Máme šest typů nadaných dětí. Jsou mezi nimi křehcí outsideři i třídní primadony, říká učitelka matematiky

Proč jste se ve vaší škole začala věnovat nadaným dětem? Od jiné paní učitelky jsem slyšela, že na začátku byla snaha pomoci zvláštnímu chlapečkovi, který k ní přišel do třídy.

A tak to přesně bylo i u mě. Dostala jsem do ruky dítě s mimořádným talentem. Daníka, teď je na Matfyzu. Tenkrát jsem se začala zajímat o to, jaké jsou možnosti, občas jsem navštívila nějaký seminář, školení, a i u nás ve škole jsme to začali řešit víc systémově. V Česku je tradičně velká podpora sportovního a uměleckého nadání, ve sportovních kroužcích, zuškách, ale ne toho intelektového. A ve školách věnujeme hodně pozornosti dětem se slabšími výsledky, ale je tu i pravá část Gaussovy křivky, intelektově nadané děti taky potřebují naši pomoc. Slyšela jsem říkat, že nadané by chtěl učit každý, ale to bych ani neřekla. Je to totiž docela dřina. Musíte se při tom hodně sama učit a být ve střehu, s rutinou nevystačíte.

Takže není pravda, že si chytré děti pomůžou samy, což se taky někdy říká?

Není. I nadané děti mají spoustu problémů. Někdy se u nich nadání vůbec nemusí rozvinout. Existuje určitě solidní procento dětí, o kterých se nikdy nedozvíme, že v sobě měly nějaké mimořádné schopnosti. Najedou do určitých úzkých kolejí a tam už zůstanou. Nikdy se nedostanou k oboru, ve kterém by vynikly, zazářily. Říká se, že nadaní projevují velký zájem o poznání, že mají velkou potřebu se vzdělávat – nemusí to tak být u všech.

Jaké problémy jste vypozorovala vy?

Budete se divit, ale třeba i lenost. Letos jsem třídní v osmičce a mám tam dva nadané kluky. Jsou oba exemplář „úspěšného nadaného”. To je jeden ze šesti základních typů nadaných dětí. Existuje i skryté nebo potlačované nadání, to je další typ. Týká se často děvčat a dětí se sociálně slabých rodin. Pokud je tatínek zedník, dcerku často ani nenapadne, že by mohla jít na gymnázium. Z mé zkušenosti se utajené nadané děti hodně vyskytují v romské komunitě. Dřív jsme takových žaček měli víc než teď, žilo tu víc Romů. Vybavuji si holčinu, kterou jsme vypiplali, dostala se na střední školu, a doma to neřekla. Vzdělání nebo ambice není to, co by od ní komunita očekávala. Bývá to obecně poměrně časté u matematicky a celkově intelektově zaměřených děvčat. Moc se nenosí, aby holka uměla matematiku. Je to skoro stejné jako být divná. Já jsem si tím jako dítě prošla.

Zdá se mi, že společenská atmosféra se v tomto ohledu přece jen dost proměnila.

Dnešní generace je tím ještě poznamenaná, v rodinách se to stále přenáší. Někdy jsou ale příčiny utajení jiné. Dříve měli učitelé sklon dávat nadaným dětem další práci stejného druhu. Holčičky byly rychle hotové, naložili jim další příklady. Což pro ně byla nuda, a tak raději předstíraly, že to ještě nemají. Neboli tajily, jak na tom jsou doopravdy. Na to přijde už i prvňák. A další nebezpečí, které postihuje holky, je, že je paní učitelka pošle někomu pomáhat. To vás taky nebaví vždycky.

A teď k té lenosti. Asi nepostihuje všechny nadané?

Nikoli, je i typ nadaného, který nazýváme nezávisle se učící. Ten je naopak vytrvalý, má dobré sebeovládání, umí se vyrovnat s vlastním neúspěchem, je odvážný a výkonný – a také úspěšný. Ale některé nadané děti si zvyknou na to, že jim věci jdou příliš snadno. Výborně se učí, navíc jsou hezcí a ve třídě velmi oblíbení, mají je rádi učitelé i rodiče, každý s nimi chce kamarádit - bývají to kluci. Je jim shůry dáno, všechno jim padá do klína bez práce, nemusejí vynaložit žádnou námahu – a zpohodlní. Někdy jsou pak ve výsledku úspěšnější děti, které jsou méně nadané, ale umějí máknout. Může se stát, že nadané dítě chce dělat jen to, co je ve sféře jeho zájmu, kam ho to táhne. Má nápady, ale nedostanete ho k činnosti, která ho nebaví. A může se v důsledku toho přestat vyvíjet.

