Diktujeme dětem, co mají číst, a pak se divíme, že nečtou, říká vědkyně Anežka Kuzmičová

Jak se vůbec stane, že si někdo oblíbí čtení?

Učím na bohemistice a moji studenti knihy milují. V rámci výuky přemýšlíme i o tom, jak ze z nich stali čtenáři. Všichni se shodují na tom, že nenáviděli hodiny čtení v první a druhé třídě, kdy se četlo po lavicích, jeden spolužák slabikoval a ostatní čekali. Píšeme čtenářské životopisy a přicházíme na to, že jim četl rodič nebo babička, nebo je ke čtení přivedl inspirativní vyučující na gymnáziu. Ještě od nikoho jsem myslím neslyšela, že by ho ke čtení přivedla výuka na prvním stupni. Pokud to tak vnímají a svorně nesnášeli hodiny čtení, pak je někde asi systémová chyba. A ta je podle mě v tom, že se čtení oddělí od života, a ještě se spojí především s hutnou lineární beletrií.

A co jiného by děti takhle na začátku měly číst?

Román pro děti nebo i krátká čítanková ukázka z něj je poměrně náročný útvar, který od čtenáře vyžaduje, aby prováděl mnoho mentálních operací najednou. Jenže většina textů, se kterými se v každodenním životě setkáváme, vypadá úplně jinak, kombinuje slovo s obrazem. Děti by měly mít prostor si napřed oblíbit například časopisy. Máme slušné časopisy pro předškoláky, třeba Sluníčko, s nimiž se pracuje ve školce. Když ale nastoupí dítě do školy, tyhle typy textů náhle zmizí a nahrazují je velké bloky složitých věcí, které se pak navíc ještě čtou po lavicích. Já si třeba vzpomínám, že když jsem byla ve druhé třídě, četli jsme ve škole po lavicích Lovce mamutů. Byla jsem nějakou dobu nemocná, a když jsem pak přišla do školy, byla jsem úplně ztracená. Například mi celkem trvalo, než jsem pochopila, že Kopčem je jméno, které označuje chlapce. Ten pocit sklíčenosti si pamatuji dodnes.

A děti, které se naučily číst už ve školce, se při této výuce šíleně nudí.

O děti, které už v první třídě umějí číst a čtou rády, tu ale nejde. Některé děti mají doma bohatou knihovnu, ale jiné ne, a ty se mimo školu spíš setkají s časopisem než s nějakou bichlí. Tyto děti právě nejvíc potřebují vidět, že čtení není jen to, co se odehrává v té tradiční hodině. Čtení jsou plakáty, billboardy, reklamy, časopisy – a když se naučí vstřebávat a chápat tyto materiály, můžou postoupit k něčemu náročnějšímu. Se studenty, kteří už někde učí, teď občas řeším žáky, kteří nemají rádi čtení. Někteří k němu mají takový odpor, že se nejen ve škole štítí beletrie, ale odmítají si přečíst třeba i vtipný slogan na zastávce, když je na něj někdo upozorní. To je samozřejmě znevýhodňuje pro život.

Co třeba čtenářské dílny, to je přece dobrá praxe?

Čtenářské dílny nebo něco na ten způsob vnímám jako minimum. Jsem přesvědčená o tom, že je nutné, aby všude byly třídní knihovničky. I děti, které mají vysoký potenciál stát se čtenáři, potřebují motivaci. A tu jim můžou poskytnout náhodné interakce právě kolem poličky s knihami ve třídě. Vidí spolužáka, který si odtamtud vezme knížku, a aspoň na pět vteřin zauvažují, že by na tom přece jen mohlo něco být! A když ho vidí příště, tak se ho zeptají – o čem to je, je to zajímavý? Vznikají tam sociální situace. Bylo by ale třeba, aby se tam nacházely i časopisy, encyklopedie nebo komiksy.

