Po hláskách, nebo po slabikách? Bez ohledu na metodu se nakonec naučí číst všichni

„Já nevím, co se v té třídě učí,“ stěžuje si před jednou pražskou základní školou Simona, maminka prvňačky Kačky a třeťačky Veroniky. „Verča se učila velká a malá, psací a tiskací písmena, to všechno najednou. Kačka se ale učí jenom velká tiskací a po půl roce ani ještě pořádně nepíše. Nechápu, proč to tak je. To se potom zase budou učit malou a psací abecedu celou zvlášť?“ Simona sice vidí, že Kačka už teď v pololetí čte v čítance příběhy, zatímco Veronice a její třídě trvalo skoro celý školní rok, než se naučila skutečně číst; má ale obavy, že se její mladší dcera bude muset ostatní formy jednotlivých písmen složitě doučovat. Simona totiž neví (a je samozřejmě možné, že to jde na vrub schopnosti komunikace školy), že zatímco starší dcera se učila číst slabikovací analyticko-syntetickou metodou, učitelka té mladší preferuje metodu genetickou, tedy hláskovací. Pro úplnost je nutné doplnit, že existuje i globální metoda nebo metoda splývavého čtení neboli „sfumato”.

„Při výuce počátečního čtení a psaní v podstatě nelze čtení od psaní oddělit, jdou ruku v ruce a v hodinách se střídají,“ vysvětluje Martina Fasnerová z Ústavu pedagogiky a sociálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Způsoby, jak jsou na sebe čtení a psaní při výuce napojené, se ale různí. Naprostá většina českých škol se kloní ke „slabikové” metodě analyticko-syntetické, zbylé školy (případně jednotliví učitelé) dávají přednost metodě genetické, případně globální.

Slabiky, nebo hlásky? Rychlost řeší hlavně rodiče

Zjednodušeně se dá říct, že naprostá většina českých dětí se učí číst (a psát) takzvaně „po slabikách“. Analyticko-syntetická metoda u nás totiž byla v 50. letech ustanovena jako jediná povolená metoda výuky čtení a psaní, a proto celé generace slabikovaly okřídlené máma mele maso. V podstatě je založena na tom, že si z mluvené řeči odvodíme slovo, to rozložíme na slabiky a hlásky a k těm přiřadíme písmena. Při čtení a psaní potom z hlásek skládáme slabiky a z nich slova a věty. Učitel, který se přiklání k této metodě, skutečně děti v jednu chvíli učí všechny podoby jednoho písmene neboli hlásky.

Genetická metoda se naproti tomu podobá víc tomu, jak nevědomky postupuje dítě, které se už před nástupem do školy učí číst samo. Napřed ho zaujmou velká písmena například v názvech obchodů a z nich potom začne skládat slova, a to bez jejich rozkládání na slabiky, které samy o sobě nenesou žádný význam. Ve třídách s genetickou metodou čtení se skutečně děti napřed učí jen tvary velkých hůlkových písmen, takže už velmi brzy dokážou přečíst i zajímavější texty například v čítance. Ostatní tvary písmen se naučí víceméně „mimochodem“. „Rodiče mohou být někdy znepokojení, že se dítě drží dlouho jen hůlkového písma a nepíše psacím. Stačí ale zachovat chladnou hlavu a trpělivost, všechno se naučí, jen v jiném pořadí,“ dodává Martina Fasnerová.

Slabikování víc zatíží mozek a signalizuje poruchy

„Každá z metod učení má své výhody a nevýhody a nedá se říct, že by jedna z nich byla lepší nebo vhodnější,“ vysvětluje Martina Fasnerová. „V genetické metodě děti rychleji čtou a mohou mít větší pocit úspěchu, ale první půlrok vůbec nepíšou, dělají jen uvolňovací cvičení a čeká se, až budou vyspělejší. Potom jim ovšem psaní může jít o to rychleji. Na druhou stranu slabikování se stejně úplně nevyhnou, už jen proto, aby se naučily například rozdělovat slova na koncích řádků.“

Analyticko-syntetická neboli „slabikovací“ metoda je pro mozek náročnější, musí totiž prakticky najednou provést hned několik operací. Proto se ve třídě, která se učí číst po slabikách, dřív projeví, které z dětí bude mít pravděpodobně nějakou specifickou vývojovou poruchu učení. „Dyslexie, dysgrafie, dysortografie a další poruchy učení nebo soustředění se při nácviku čtení, potažmo psaní, touto metodou rychleji ukážou právě z důvodu toho, že více zatěžuje mozek,“ říká Martina Fasnerová z Univerzity Palackého. „Zkušený a empatický učitel by se ale do diagnostiky v žádném případě neměl pouštět sám, ale měl by ji přenechat odborníkům z pedagogicko-psychologické poradny. Je vůbec vhodné zatěžovat děti hned od začátku takto naplno? Martina Fasnerová věří, že ano: „Jejich mozky jsou jako houby. Nasávají informace a vytvářejí si propojení mezi neurony. Složitější úkoly rozvíjejí myšlení a tyto nové struktury v mozku se využijí i později při učení například cizích jazyků, technických dovedností a podobně.“

Čtenáři, nečtenáři, cizinci. Mix ve třídách bývá pestrý

Zvláštní situace nastává ve chvíli, kdy se ve třídě sejdou jak děti čtením nedotčené, tak děti, které už písmenka znají, a nezřídka se ukáže i čerstvý prvňák, který už dokáže zdolávat i složitější příběhy. Jak v tu chvíli se třídou pracovat? „Pokud mám ve třídě dítě, které už dokáže číst s porozuměním, nebudu s ním rozhodně vyvozovat hlásky,“ říká Martina Fasnerová. „Učebnice obou metod čtení obsahují obvykle rozšiřující úkoly pro tyto žáky se zrychleným vývojem. Ve slabikáři jsou i cvičení na rozvoj čtenářské gramotnosti pro děti, které sice umějí písmenka, ale moc dobře nevědí, co čtou. Pro ještě pokročilejší čtenáře je k dispozici čítanka s úkoly typu – vyvodit závěr, vyhledávat slova, která neznám, hledat synonyma a podobně. Jen je potřeba, aby učitel byl kreativní a učebnice bral jako didaktický prostředek, podklad pro svou práci, nedržel se jich doslovně.“

Pokud je ve třídě hodně cizinců a dětí, které ze školky přicházejí s horší školní připraveností, bývá pro ně vhodnější genetická metoda s jednotlivými písmenky. Metody se ale v jedné třídě nekombinují, kombinovat se dá pouze nácvik vázaného a nevázaného písma. Ve výsledku ale víc než na zvolené metodě záleží na osobnosti učitele. „Pokud je ona o metodě přesvědčená, pak ji bude umět dobře prodat dětem,“ vysvětluje Martina Fasnerová. „Nakonec je úplně jedno, jakou metodou se dítě učí. Konečným cílem je, aby bylo schopné porozumět textu.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.