Jaké jsou ty další typy nadání? Už známe tři: utajené, nezávislé a úspěšné.

Ještě upozorňujeme na kreativní nadání, protože i to je často spojené s určitým druhem chování. Mám jednu takovou holčinu ve třídě, velká introvertka s úžasnou fantazií, skvěle kreslí, jinak se neprojevuje. Bývají to hodně děvčata. Typická bývá emoční labilita, křehkost, ale i pohlavní nevyhraněnost, androgynita. Takový nadaný se může dostat do konfliktu s vrstevníky, nebo do izolace. Stejně jako antisociální nadaný, což je další typ. Bývá vzteklý, těžko se vyrovnává s nezdarem, klade si nerealistické cíle. Pak jsou nadaní se dvojí výjimečností: jsou často ve škole neúspěšní, a proto i nespokojení, a bývají také nerozpoznaní. Působí spíš jako někdo, kdo má poruchu učení, než jako nadané dítě.

S touto typologií seznamujete učitele jako školitelka pro oblast nadání?

Ano. Jak jsem se tomu začala postupně víc věnovat, dostala jsem se mezi lidi, kteří se přímo na nadání specializují. A před několika lety, když Národní institut dalšího vzdělávání – dnes Národní pedagogický institut  – začal organizovat program přípravy učitelů pro práci s nadanými žáky, dali dohromady tým deseti dvanácti lidí a já jsem se stala jeho členem. Připravili jsme deset přednášek, ale celý cyklus se nikdy neuskutečnil. Nejvíc běží jednička (úvod), dvojka (jak vyhledávat talenty) a šestka (rozvoj tvořivosti a logiky) – tu přednáším jenom já.

Školíte i své kolegy ve sborovně?

Nejdřív jsem to odmítala, doma nikdo není prorokem, zvali jsme na to lidi zvenku, ale loni na podzim jsem se toho už ujala.

Kolik jste sama učila mimořádně nadaných dětí?

Opravdu výjimečný byl Daník, kterého jsem zmiňovala. Je to ovšem i otázka klasifikace. Nadaných je v populaci asi dvacet procent, takové děti potká každý učitel. Těch mimořádně nadaných jsou podle statistik asi dvě procenta. Podle mě jsou takové děti velmi vzácné, ale máme spoustu velmi bystrých dětí. A každé má jiné projevy. Vybavila se mi Hanička, Vietnamka, chytrá, zajímavá holka – ale hlavně úžasný krizový manažer! Pracuji se třídou a ona klidně spolupracuje, anebo si dělá svoje, není nijak vidět. Ale objeví se problém a ona vystoupí, vše zrichtuje a třída ji poslouchá! A pak se třeba zase půl roku neprojeví. Miluju tyhle situace.

Jaké máte programy pro nadané?

Na prvním stupni jsme zhruba před patnácti lety zavedli aktivitu nazvanou PST, Práce s talenty. Teď je to placené, tehdy to byla dobrovolná činnost. V každém ročníku vytvoříme skupinu dětí a s nimi hodinu a půl denně pracujeme odděleně od kolektivu třídy, v češtině i matematice. Některé z těchto dětí už umí v první třídě číst, tak místo aby čekaly, zatímco jiné děti pracně hláskují, vezmeme je ze třídy a jdeme si s nimi číst. Máme tři třídy v ročníku, z každé třeba tři takové děti, dohromady je to skupina deseti dvanácti dětí. Jsou rády, že potkají spolužáky z béčka a céčka na stejné úrovni jako ony, se kterými si můžou povídat a číst. To samé v matematice. Máme ve třídách zásoby hlavolamů, skládaček, knížek, aby si takové dítě mohlo vybrat něco, co ho zabaví. A paním učitelkám se taky uleví, protože jim nedýchá na krk dítě, které už vše umí a nudí se. Já si to pamatuju od sebe. Když se něco četlo podruhé, už jsem to uměla zpaměti.

Jak to ve škole organizujete?

Každý rok v červnu se ptám kolegů, kdo by si chtěl vzít PST na starost. Přihlásila se mi třeba jedna druhostupňová učitelka dějepisu, že si zkusí vzít na češtinu prvňáky, a byla z toho úplně u vytržení, jak jsou ty děti úžasné. Hned vymýšlela, co se s nimi dá dělat. Bylo vidět, jak ji to dobíjí.

Jste spádová škola, ale zároveň se profilujete jako škola s programem pro nadané. Jak to jde dohromady? Berete děti i odjinud, nejen z vašeho okolí, z horních Vršovic?