Přitom právě komiksy, encyklopedie a Deník malého poseroutky jsou knihy, které učitelé u dětí často neradi vidí...

A to je dost škoda. Zase – čtení není oddělené od světa, od života. Čtení prohlubuje zájem o svět. Ať mě zajímají ryby, nebo auta, pokud v tom chci jít do hloubky, musím být schopná vydržet číst. Pokud dětem zakážu číst encyklopedie a komiksy, zabíjím v nich zvědavost a zaujetí. Málokdo řeší, co se v dítěti vlastně děje, když ho něco nadchne, zaujme. Můj výzkum se tím zabývá. Někdo jde při čtení po příbězích, vztazích, někoho zaujme prostředí, kam se s pomocí své fantazie dokáže přenést. Ale takový není každý! Naše rodina strávila dva roky v Británii a syn se tam nadchl do fotbalu. Vše, co byl tehdy ochoten číst, se nějakým způsobem týkalo fotbalu. Četl biografie fotbalistů a také encyklopedie s výsledky zápasů. Nejenže ho zajímalo, jak to v roce 1992 někde v Manchesteru dopadlo, ale živě si ten zápas představoval. Vzal si kartičky fotbalistů, celý si ho inscenoval a měl z toho téměř esteticko-umělecký zážitek. Někdo si představuje, že je Hermiona, někdo se vžije do lovce mamutů a jiný do fotbalisty. A nic z toho není pro devítileté dítě méně hodnotné.

Často tady vidíme až jakousi morální paniku z toho, že děti nečtou klasiky. Vadí to, když čte někdo ještě ve čtvrté třídě hlavně ty komiksy nebo Poseroutku?

To jsem si všimla a říkám si: o co tady jde? Mám pocit, že tady v Česku pořád nad něčím ohrnujeme nos. Od doby, co jsem se vrátila z ciziny, se tomu vlastně neustále divím, a narážím na to úplně všude. Jako by bylo v pořádku definovat se skrze to, čím pohrdáme. Mně je třeba jedno, že někdo čte harlekýnky, vždyť se později může nadchnout pro něco jiného, a nebo ne. Ale jako největší nebezpečí – hlavně u sociálně znevýhodněných dětí – vidím to, že se nenaučí se nadchnout vůbec pro nic. Když se dítě něčím nadchne, měli bychom být šťastní a vděční. Ono se říká, že před třiceti lety jsme byli všichni vzdělaní a měli jsme zájem o vysokou kulturu, ale tak to nebylo. Ti, kteří jsou na to téma veřejně slyšet, takoví asi byli, ale rozhodně ne většina.

Slyšela jsem, že v USA mají takový systém, kdy dítě čte a postupuje k těžším a těžším knihám. Nebylo by fajn něco takového také mít?

Myslím, že to, o čem mluvíte, mají i v Anglii a já jsem se s tím setkala, když jsem tam chodila do škol. Jsou to takové brožurky, které jsou řazené do barevných skupin podle náročnosti textu. To, co v Česku dáváme do čítanky třeťákům, by tam byla hodně vysoká úroveň. Ty příběhy jsou ale často nezáživné, vystavěné vyloženě za účelem, aby se dítě naučilo číst. Děti se jimi prokousávají, aby se dostaly na vyšší a vyšší úroveň. V Anglii se teď proti tomuto systému vlastně celkem zvedá odpor, protože právě vyděluje čtení ze života, a navíc to vede k soutěžení, kdo je už na jaké úrovni. A někteří učitelé o tom moc nepřemýšlejí, nezacházejí s tím citlivě, a klidně dítěti řeknou: „Susan, toto je knížka bleděmodré úrovně, tam ty ještě nejsi.“ Tím se dítěti neumožní, aby samo odkrývalo, co by ho mohlo bavit. Takže úplně ideální systém to tedy není.

Ono totiž není lehké se v knihách orientovat a vybírat dětem to pravé. Jak to děláte vy?

