Rodičům nadaných dětí málokdy ve škole někdo naslouchá, říká Lenka Eckertová z Nadace RSJ 

Poslední rok jsem s Přemýšlivcem svůj profesní život spojila i já. Žila jsem paralelně příběh své vlastní dcery, ale právě také pro Nadaci RSJ hledala příběhy dětí – i dospívajících a dospělých – kteří se s životem v nadanosti, nebo dokonce mimořádné nadanosti, přemýšlivosti a hloubavosti denně potýkají. Zažívají tak náročné situace, jaké byste vůbec nečekali u dětí s takovým životním bonusem, jako je nadání. Narážela jsem na to, že jako společnost skutečně ještě nemáme pojem intelektového nadání ukotvený a definovaný správně. Pleteme si jej s talentem. Zjednodušujeme vidění světa takových dětí na jednoznačný úspěch. Jenže ten nakonec bývá pořád ještě spíš výjimkou. Intelektově nadané děti v sobě žijí velmi složitý svět. Hloubají o něm v až nepatřičně dospělých souvislostech, zažívají pocity sociální izolace. Vrstevníci jim nerozumí a dospělí je vnímají hlavně jako ty, kterým se dá ve vzdělávání jednoduše „víc naložit“. A výsledkem jsou pak děti uzavřené, přetížené informacemi, jež nasávají ze všeho, s čím se potkají. Děti zahlcené emocemi, které nestíhají zpracovávat a s nimiž se nemají komu svěřit. Děti mnohdy do hloubi duše zraněné – protože je svět nevidí takové, jaké opravdu jsou − balancující mezi křehkostí dětství a tíhou hlubokého intelektu. Výsledkem je pak i společnost ochuzená o bohatství přemýšlivých. A to všechno by ráda, postupem času, Nadace RSJ změnila. Jak? O tom jsem si povídala s Lenkou Eckertovou, její ředitelkou…

Dnes je to měsíc, co projekt Přemýšlivec oficiálně odstartoval – vernisáží fotek mapujících příběhy nadaných dětí, setkáním odborníků, novinářů i těch, kteří k nadaným patří. Už vidíte nějaký dosah? 

Myslím, že prvním a důležitým dosahem bylo už to, že lidé, kteří na setkání u příležitosti Přemýšlivce přišli, byli ochotní naslouchat příběhům nadaných dětí… Že alespoň lehounce, pokud se tématem zatím nezabývali, posunuli svůj způsob přemýšlení o nadanosti. A zřejmě o tom mluví i dál, kolem sebe. Protože to je přesně to, co bychom rádi posunuli ve společnosti obecně. Uvědomění, že svět nadaných není jenom o tom hezkém. Znovu se mi to potvrdilo i před pár dny v Parlamentu ČR, kde na jistém semináři o vzdělávání vystoupila mimo jiné jedna studentka a neuvěřitelně, s pokorou a velmi pokročilým způsobem tam promlouvala o tom, jak se coby nadaná cítila, jak se cítí dnes a s čím se musela celé roky před tím vyrovnávat ve společnosti i školách…

I vy v projektu vyprávíte příběhy toho, jaký život s nadáním je. Vím, že když jsem je sepisovala, utvrzovala jsem se v tom, že všichni „vaši přemýšlivci“ žili nepochopení a s pocity, že je s nimi něco špatně, protože viděli svět jinak než jejich vrstevníci nebo učitelé. Co by bylo ideálním stavem, co se týče pochopení toho, jaké děti kolem sebe skutečně máme?

Ideální by byla už jen akceptace toho, že jsme velmi různí. A že všechna ta jinakost, která se projevuje různými směry, někdy je a jindy není vidět na první pohled. Když přemýšlivé děti popisují, co žijí, shodují se také na tom, že jim okolí často nevěří nebo nerozumí, když se snaží sdělit, co se v nich děje. Týká se to třeba strachu, že selžou – protože jsou z našeho mylného přesvědčení o nekonečné genialitě vystavovaní vysokému zatížení. Tlačíme u nich na výkon a nevidíme jejich váhání nad tím, jestli vůbec uvažují správně. Nevidíme, jak jsou zdrcení z každé chyby. A jak si paradoxně vůbec nevěří. Nevšímáme si příznaků vysoké citlivosti ani jiných potíží, které neumí třeba vždycky dokonale formulovat. No, neumí, protože i přes vysoký intelekt jsou to pořád děti. A my dospělí, když jim nasloucháme, máme tendenci si jejich slova o tom, jak nezapadají mezi děti, necítí se dobře v kolektivu, jaké mají iracionální strachy z válek, konce světa nebo prohlášení o tom, že „nic neumí“, vykládat různě pokřivujícími způsoby – filtrujeme je přes svoje zkušenosti, zážitky a vjemy. Tohle se děje, a nemělo by. Měli bychom jim věřit. Hlavně ve školách bych ráda, kdyby se zvyšovalo procento vnímavých dospělých, kteří se nebojí sestoupit z piedestalu učitele a být více laskavým, ale pevným průvodcem. Pro všechny děti. 