Máme převis poptávky, a to i v naší spádové oblasti. I ze spádových dětí jsme letos vybírali losem. Všechny se k nám nevejdou. Nemůžu ovšem vyloučit, že některé případy patří do kategorie spádové turistiky. Je fakt, že za těch patnáct let, co se nadaným věnujeme, jsme se stali velmi žádanou školou. I Mensa radí rodičům, ať dají své dítě k nám.

Máte v důsledku toho vyšší koncentraci nadaných dětí ve třídách?

Nepozoruji to. Nepožadujeme navíc, aby nadání bylo nějak diagnostikováno poradnou. Nebazírujeme na tom. Prostě se staráme o všechny děti, i o ty šikovné. Interně samozřejmě nějaké prověřování máme. V první třídě zadáváme paním učitelkám, ať se dívají, které dítě by mohlo chodit na „šikuly“, na talenty. Bývají to ty tři čtyři ve třídě. U čtvrtých a pátých tříd necháváme pak jít všechny, kdo chtějí. A podařilo se nám, že je učitelé posílají, že se už neděje takové to „toho ti dneska nedám, měl chybu v diktátu“. To je mi přece úplně jedno, já ho chci na matiku!

Vy jste sama byla nadaným dítětem. Jak na to reagovalo vaše okolí?

Pan učitel ze základní školy řekl mamce, že jsem mimořádný talent na matematiku, to vím, ale tím to skončilo. Nikdo se mi speciálně nevěnoval. Navíc jsem byla postižená tím, že jsem šla do školy a ještě mi nebylo šest, narodila jsem se posledního září. Celý svůj školní život jsem byla nejmladší ve třídě. A teď s odstupem jasně vidím, že jsem měla silně rozevřené nůžky mezi intelektem a emoční zralostí.

Jak se to projevovalo?

Byla jsem pořád sama. Měla jsem vždycky jiné zájmy a záliby než moje třída. Byla jsem outsider a vypadala jsem spíš jako slabší žák. Od čtvrté třídy jsem chodila na jinou školu, tam jsem se docela chytla. Když jsem se pak potkala se spolužáky z té první školy na gymplu, dost se divili, nepůsobila jsem na ně jako studijní typ. Další problémy se objevily v pubertě. Mně byli kluci úplně šumafuk, víc mě zajímaly číslíčka. Spolužáci mě respektovali, viděli, že umím matiku, ale kamarády ani kamarádky jsem skoro neměla. Holky si chtěly špitat o klucích a mě to nebavilo.

Jaké jste to měla v rodině?

Mamka udělala jednu rozumnou věc. Odvedla mě v první třídě do knihovny. Sama byla vášnivá čtenářka. A nechala mě žít. Věnovala veškeré své úsilí mladšímu bratrovi, který měl velké problémy s učením a nakonec skončil ve zvláštní škole. Vše se doma točilo kolem něj. Sbírku známek po mámě dostal brácha, foťák taky. Dodnes to v sobě mám. A když jsem se v roce 2018 dostala do finále českého kola Global Teacher Prize, myslela jsem na to, jak ráda bych byla, kdyby mamka viděla, co jsem dokázala. Ona je ale už patnáct let po smrti. Myslím, že ta moje vietnamská žačka to má doma podobné. Je starší sourozenec, má mladšího bratra a je odsunutá na vedlejší kolej. Bratr má přednost. Já jí říkám: Hani, ty musíš vědět, co chceš dělat, a já se pak půjdu s vašima pohádat (směje se).

Jak víte, co má Hanička doma?

Na tuhle školu jsem nastoupila hned po vysoké. Ve Vršovicích bydlím odjakživa. Můj mimopražský kamarád říká: „Když jdeme s Ájou po ulici, většina lidí ji pozdraví. Buď jsou to její současní žáci, bývalí žáci, rodiče bývalých žáků nebo bývalí žáci, kteří jsou rodiči současných žáků.“ Místní děti mi chodí do klubu, Vietnamčata v něm tráví celé prázdniny, rodiče jsou v obchodě a nikam je nevozí.

Když srovnáte nadané kluky a holky ve svých třídách, projevují se podobně, nebo jinak?

Zdá se mi, že kluci mívají výraznější osobnosti. Dívky s osobností jsou vzácnější, a přijde mi, že dříve jich bylo víc. Pamatuji si na jednu před třiceti lety, když jsem začínala, teď spolu chodíme na pivo. A v mé první matematické třídě (dřív jsme mívali takové třídy) bylo čtrnáct holek a šest kluků! A ty holky, to byly osobnosti!

A mně přišlo, že to je naopak. Že si dnes víc holek jde za svými sny.

