Pořádám v knihovně veřejná čtení pro děti. Jak se mi daří je nadchnout pro knihy?

Od letošního podzimu jsem vedla pravidelná setkávání nad knížkou v naší místní knihovně, kde se scházely děti ve věku zhruba od 3 do 7 let. Stejně tak jsem připravovala programy s knihami pro třídy z místní školky. Zažila jsem podařenější i méně podařené akce a vypozorovala několik postřehů o knihách a dětech. Jelikož mi záleží na tom, aby co nejvíc dětí našlo svou cestu ke čtení, ráda se o ně podělím.

Vytvořit prostor, kde nám spolu bude dobře

Prvním a základním pravidlem pro úspěšnou práci se skupinou dětí je vytvoření prostředí, kde nám bude dobře. Mají všichni polštářek, na kterém pohodlně sedí? Pokud vyběhly kopec ze školky, nepotřebují si sundat mikinu? Jak je to se žízní? A v neposlední řadě – uvidí všechny děti dobře na knihu? Pro veřejná čtení už všechny knihy nejdříve skenuji nebo fotím a pak promítám na plátně. Obzvlášť v případě, kdy se mi sešlo hodně dětí předškolního věku, prostě nebylo možné je udržet v kroužku, když jsem držela knihu s ilustracemi v ruce.

Promítání mi tento problém v podstatě vyřešilo. Než začneme, připomeneme si také pravidla pro to, aby nám spolu bylo dobře. Kdy jsou chvíle pro čtení do ticha, kdy je prostor pro otázky, jak se hlásit o slovo nebo jak to vypadá, když se vzájemně posloucháme. Vysledovala jsem, že když s dětmi tato pravidla projdu a vyzkoušíme si je, spíše vědí, co mají dělat, a mnohem lépe se soustředí.

Ptát se dětí na jejich zážitek s knihou 

Když dočtu, tak se dětí ptám, jak se jim příběh líbil. Nechám je zvedat ruku na škále (ruka dole – kniha se mi nelíbila vůbec, ruka nahoře – kniha se mi líbila nejvíce, děti rukou pohybují někde mezi). Chvíli trvalo, než se děti ujistily, že tuto otázku myslím vážně. Že mě zajímá jejich upřímná odpověď a zároveň že jakákoliv odpověď je v pořádku. V druhé půlce roku jsme si povídali o tom, proč se není nutné nechat ovlivnit rukou souseda.

Na radu zkušenější kolegyně nechávám děti zvedat ruku se zavřenýma očima, aby se nenechaly strhnout ostatními a více se napojily na to, co samy skutečně cítí. Potom společně rozebíráme, co se jim líbilo, nelíbilo a proč, co je zaujalo, co utkvělo, čemu nerozuměly, jaké mají otázky. Můžeme tak rozvíjet přemýšlení, objevovat čtenářský vkus a především umožňovat dětem zažívat, že ať se jim líbí, nebo nelíbí cokoliv, mají právo na svůj názor. 

Reagovat na to, co děti zajímá 

Velkou výzvou je, když se na společném čtení sejdou děti rozdílného věku. Uspokojit sedmileté i tříleté děti není snadné. Snažím se jít vstříc tomu, co malé posluchače baví a zajímá. Snažím se doptávat, zaznamenávat si postřehy k tomu, co má jaké dítě rádo, a hledat pro ně knihy na další čtení. Rozptyl je to vskutku široký. Od lišek a koček přes superhrdiny, Minecraft, roboty, youtubery, bitvy, štěňátka, duchy, dopravní stroje, víly, poníky a princezny až po hady škrtiče.

V letošním roce nám v naší skupince velmi dobře fungovaly knihy humorné, jako jsou třeba Kiosek, Kočičí závod, Jonáš a Nenáš. Úspěch slavil i detektivní komiks Líza a Sam. Zcela unikátní příležitost pak nabídl komiks Malý dřevěný robot a polínková princezna, kdy jsme si během jednoho čtení zvládli povídat o světě princezen a kouzel a zároveň o technologických možnostech robotů z různých materiálů.

