Přemýšlivé děti bývají osamělé, končívá to i tragicky, říká ředitelka nadace, která se věnuje nadání

Intelektové nadání se začíná víc vnímat jako soubor rysů, který svému nositeli může přinášet i velké problémy. Dříve se bralo jednoznačně pozitivně, jako dar. Co tu změnu chápání přineslo?

V první řadě k tomu asi přispěla postupná změna pojetí vzdělávání. Víc se klade důraz na individuální potřeby každého dítěte a tyto potřeby jsou víc prozkoumané. Také se začal jinak hodnotit vztah stresu a učení, ve vzdělávání se mluví o wellbeingu, významu duševní pohody. Prakticky a konkrétně pomohla i inkluze. O jejím provedení si mnoho z nás může myslet své, ale z nadaných dětí se formálně stala jedna z kategorií žáků se speciálními vzdělávacími potřebami neboli jejich potřeby byly oficiálně uznané. Dřív, když jsem se někomu snažila vysvětlit, že takové dítě pro svou velkou odlišnost může mít velké problémy, pokud se to nějak neošetří, narážela jsem na tvrdou zeď neporozumění. Jako bych ten problém vytvářela, nikoli prostě pojmenovávala. Ono je těžké o tom mluvit z pozice rodiče. Lidé mají sklon si myslet, že z vás mluví hyperprotektivní matka, která se nechová racionálně.

Jedna z epizod Ochránce, seriálu České televize ze školního prostředí, názorně ukazuje, co tu popisujete. Matce dítěte se v ní nedaří přesvědčit školu, že syn je nadaný a potřebuje pochopení a citlivý přístup. Škola v ní vidí hysterku, která své dítě přeceňuje. Třináctiletý Lukáš si nakonec vezme život. Vím, že jste ten díl viděla, s jakými pocity?

S mrazením, děsem, ale i úlevou, že se o tom dozví více lidí. Je to strašně těžké a zároveň strašně důležité téma. Bilanční sebevraždy dospívajících dětí existují, mohou se pojit i s nadáním a je třeba to otevřít. Tvůrci to zpracovali výborně, je tam vše podstatné. Portrét matky je působivý, zdařilý, bylo to velmi přesné. Někde jsem četla, že autor námětu a spoluscenárista Tomáš Feřtek říkal, že to byl pro něj jeden z nejtěžších dílů. Vůbec se mu nedivím. Dokázal tam vnést všechnu tu tíhu a bezvýchodnost. Děti by to neměly vidět bez asistence rodičů. 

Odvrátilo by katastrofu, ztrátu života, kdyby někdo takovému dítěti podal pomocnou ruku?

Je to složitější. Někdo mu pomocnou ruku třeba i podal. Možná jich nebylo dost, možná se to stalo pozdě nebo nevhodným způsobem. Když rodič usoudí, že se děje něco znepokojivého, a vezme dítě na konzultaci k psychologovi, strašně záleží na tom, jakého potkají člověka. Stává se, že se odborník se svým malým klientem úplně míjí, a dítě se ještě víc uzavře. Takové děti se dokonce rychle naučí říkat, co psychoterapeut chce slyšet, protože už nechtějí nic řešit, chtějí klid. Nechtějí ani znepokojovat rodiče. Se svou zvláštností se navíc potýkají odmalinka, ale vy jako rodič nedostanete na dítě žádný návod. A než zjistíte, jaké je a co potřebuje, už se toho v něm hodně nastřádalo. Tisíc různých proč, ale, jak to... Odmala cítí, že je divné, nezapadá, mezi ním a ostatními je komunikační propast. Není divu. Když se dítě ve dvou letech zamýšlí, proč z nebe padá voda a maluje podivné obrázky něčeho, čemu říká generátor, tak pro něj konfrontace s vrstevníky, kteří malují sluníčka, nemusí dopadat dobře. Mnohé intelektově nadané děti jsou hypersenzitivní, křehké a zranitelné, vše si moc berou, včetně věcí, které se jich vůbec netýkají. „Proč si ty děti kradou bábovičky? Proč jsou na sebe lidé zlí?“ jsou pro ně běžné otázky.

Jednou z organizací, které Nadace RSJ podporuje, je Nevypusť duši.

Učitelé navíc nadané dítě často nerozpoznají, takže nepochopení se hromadí…

Někdo, kdo má pořád nějaké připomínky, stěžuje si na hluk, zápach, zpochybňuje, co učitel říká – což nadané děti dělají – může učiteli i spolužákům lézt na nervy. Pod nadaným dítětem si představujeme vzorné dítě. Aby učitel situaci rozklíčoval a ustál, musí o problematice něco vědět. Navíc mnoha lidem včetně učitelů zmínka o nadání automaticky zavání elitářstvím nebo vychloubáním. Myslím, že za to částečně může samotné slovo nadání, máme k němu samé pozitivní asociace. Proto naše nadace mluví o přemýšlivých dětech. A zdůrazňujeme, že na celou věc je třeba se umět podívat z druhé strany: existují děti, které obrovsky trpí pro svou jinakost, a u některých v tom hraje roli intelekt. Mohou mít i samé jedničky, ale uvnitř mohou cítit obrovský psychický nekomfort, který jim ničí život. Nebo se naopak neučí dobře, ale důvod je jiný než ten, že je pro ně učivo příliš náročné. Tyhle děti potřebují pomoc stejně jako děti s poruchami učení či nějakým hendikepem.