Možná se to prostě tak sešlo. Nebo dozrávají později. Nemám to nijak podložené. Každopádně, aby nebyla mýlka – nepodporuji u holek ve své třídě čirý individualismus, hlavně aby šly za úspěchem, bez ohledu na vztahy. Vztahy jsou důležité. Myslím, že i tradiční mužská galantnost je věc, která by měla přetrvat. Holky vedu k tomu, že klidně mohou přijmout pomoc. Já se jako žena s chutí nechávám hýčkat. A když mi někdo z kolegů řekne „neber to, já to odnesu“, s úsměvem mu poděkuji a mám radost. Ale musí tam být partnerství, nesmí to být tak, že se na vás pak muž dívá jako na méně schopnou v matematice.

Nebrání někdy v rozletu dívkám jejich větší potřeba vztahů, přátelství? Kamarádky třeba talentované nejsou…

Je fakt, že být sama sebou vyžaduje odvahu, která někdy děvčatům chybí. Můj muž říkával a smál se tomu: holky jdou vždy na záchod ve dvou. Pro puberťáky je nejdůležitější postavení v kolektivu, vztahy. A pro tohle jsou schopni udělat cokoli. Pamatuji si jednu třídu, ale to je taky už před lety, kde jedna lídryně prosadila koncept, že čtyřka je slušná známka a kdo má lepší, je trapný šprt. Rodiče z toho byli nešťastní a nám se dlouho nedařilo zjistit, kdo za tím stojí. Pak jsme na to přišli. Je fakt, že holčičí třída je vždy komplikovanější, co se vztahů týče. V mé matematické třídě, kterou jsem zmiňovala, byly mezi holkami tři výrazné osobnosti a dvě bojovaly o pozici ve třídě se mnou. A jako celek nefungovaly dobře. Teď mám třeba většinově klučičí třídu, čtrnáct kluků a deset holek, a holky jsou v pohodě. Když o něco jde, kluci se dají dohromady, holky ne. To je pořád něco: Hanička přestala kamarádit s Terkou, Julča najednou nesedí se svou nejlepší kámoškou, co se asi stalo. Když si přesednou holky, vždy se něco děje, kluci si spíš vymění místa, protože si chtějí něco sdělit. Jinak Denis bude vždy sedět vedle Davida, a i když je třeba přesadím, tak je jim to v podstatě jedno.

Jak jste se naučila pracovat se třídou a udržet si autoritu?

Jako dítě jsem učitelkou být nechtěla. Ale v deváté třídě jsem se ujala vedení oddílu jiskřiček – prvňáčků a loučila jsem s nimi po své maturitě, kdy oni končili pátou třídu. To už jsem věděla, že učit budu. Na peďáku se práce s dětmi moc neučila, ale měli jsme také povinnost vést pionýrský oddíl. Já už tu zkušenost měla, ale někteří z toho měli pupínky. Teď, když ke mně přijdou študáci na praxi, klepou se jim kolena, protože před dětmi skoro nikdy nestáli, nic nevedli. I čerství absolventi plavou často v hluboké vodě, mají téměř nulové zkušenosti. Druhostupňoví učitelé mají praxi až ve čtvrtém ročníku, to je pozdě. Navíc jen dvakrát dva týdny, podle oboru. Přitom pracovat s dětmi v pubertě je náročné.

Vy to ale s nimi umíte, zdá se.

Nemůžu si stěžovat. Nedávno měli mí osmáci aktivitu, měli ve skupinkách najít, co je všechny spojuje. Několik těch skupin jako společný znak napsalo „máme rádi naši paní učitelku“. Osmáci! A když mi umřel pes, před lety na konci prázdnin, deváťáci mi 1. září přinesli náhradu. Za týden se dokázali obvolat, sejít, domluvit, složit se na to, sehnat stejnou rasu, bernského salašníka s papíry, donutit rodiče, aby pro něj zajeli. A pak mi slavnostně v náručí předali osmnáctikilovou chlupatou kouli, ani mu nebyly tři měsíce. Teď je Erwinovi osm, mám dva takové.

Alena Vávrová působí jako učitelka matematiky a fyziky na Základní škole Karla Čapka v Praze 10. Zapojuje do běžné výuky herní prvky a vede semináře na toto téma. Vede dětský klub Kapsa, kde děti každé odpoledne najdou pomoc i pravidelnou činnost. Hraje s dětmi hry a doprovází je na turnaje i do zahraničí. Je autorem metodiky a dalších doplňků ke hře Abaku a vychovala čtyři mistry ČR v Abaku. Lektoruje programy NIDV zaměřené na práci s nadáním.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.