Jak učit nadané děti? Hlavně žádné úkoly navíc

Rodiče nadaných dětí poměrně často popisují, že jejich děti dostávají při hodinách stejnou práci jako ostatní, jen jí je více. Je to tak správně?

Učitelé často volí jeden ze dvou proudů: „navíc“, nebo „napřed“. Když začnu tím druhým, tak dávají v první třídě dětem cvičebnici z matematiky pro druhý a třetí ročník a dítě se jakoby roluje dopředu. Takový postup může nějakou dobu fungovat, ale nelze to dělat donekonečna. S přechodem na druhý stupeň už nemůže jen vyplňovat cvičení. Už je potřeba hlubší metodika a dítě by se vlastně muselo předučovat, aby to zvládlo. A to není cílem ani z odborného hlediska. Logicky tak v jednu chvíli dojdete k tomu, že dítě musí přeskočit ročník, jít na střední školu dříve, nebo že vystuduje střední školu v šestnácti. Jenže co pak? Takže tato takzvaná akcelerace vzdělávaní není z globálního pohledu brána jako ta nejlepší cesta.

A je tedy ono „navíc“ řešení?

Určitě ne ve smyslu, že když celá třída počítá 2+2, bude nadané dítě počítat 2+2+6. Mnohdy to ještě paní učitelky pochopí tak, že těmto dětem dávají úkoly navíc i domů. To má pak za následek, že jsou děti přetěžované a ztrácejí motivaci k učení. 

Jaký je tedy ten správný postup? 

Je to takzvaný enrichment, tedy obohacování. Dítě dostává něco navíc, ale nezvyšuje se jen počet běžných úkolů, ale jde se více do šířky či hloubky. Důležité je, aby učitelé brali v úvahu zájem daného dítěte. Ony jsou specifické tím, že mají dost neobvyklé zájmy. Už v předškolním nebo raném školním věku mají koníčky, které nejsou v jejich věku běžné, zajímají se o akademické záležitosti. Může to být archeologie, vesmír, astronomie, optika, nebo mají hluboké znalosti o různých živočišných druzích. V těchto oblastech jdou často hodně do hloubky a zajímá je to dlouhodobě. A o tohle se jejich vzdělávání může opřít. 

A co bych zdůraznila? Že obohacování je pozitivní slovo. Mělo by těm dětem dávat příležitost pro to, co je baví, v době, když už se třeba ve škole probírá něco, co ony už dávno vědí. Umožnit jim dělat věci, které je nadchnou a na které se budou těšit. Na všech kurzech jsem vždy říkala učitelům: „Prosím vás, pokud budete dávat žákům úkoly navíc, a oni budou nešťastní, budou se ptát, proč to mají dělat zrovna oni a zbytek třídy ne, pak něco děláte hodně špatně.“ Taková otázka nesmí vůbec vzniknout. Základem enrichmentu je, že dítě ty věci dělat chce. A když nadané dítě takové věci dělat nechce, nemusí. I to je v pořádku.

Můžete dát příklad?

Možností je spousta. Existují na to různé metodologie, například můžu zmínit Josepha Renzulliho, který popisuje triádu obohacování, kdy mohou děti v rámci daného tématu zapojovat vyšší úrovně myšlení a probírané téma rozvíjet úplně jinak. Dělat kreativní úkoly s obsahem, se kterým pracuje i zbytek třídy. To je samozřejmě ideální stav, ale ze strany učitelů vyžaduje chuť do toho jít a notnou dávku praxe. Školy, které se na nadané děti už více specializují, mají obvykle asistenta nebo druhého učitele, který vezme tuto skupinu bokem a dělá s ní věci jinak.

Jak to vypadá na konkrétním učivu?

Krásně se to ilustruje na prvouce nebo biologii, tedy na výukových předmětech, protože s těmi se dá pohrávat donekonečna. Takže když budu úplně konkrétní, můžeme si vzít například studium obojživelníků. Většinu dětí učíte základ, tedy co jsou to obojživelníci, jaké známe druhy, jak vypadají v přírodě, čím se živí a podobně. A nadanému dítěti můžete zadat úkol: „Zkus vymyslet fantazijního obojživelníka. Propoj libovolné druhy a vymysli, jak by vypadal, jaké by měl vlastnosti, jak by se stravoval a podobně. Tím zapojíte vyšší úroveň myšlení: analýzu, syntézu a právě tvořivost. Čili dávat jim náročné úkoly, ale v rámci stejného tématu.

Zmínila jste asistenty. Přemýšlivé děti patří do skupiny žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, jak je to s jejich nárokem na asistenta? 

