četla jsem opravdu hodně lingvistických článků o vývoji toho jazyka, o té kultuře. Potřebovala jsem stoprocentně chápat, čím se řídí gramatika a jak se vytvářejí jednotlivé zvuky. Pak už jsem se prostě v kontextu učila slovíčka tak, že jsem třeba poslouchala hudbu – která je mimochodem úžasná – a do textu jsem si vepisovala slovíčka.

Používáte třeba aplikaci Duolingo?

Jen někdy, třeba teď na finštinu nebo na indonéštinu, kde se mi nepovedlo najít na rozjezd nějaké zajímavější materiály. Jinak mě moc nebaví a spíš se jí vyhýbám. 

Jak poznáte, že jste se naučila nějaký jazyk?

To je snadné, poznám to tak, že jsem v té řeči schopná se s někým bavit i o komplexnějších tématech. Nevadí mi dělat chyby, každý je děláme, ale je pro mě důležité být schopná se na nějaké úrovni vyjádřit a rozumět tomu, co říká ten druhý. Pak už se vlastně moc neučím, jen se dívám na seriály, poslouchám hudbu a podcasty, a snažím se, aby to bylo vždy o nějakou úroveň výš, aby mě o posouvalo dopředu. Jednu dobu jsem každý večer sledovala jeden pořad z italské televize a za pár měsíců jsem se tím sledováním posunula z úrovně B2 do C2. Jen to vnímám, absorbuji. 

K některým jazykům se ale učíte i úplně odlišné písmo… Umíte třeba všechna tři japonská písma?

Japonština je v tomhle trochu zabiják, to je třeba přiznat. Každopádně neumím zdaleka všechny znaky kandži. Hiraganu a katakanu se člověk prostě musí naučit psát, ale to není tak těžké, protože slabiky mají prostě svoje speciální znaky. Mám knížky, kde nad kandži jsou znaky hiragany, aby to šlo číst. Katakana se používá hlavně pro slova přejatá třeba z angličtiny. Ale uznávám, že japonština je v tomhle hodně náročná. Třeba korejská abeceda je super, mnohem přívětivější než latinka, a písmo je uzpůsobené tomu, aby se s ním dalo svižně psát. Třeba když si potřebujete jen udělat rychlou poznámku, je na to korejská abeceda jak dělaná. Nebo když jsem unavená, tak ráda píšu řecky. Jednou jsem si takhle ve škole napsala půl stránky poznámek z fyziky v řeckém písmu. Ne řecky, ale jejich písmeny. Sousedka v lavici trochu nechápala, co to provozuju.

Vy se ale neučíte jen živé jazyky, ale i ty mrtvé. Což už tedy vůbec nechápu. Jak?

Třeba s etruštinou, která mě hodně zajímá, to je tak, že se můžu naučit jen s určitými limity, protože toho jazyka se dochovala a rozluštila třeba čtvrtina. Můžu a umím přečíst třeba nápis na hrobce, ale nejsou známa slova třeba pro běžet nebo jíst, prostě takové ty věci, co se na hrobky nepíšou. Můžu si analyzovat, pochopit tu gramatiku, která je známá, ale víc už ne. Ale právě to mě láká, že tam ještě je nějaké tajemství. Učím se třeba i rekonstruované protojazyky, což je prostě zábava. Jsou jazyky jako latina nebo starořečtina, které jsou rozebrané a známé, ale taková stará sardština, která kupodivu obsahuje hodně slov a znaků z féničtiny, to je luxusní záležitost! (směje se) Stejně tak by mi přišlo super řešit lineární písmo A, které používali na Krétě zhruba 2000 před našim letopočtem.

Jak s tím vším stíháte běžné studium?

Původně jsem byla na běžném státním osmiletém gymnáziu tady v Třebíči. Učila jsem se, řekla bych, průměrně, protože jsem si třeba řekla, že z fyziky mi stačí trojka a radši si dám pár lekcí indonéštiny než se připravovat na písemku. Za covidu jsem přestoupila na Pražské humanitní gymnázium, kde jsem měla od začátku individuální vzdělávací plán. A hned na podzim mi nabídli, abych udělala rozdílové zkoušky a přeskočila ročník, rovnou do čtvrťáku.

Jak jste to zvládla?

Napřed jsem si dala zkoušky z češtiny, matematiky a fyziky, které jsou pro mě nejtěžší, abych věděla, jestli to zvládnu. Nějak se mi to povedlo, takže jsem pak měla asi tři týdny na to, abych složila zkoušky i z ostatních předmětů. Bylo to dost náročné, posílala jsem eseje, učila se... A pak jsem se v lednu ocitla ve čtvrtém ročníku a musela jsem se urychleně začít chystat na maturitu, číst těch dvacet povinných knížek a tak. K tomu jsem ještě online studovala jednu americkou střední školu a psala devadesátistránkovou práci na studentskou soutěž Středoškolská odborná činnost na téma Jak mluvili Etruskové, takže jsem se fakt nenudila. Naštěstí mi všechno vyšlo.