Jako máma si troufám říct, že bychom je potřebovali i my, rodiče… Protože i my pak stojíme před učiteli, snažíme se tlumočit potřeby svých (nadaných, vysoce citlivých nebo jinak rozličných dětí), a stojíme proti nepochopení a standardizovanému vnímání…

To je něco, s čím se myslím setkáváme hlavně my mámy, od chvíle, co mámami jsme! Naprostá většina maminek nadaných dětí opravdu nejsou ambiciózní matky-obranářky, ačkoli i tady výjimky potvrzují pravidlo.

Nebudete pracovat v Přemýšlivci tedy logicky i na podpoře rodičů? Nepřijdete s návodem, jak ustát tu bezmoc, když vím, jaké moje dítě je, že by často stačila maličkost posunutá mimo systém, a zabránilo by se spoustě neviditelných, ale zásadních zranění uvnitř?

Kéž bych takový návod měla! Vidím, jak je potřeba podpora rodičů. Proč se ve facebookové skupině kolem nadaných dětí rozrostlo prvopočátečních pár rodičů na deset tisíc členů? Protože si nevíme rady! Sama jsem si mockrát říkala, jak je vlastně absurdní, že mně jako manažerce někdo naslouchá, ale jako mámě? To bylo velmi těžké. I v mém životě byly situace, kdy jsem přišla s prosbou, otázkami, nejistotou, pokorou, že své dítě nechci protežovat, jen bych chtěla, aby našlo pochopení… Přicházela jsem i s nabídkami, že s čímkoliv pomůžu, snažila jsem se pochopit vhled ze strany školy. Ale já sama jejich pochopení mnohokrát neviděla. Ano, pak se také stalo, že jsme si problémy ex post celkem hezky vysvětlili, ale to už je přece pozdě. Situace, které se dít neměly, ale děly se, se na dítěti podepíšou jednou provždy. Už to v něm zůstane. To se nedá vygumovat… 

Nic dokonce nemusí vyřešit ani fakt, že si přinesete „papíry“ potvrzující nadanost, přemýšlivost, vysokou citlivost dítěte i jeho určité potřeby, protože to pak zase ve škole riskujete, že své dítě „onálepkujete“. To mi potvrzovaly i maminky z příběhů Přemýšlivců… 

Ano, některé školy neakceptují vhodným způsobem nejen názory rodičů, ale ani oficiální zprávy. Děje se to zvlášť ve školách, kde dítě vnímají jen skrze prospěch, známky. Přemýšlivé děti umí být totiž na první pohled úplně bezproblémové. Nosí dobré známky. Nevyrušují. Zvlášť holčičky nechtějí nikomu přidělávat starosti, snaží se vyhovět na všechny strany… Pro školu je tedy všechno v pořádku. A pokud máte pedagoga, který je přesvědčený, že všechno je v pořádku, že on dělá věci správně, zatímco vy bezradně doma přihlížíte tomu, jak vám dítě vyhasíná před očima, jistě vás napadne, že nějaký dosah by mohly mít oficiální zprávy z diagnostiky. Ale opravdu nemusí. Některé školy a někteří pedagogové prostě nechtějí vidět, že za premiantem třídy je ve skutečnosti rozbitá křehká duše dítěte plného vnitřní nejistoty, jestli je jeho výkon dostatečný a dojde zase ocenění dobrou známkou. Nechtějí vidět ani to, že ten zdánlivě zlobivý kluk je jen kluk, který si neví rady sám se sebou, s přetlakem informací, které v sobě má na úrovni dospělého, zatímco jeho emoční systém je systémem dítěte… A s tímto vnímáním „po povrchu“ žádný papír nepohne. A z vás, pokud se o změnu nahlížení na své dítě budete opakovaně snažit, bude jen máma, co chce něco navíc. A zřejmě také máma, které nakonec nezbude nic jiného než hledat novou školu.