Já mám štěstí, že moje blízká kolegyně se pracovně zabývá dětskou literaturou, takže mi občas něco doporučí a já to pak pořídím. Buď se to chytne teď, nebo později, nebo třeba vůbec, moc se tím netrápím. Obecně se dá říct, že na některé děti funguje téma. Klasika jsou děti, které milují koně. Těm koupíte knihu o koních a nepustí ji z ruky. Pak jsou děti silně vizuální, kterým se kniha musí prostě líbit na pohled, což ovšem neznamená, že se bude líbit mně. A jsou i děti složitější, u nichž prostě nikdy nebudete mít předem jistotu. Moje sestra vzala mou dceru na křest jedné dětské knihy, setkaly se s autorkou, proběhla dílnička a dcera tu knihu nadšeně přečetla. Jestli by se jí tak strašně líbila i jinak, to vážně nedokážu říct. Určitě pomáhá kolem čtení inscenovat události nebo využívat momenty, kdy dítě něco zaujme. Může to být klidně televizní seriál a jeho prostředí. My jsme v létě navštívili muzeum v Normandii, kde je stará tapiserie zachycující dobytí Anglie Normany. Vlastně tisíc let starý komiks na pruhu látky. Děti si vzaly sluchátka, poslouchaly si k tomu výklad – a ještě dlouho na to pak vzpomínaly, což jsem absolutně nečekala, protože normálně muzea nijak nemilují. V takovou chvíli se vyplatí mrknout, jestli k tématu není třeba nějaká knížka. Zrovna teď je to téma zajímá, tak se dá čekat, že si ji budou chtít přečíst.

Školní výuku čtení už jsme probraly, tak co seznamy povinné literatury? A existuje něco takového třeba v Británii?

Až na vyšším stupni. Tam se chodí do školy v pěti letech a první stupeň končí v nějakých jedenácti a po celou tu dobu není nic jako povinná literatura. Hodně se ale dětem předčítá nahlas až do těch jedenácti. Před několika lety taky vláda jako povinnou součást výuky v Anglii a Walesu zavedla takzvané „Reading for Pleasure“ neboli čtení pro potěšení. Je to vyhrazený čas, kdy si děti mohou číst úplně cokoliv. Musejí k tomu být také vytvořené podmínky, například ty zmiňované knihovničky. Samozřejmě nemůže žádná vláda dohlédnout do praxe jednotlivých tříd, takže je možné, že si kluk vytáhne biografii fotbalisty a učitelka ohrne nos, ale je to aspoň první krok a uznání toho, že čtení pro potěšení je důležité.

A poslední věc, která je spojená s českou výukou čtení: čtenářské deníky. Co vy na to? U nás doma jsou kolem nich slzavé scény, přitom děti rády čtou.

Myslím si, že jestli děti nesnášejí psaní čtenářských deníků, jde to i na vrub toho, jak málo a často odosobněně se u nás vyučuje sloh. Všimla jsem si, že i studenti bohemistiky mívají úzkostný vztah ke psaní. A navíc, jak jsou ty deníky koncipované? Dítě si o samotě přečte knihu, o samotě o ní sepíše zápis, ten si jeho učitel nebo učitelka o samotě přečte. Podle mě se děti málo učí radovat se z napsaného a sdílet to. Kdyby byl deník spojen s hrou, sdílením, povídáním o knihách, mohlo by to být úplně o něčem jiném. Je to celé propojené. Říkáme jim, co mají číst. Pak píší něco, co je nebaví. Přitom si opravdu myslím, že většinu dětí může zaujmout téměř cokoliv, když jim to dobře podáte.

Anežka Kuzmičová vystudovala Univerzitu Karlovu a Stockholmskou univerzitu, dnes pracuje v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK. Je průkopnice disciplíny, která představuje nové pojetí výzkumu gramotnosti u dětí a dospělých. Získala cenu Neuron pro nadějné vědce v oboru společenské vědy. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.