Opustit představu o tom, co budeme s knihou dělat

Občas se stane, že děti zaujme zcela něco jiného, než co dopředu očekávám. Takové momenty jsou pro mě velkým ponaučením. Při společném čtení Nezbedného semaforu si děti hodně všímaly podob vozidel, která měla spíše historické než současné dispozice, a ve chvíli, kdy dojde (z pohledu dospělého) k humorné srážce mopedu a autobusu, byly ve skupině cítit spíše obavy.

Stejně tak při čtení Zuzy v zahradách děti možná i víc než děj knihy zaujalo umístění některých ilustrací naležato nebo vzhůru nohama. Vyplatilo se mi opustit vlastní „přípravu” a sledovat jejich zájem a otázky. Děti mi tu improvizaci bohatě oplatily svým soustředěním a skvělými, podnětnými otázkami, které si kladly, a zároveň na ně společně hledaly odpovědi.

Vizuální opora pomáhá mladším i starším dětem 

Opakovaně se mi ukázalo, že obrázkové knihy u dětí vzbuzují zájem, udržují jejich pozornost a pomáhají rozvíjet přemýšlení nad příběhem. Občas ale narážím na představy rodičů, kteří si myslí, že po nástupu do školy by děti měly začít číst souvislé texty a obrázkové knihy odložit. Nesouhlasím. Pokud je naším záměrem láska dětí ke čtení v dlouhodobém horizontu, měli bychom je podpořit ve čtení toho, co mají rádi.

Zajímavé je, že některé děti preferují fotky před ilustracemi. Pětiletá účastnice čtení opakovaně zmiňovala, že se zajímá o zvířata, hlavně ta exotická, ale nabízené ilustrované knihy ji nezaujaly. Nadchla ji až encyklopedie od National Geographic s fotkami. Stejně tak u nás doma namísto leporel se stavebními stroji u dvouletého syna nejvíce zabírá encyklopedie 1000 stavebních strojů, kterou jsme objevili zcela náhodou, když jsme se vydali do knihovny a dětské oddělení bylo zavřené. 

Děti čtou rády příběhy o dětech

Děti nejsou stejné, každé má samozřejmě svoje zájmy a preference. Zároveň ale mohu s čistým svědomím říci, že největší zaujetí v letošním školním roce panovalo při čtení knížek o situacích z běžných životů dnešních dětí. Ať se jedná o Divadélko od vedle, kde sledujeme změnu vztahu dvou sourozenců poté, co se do sousedství přistěhuje nová rodina, nebo o knihu o malé Sofii, která má obrovský vztek.

Během těchto čtení se zapojovaly i děti, které jindy spíš mlčely a poslouchaly. Kvalitních knih zaměřených tímto směrem bych si na českém trhu přála více, proto občas hledám inspiraci i v zahraničních titulech.  O tom ale víc někdy jindy.

Předčítání funguje i pro děti, které už umí číst

Předčítání a společné čtení knih se opakovaně zmiňuje jako jeden z největších faktorů, které u dětí rozvíjejí lásku ke knihám. Přesto se stále setkávám s rodiči, kteří se domnívají, že s příchodem do první třídy předčítání končí a nastoupit by mělo samostatné čtení dětí. Tím se ovšem rodiče mnohdy zbytečně ochuzují o příjemně strávený společný (a kvalitní) čas a dětem mizí prostor, kdy si mohou užít čtení „jen tak”, pro radost. Jeden z účastníků čtení v knihovně to vystihl: „Ve škole mě čtení nebaví a doma jsem na to sám. Baví mě poslouchat.”

Kam na dobré knihy?

Během společných čtení je vždycky lepší, když je pro každé dítě kniha novinkou. Když děti knihu neznají, eliminují se tím situace, kdy někdo nechtěně prozradí, jak bude příběh pokračovat. Je proto skvělé vyhledávat nové tituly, které zatím „nezdomácněly” v domácích nebo školkových a školních knihovničkách. V tomto ohledu odvádí skvělou práci Mravenčí chůva – projekt, který sleduje nové přírůstky na českém trhu a přináší inspiraci v podobě knih na konkrétní témata (jako např. vztahy mezi dětmi, historie, umění a další). Další knižní inspiraci nacházím u Petry Schwarzové Žallmannové, Veroniky Peslerové nebo v knize Čteme s nečtenáři.

Našli jste v textu chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.