Lidé, kteří se nějak výrazně odlišují od průměru, to často v dětství nemají jednoduché. Jak je to s vámi a vašimi vrstevníky?

Ten pocit, že se odlišuji, jsem měla hlavně na základní škole, kde jsem zažila i nějakou šikanu. Nebylo to jednoduché a musela jsem si prostě říct, že to nebudu řešit, nebudu se trápit. Když jsem přišla do Třebíče na osmileté gymnázium, hodně se to zlepšilo. Skoro každý tam měl nějaký talent a nějaký zájem a navzájem jsme se podporovali. Já se učila jazyky, spolužačka zase krásně fotila, zkrátka to bylo fajn. Na Pražském humanitním gymnáziu jsem moc dlouho nebyla, ale bylo to tam úplně super.

Stíháte mít i jiné koníčky, nebo jste ponořená „jen“ v jazycích?

Když ony mě ty řeči tak baví... Nedávno mi trhali dvě osmičky a já se stejně s tou opuchlou pusou v deset večer učila čínsky. Ale mám i jiné záliby. Jedenáct let jsem tancovala, hraju na kytaru, chodila jsem hrát do orchestru. Ráda maluju, hlavně portréty akrylovými barvami, a kreslím komiksy. A taky mě zajímá neurobiologie, matematická lingvistika, archeologie a tak.

To jdete vlastně i studovat na univerzitu do německého Freiburgu, že?

Původně jsem chtěla dělat jen lingvistiku, nastudovala jsem si už k tomu nějaké základní texty, ale pak jsem si říkala, že to chci pojmout jinak. Teď v bakaláři si jako hlavní obor vezmu matematiku, abych mohla v magistru studovat matematickou lingvistiku. A taky jsem se s nimi domluvila, že budu moct studovat rovnou dva hlavní obory a k nim nějaké vedlejší, takže teď to bude matematika a archeologie, zejména blízkovýchodní archeologie. K matematice jsem si jako vedlejší obor vybrala mikrobiologii, což je prostě super kombinace, protože na magistru to všechno chci spojit a studovat environmentální archeologii. Mě baví mít všechno propojené, to mi ve Freiburgu dovolí, takže se tam hrozně těším.

Co ten obor přesně obnáší, a proč jste si vybrala právě ten?

Environmentální archeologie je nové odvětví. V podstatě studuje to, jak lidé žili, jedli a tak podobně v určitém klimatu. Jak se s přírodou navzájem ovlivňovali. Klade si otázky typu, jak se nějaká konkrétní rostlina ocitla někde, kde podle všeho původně nerostla, a tak. Hrozně mě zajímá období katastrofy doby bronzové zhruba někdy kolem roku 1500 před našim letopočtem. Tehdy zřejmě přišla klimatická krize, která vedla k pádu velkých palácových kultur, což stálo životy mnoha lidí. Byl nedostatek jídla, to vedlo k masové migraci a válkám. Ve velkých městech Chetitů prý lidé umírali na ulicích a Turci se dodnes do těch míst bojí chodit. Nejde mi ale jen o to, abych se hrabala v minulosti. Mým cílem je přinést poučení do budoucnosti. Chci poukázat na to, že přírody si musíme vážit, protože bez ní nepřežijeme.

Máte s kým řešit podobná témata, nebo jsou kolem vás spíš běžní teenageři, kteří řeší hlavně to, jaké si koupí tričko?

Já jsem ale taky běžný teenager a řeším, jaké si koupím tričko! Ale na TikToku jsem si našla komunitu lidí, kteří klimatickou krizi taky řeší, a to mi dodává odvahu. Vidím, že na to nejsem sama. Ta komunita už je velká a každým dnem roste. Mohla bych se soustředit na to, že hodně lidí na klima kašle, a být z toho smutná a frustrovaná. Já ale radši každý den vyberu jedno video třeba s praktickými tipy, jak planetě ulehčit, a přesdílím ho na svůj Instagram. Nemusím křičet „rychle něco dělejte, všichni tady umřeme!“, to není můj styl. Snažím se jít pozitivním příkladem a ukazovat, že když každý udělá, co může, dokážeme hodně.

Spousta lidí, kteří jsou chytří jako vy, to v životě nemají jednoduché, prožívají různé úzkosti, chmury a tak. Jak to zvládáte vy?

Já propadám chmurám, když se neučím. Když na ničem nepracuju, jsem stokrát víc unavená, než když třeba deset hodin věnuju něčemu, co mě fakt baví a zajímá. Pokud se můžu věnovat studiu, tak mě to hrozně nabíjí. Málokdy jsem vyčerpaná. Musím pořád něco dělat, o něčem přemýšlet, a potom se cítím dobře. 

Eva Maria Spekhorstová vyrůstá na Třebíčsku, kde také navštěvovala místní gymnázium. Letos přešla na Pražské humanitní gymnázium, kde odmaturovala. Na podzim nastupuje na univerzitu ve Freiburgu v Německu. Na studium získala stipendium od Bakala Foundation.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.