Ony nemají nárok z principu svého mimořádného nadání, ale jak jste řekla, patří do skupiny dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Navíc je prokázáno, že ve skupině mimořádně nadaných je zvýšené procento dětí také s jinými vzdělávacími obtížemi. Velmi typický je třeba souběh nadání a Aspergerova syndromu. Tyto děti mají výrazně zvýšený intelekt a dokáží se věnovat určitému tématu velmi houževnatě, ale zároveň mají obrovskou diskrepanci v sociální oblasti. Takže například šestiletý chlapec má intelekt na úrovni desetiletého, ale sociálně se projevuje jako tříletý. A tyto děti rozhodně nárok na asistenta mají. Spousta škol, které chtějí tuto skupinu žáků nějak systematičtěji ošetřit, si bere také takzvaného asistenta pedagoga – tedy ne osobního asistenta ke konkrétnímu dítěti, ale asistenta do výuky, který může pracovat s více dětmi. Může si právě vzít skupinu dětí, které jsou v té dané oblasti napřed nebo o ni projevují zvýšený zájem, a věnovat se v dané hodině jen jim. 

Tedy dělená výuka. 

Ano. Můžete vytvořit různé druhy skupin, seskupovat děti podle nadání v určitém předmětu a v dalším je zase přeskupit nebo i navzájem promíchat. Některé školy, které se nadaným dětem věnují, jako například Základní škola na Náměstí Curierových v Praze, nabírají tyto děti poměrově. Například do každé třídy pět dětí s nadáním. Pak je ale berou na matematiku, češtinu či angličtinu zvlášť a věnuje se jim jiný učitel. To je ideální postup pro tyto předměty. Když děti čtou, píší a počítají, je nesmysl s nimi začínat 1+1 nebo se učit abecedu. Dělení do skupin umožňuje především na začátku tyto děti rozvíjet. Obvykle se takto dělí jen první tři ročníky, kdy jsou rozdíly velké a je potřeba ten vzdělávací náskok ošetřit. Když pak děti začnou číst všechny, už není potřeba je dělit, už můžete se čtenáři dělat další, náročnější aktivity v rámci klasické hodiny.

V Česku se nyní také diskutuje o odstupňování učiva dle obtížnosti. Například ve Finsku je tento přístup součástí běžného vyučování, kdy každá učebnice už obsahuje tři stupně obtížnosti. Je něco takového u nás proveditelné? Je to cesta? 

Přijde mi, že by to byl určitě krok správným směrem. Trochu podobné jsou knihy typu Zábavná matematika a logika pro bystré děti nebo Co se děje kolem nás, což je zase nadstavba prvouky, které píše můj exmanžel Václav Fořtík. To jsou knihy s prohlubujícími úkoly. To, co jste popsala, je už o krok dál. Něco podobného používají na jedné experimentální škole v Bratislavě, kde se věnují přemýšlivým dětem, a vydávají si sami učebnice přesně v takovém duchu. Za mě to cesta být může, ale nemusí být pro každého. Jsem příznivcem toho, ať je variant co nejvíce, protože každé dítě je jiné a má trochu jiné potřeby. Důležité je, aby měl učitel podporu, věděl, kam sáhnout, měl materiály, aby pro každé dítě nemusel lovit vše od nuly. Řada učitelů to dělá, tvoří si materiály a hledá cesty. Bylo by skvělé, kdyby existovala databáze těchto věcí. Místo, kam může každý uložit to, co se mu osvědčilo, a naopak si najít to, co se osvědčilo ostatním. 

Problematiku nadaných dětí řeší každá škola jinak. Některé postupují tak, jak jste popisovala, že dávají tyto děti k sobě, jiné je naopak nechtějí oddělovat. Je ten druhý přístup vyloženě špatně?

To je podobná otázka, jako jestli je lepší pracovat z domova, nebo z kanceláře. Za mě je nejlepší hybrid. Na některé předměty se osvědčuje děti seskupovat podle vědomostí, to je například matematika, čtení nebo cizí jazyky. A pak jsou předměty, jako například různé výchovy, kde se zase hodí, když mohou být promíchané. A opět tu jde o virtuozitu učitele, který by měl tyto metody znát. Podle mě by měl vždy vycházet z dané situace. Je důležité si uvědomit, že nadané děti nejsou homogenní skupina. Jsou různorodí a potřebují i různorodý přístup. Nedá se tedy říct, že jsou nadané, a měly by být tudíž segregovány a dělat si úkoly navíc. Pak se totiž stane, že budete mít nadané a velmi sociální dítě, které se bude cítit odstrčené, protože by bylo radši se zbytkem třídy. 

A naopak můžete mít ve třídě nadaného žáka s Aspergerovým syndromem, introverta, který se bude zbytku třídy bát a bude mu maximálně vyhovovat, že bude zpracovávat úkoly sám někde vzadu v lavici a do výuky se zapojí jen výjimečně. O nadaných se nelze bavit jen z pohledu intelektu a schopností, ale také z hlediska sociálního, a je nutné brát ohled na to, jak je konkrétní dítě v tomto ohledu nastavené.

Jitka Fořtíková vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Na doktorském studiu se věnovala problematice vzdělávání mimořádně nadaných žáků. V té době narazila na to, že z pedagogického hlediska v Česku prakticky neexistují žádné publikace, knihy či konference, které by s učením těchto dětí pomohly. Inspirovala se proto v zahraničí a vydala na toto téma několik knih sama. První publikací byla Nadané dítě a rozvoj jeho schopností. Je ředitelkou Centra nadání, které nadání u dětí diagnostikuje.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.