Do budoucna se tedy nabízí podporovat i určitou změnu ve vzdělávání pedagogů směrem k intelektově nadaným dětem? Bylo by to na místě – protože je mimo jiné důležité říct, že množství takových dětí není zanedbatelné. Intelektově nadané, nebo dokonce mimořádně intelektově nadané dítě je podle současných odhadů každé páté! To už je přece dost na to, abychom se jimi začali zabývat, a aby viděli jejich skutečnou podstatu i ti, kdo je učí. Nebo ne?

My bychom jako Nadace RSJ určitě rádi, ale prvním předpokladem je pořád ochota přijetí jinakosti. Nebo možná rozličnosti dětí. Ochota nevidět za každým rodičem přicházejícím do školy toho, kdo jde kázat. Protože my přece přicházíme za učiteli také ve chvílích, kdy si nevíme rady, chceme o něčem společně přemýšlet… Jenže pak se ozvou sami učitelé a řeknou, že tam těch rozličně jedinečných dětí mají mraky a nemůžou tohle dělat u každého. A já vlastně i to chápu. 

Dobře, dejme tomu, že teď je nějaké „přechodové období“, kdy by se již stávající učitelé mohli, nebo z mého pohledu dokonce měli učit vnímat jedinečnosti dětí a „nějak“ se s tím v rámci školy popasovat. A zatím to někde jde a někde nejde. Ale do budoucna by to tedy asi chtělo měnit už samotnou výuku pedagogů na vysokých školách?

Proto jako Nadace RSJ podporujeme nejen téma dětí s nadáním, otázku péče o jejich psychické zdraví (což je zvlášť v době alarmujícího počtu dětí s depresemi, s tendencemi sebepoškozovat se, ale také přibývajících pokusů o sebevraždy zásadní otázka). Podporujeme také organizace, které usilují o změny při studiu nových pedagogů. Je tu hnutí Otevřeno, což jsou mladí lidé působící přímo na pedagogických fakultách, kteří chtějí některé věci změnit zevnitř. Je tu nepřehlédnutelná organizace Učitel naživo. Je tu projekt Začni učit – který vábí k učitelskému povolání lidi, které by to opravdu bavilo a kteří zatím nemají potřebné pedagogické vzdělání. Podporujeme Učitelskou platformu jako profesní sdružení i další. Vlastně se skládá postupně mozaika, která má v našich očích potenciál toho, aby se změny ve školství pokryly na co největším množství „front“…

Máte už pocit, že se nějaké změny daří? 

Jsem přesvědčená, že u lidí, kteří jsou dneska na fakultách, už se změny projeví. Přestože bych nepaušalizovala a netvrdila, že mladý učitel rovná se progresivnější a vnímavější – protože tak to opravdu není – myslím, že dnes z fakult musí vycházet jiní učitelé než před lety. Studují v jiné realitě, jiné věci. A přestože se nemění všechno souběžně na všech fakultách, některé změny jsou opravdu citelné. Máme tu poměrně nově uzákoněnou pozici provázejícího učitele, máme tu nově kompetenční rámec začínajícího učitele… Teď je třeba vidět hodně aktivita Měníme osnovy, u které je skvělé, že veřejnost zase víc uvidí do systému, na kterém výuka u nás vůbec probíhá. Ale já si třeba právě u té změny osnov, které mimochodem dávno osnovami nejsou, protože ve skutečnosti tu mluvíme o změně Rámcového vzdělávacího programu, říkám, jestli je právě teď tohle priorita? Samo RVP nijak učitele nelimituje ve způsobech výuky, to mimochodem dokázal už kdysi dávno Ondřej Šteffl, když přišel s konceptem Scio škol. Vím, že jsem se na to tehdy dívala a nevěděla, jak to je v českém školství možné, soukromé školy s tak neobvyklým způsobem výuky. Zajímalo mě to tak moc, že jsem se ho tehdy šla zeptat, jak to v tom systému dokázal prosadit. Ubezpečil mě, že české školství nezavrhuje jiné koncepty výuky. Jen je zvyklé fungovat podle zajetých pořádků. A jsme u toho samého problému, na který pak naráží přemýšlivé děti. Zajeté pořádky. Zajeté způsoby vnímání.

Chtěla jsem se ptát, jestli by tedy ty probíhající revize RVP neměly rovnou zohledňovat i nějaké speciální potřeby nadaných dětí, ale… vlastně by stačilo ponechat, co je, a těžit z volnosti toho, co bývalo osnovami, s ohledem na rozličnost jednotlivých dětí ve třídě… 

Ano, ideální by bylo, kdyby RVP bylo s to zahrnout naráz všechny děti, aniž bychom museli nějak vyčleňovat jednotlivé minority jakéhokoliv charakteru. Nutno však naplňovat jejich specifické potřeby. Tohle je podle mého přesvědčení opravdu spíše změna, která nesouvisí ani tak s nastavením RVP, ale nastavení v hlavách. Vůbec neshazuju učitelské povolání, je to nesmírně těžká práce. Ale to „staré“, co v něm zůstává, už přece nedělá dobrou službu ani dětem, ani rodičům. A už vůbec ne těm, kdo jakýmkoliv způsobem vybočují. 

Kromě sdílení příběhů přemýšlivých dětí podporujete také odborníky, kteří se práci s nadanými dětmi věnují. Unikátní je třeba spolupráce se Šárkou Portešovou, jejíž tým na brněnské Masarykově univerzitě dlouhé roky vyvíjí nástroje, jež by měly školám pomoct prostřednictvím jednoduché počítačové hry odhalovat silné i slabé stránky dětí – tedy dát jim takřka přesný návod na to, co které dítě potřebuje. Včetně nadaných. Ale je toho jistě víc?

Ano. Tato aplikace Invenio dokonce před pár dny získala ocenění Technologické agentury ČR! Ale důležitá je do budoucna určitě také práce, kterou představuje think-tank IDEA při Cerge-EI, akademická instituce, která poskytuje ekonomické postgraduální vzdělání po vzoru amerických univerzit a zároveň provádí výzkum v oblasti teoretické ekonomie a hospodářské politiky. Jejich odborníci se snaží dostat co nejvíce do hloubky tématu nadání prostřednictvím průzkumů, sbírání dat, vytvářením statistik, ověřováním hypotéz. 

Co to může mít takové zmapování světa přemýšlivých za celkový dopad? Nejen v českém, ale počítám, že také minimálně evropském kontextu?

Myslím, že dokonce v celosvětovém kontextu! Ale zatím přesně nevíme. Osobně se domnívám, že sběrem dat, ověřením hypotéz ze segmentu intelektového nadání máme určitou možnost do budoucna změnit nejen pohled společnosti na vzdělávání těchto dětí, ale vzdělávání jako takové. Ale musíme si počkat, co bude doopravdy. Nedávno jsem si vybavila, co říkali výzkumníci NASA o svém projektu vypouštění vesmírného vozítka na Mars. Mluvili o tom, že se do toho pustili i přesto, že při zahájení projektu neexistovaly potřebné technologie, materiály, postupy. Museli odstartovat něco, v co věřili, aniž by měli jistotu, že cestou narazí na vše potřebné. V podobné situaci jsme i my… A proto také mimo jiné směřujeme ještě k jednomu cíli: ke vzniku úplně nové organizace zaměřené skutečně jen na problematiku intelektového nadání. Rozvoj bude pozvolný. A uvidíme, jestli pro to, co jsme si vysnili – pro změnu myšlení v určitých společenských otázkách – najdeme správné nástroje, jako nakonec našli výzkumníci v NASA. Já věřím, že ano. A vážím si i velké důvěry našich donorů, kteří nás na takovou cestu nechali vůbec vyrazit. Už na tématu pracujeme roky. Nyní jej obohacuje iniciativa Přemýšlivec. Někdy je to řeka, u které bych si přála, aby tekla rychleji. Ale nakonec se vždy ukázalo, že právě to, jak teče klidně, je pro ni zásadní. A troufám si říct, že bude i nadále. 

Lenka Eckertová pochází ze Žďáru nad Sázavou. Vystudovala jazykovou a literární kulturu v Hradci Králové a sociální a mediální komunikaci v Praze. Pracovala v marketingu a PR. Je autorkou populárně naučné publikace pro dospělé Bezpečnost dětí na internetu a dětské knížky Hustej internet. Od roku 2015 je ředitelkou Nadace RSJ, která podporuje přemýšlivé děti, duševní zdraví dětí a mládeže a systémovou změnu ve vzdělávání.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.