V oblasti podpory nadání se angažuje několik neziskových organizací. Většinou je vedou ženy. Má to nějaké vysvětlení?

Jsou to často mámy dětí, které měly nepříjemnou osobní zkušenost. Často ve škole. Trápí je to, vidí, že se jedná o nepochopení, že situace by měla i nějaká řešení. Šanci něco změnit – nejen pro své děti – máte spíš v profesionální roli než v roli matky jako soukromé osoby. A pokud máte silnou motivaci a podmínky, tak založíte organizaci.

Dovedl i vás na současnou pozici ředitelky nadace podporující přemýšlivé děti osobní příběh?

Ředitelkou jsem se stala souběhem několika událostí, asi jsem byla ve správnou dobu na správném místě (směje se). Dál bych to asi nekomentovala, ale je pravda, že mám silnou osobní zkušenost z vlastní rodiny.

Ovlivnila jste nějak zaměření nadace?

Statut nadace byl napsaný velmi široce, což mě vedlo k tázání: co vlastně budeme přesně dělat? Co bude posláním a co bude cílem? Každý ze zakladatelů na to měl trochu jiný názor. Libor Winkler, který byl prvním hybatelem celého projektu, mi pak dal důvěru, i když mě vlastně neznal, a dal mi za úkol, abych pro podporu navrhla klíčová společenská témata, která zároveň budou rezonovat s firmou, již spoluzakládal. Přemýšlivé děti a jejich potřeby jsou takovým tématem. V RSJ pracuje spousta hloubavých lidí, kteří jdou po smyslu věcí, dívají se daleko a do hloubky. Proto už před vznikem nadace firma podporovala vzdělání a talenty, spíš se ale orientovala na MATFYZ a CERGE, na akademické prostředí a na vědu. Navrhla jsem, abychom se zaměřili na nižší věkové kategorie. Když se věci ošetří zavčas, bude z toho mít automaticky výhodu i vyšší stupeň vzdělávání.

Zdůrazňujete nutnost péče o duševní zdraví dětí, a to nejen nadaných.

Psychická kondice se vzdělávacím úspěchem těsně souvisí. Nechceme opečovávat jen izolovaný kousek. Nemíříme jen na akademickou excelenci a výkon a za námi ať je třeba spálená země. Psychosociální zdraví je nesmírně důležité. Člověk se musí ukotvit a vypořádat sám se sebou, se svými emocemi a vztahy, vědět, co si počít, když se nedaří. Podporujeme neziskovky, které s námi komplexní pohled sdílejí, a podílíme se na systémové změně ve vzdělávání, pomáháme aktérům, kteří na ní pracují. Namátkou spolku Otevřeno, který založili aktivní studenti pedagogických fakult, nebo organizaci Učitel naživo. Podporujeme i soutěže jako je Matematický klokan, Bobřík informatiky nebo Logická olympiáda, ve kterých se paradoxně dobře umísťují i děti, jež ve škole selhávají. To je dobrý ukazatel, že školy někdy neumí potenciál dítěte podchytit. Když mluvím s docentem Jiřím Vaníčkem z Jihočeské univerzity, který sem „bobříka“ dovezl a který ho nabízí školám, tak mi říká, že od paní učitelek slýchává i „my se nepřipojíme, my tady takové chytré dětí nemáme“. Není pak divu, že u nás je rozpoznaných jen asi dvacetina dětí s mimořádným nadáním. To je přece hrozná škoda.

Ve skupině Nadané děti na facebooku, kam se chodí rodiče radit o svých dětech a občas mluví i o sobě, jsem vypozorovala, že jsou mezi nimi velmi dobře argumentující a vzdělané ženy, které ale třeba ani nemají vysokou školu nebo se nedostaly k práci, která by je naplňovala. Některé trpí i nedostatkem peněz. Jde to silně proti rozšířenému přesvědčení, že nadání vám zajistí úspěch, pohodlný život a štěstí…

Je to zažitý omyl. Vidíme totiž ty, kterým se to povedlo, ale kolika se to nepovedlo? Spousta vysoce inteligentních lidí je například velmi citlivých. Někteří školu prostě neusedí, stejně jako je pak může velmi stresovat některé pracovní prostředí. Intelektově nadané ženy, i častěji než muži, bývají navíc nevyhraněné a jak jim všechno jde, neumí se pak pro něco rozhodnout. A pak je tu „filozofické“ zaměření hloubavých lidí, které může snižovat motivaci o něco usilovat. Mají různé pochybnosti, dilemata, která je oslabují. „K čemu to nakonec všechno je, jaký to má smysl…“

Jaká byla vaše cesta vzdělávacím systémem?

Začnu rodinou. Tatínek pracoval celý život ve strojírenské fabrice a byl to velmi vynalézavý člověk. Hrozně stál o to, abych měla dobré vzdělání. Maminka byla jako dítě neobyčejně chytré děvče, samé jedničky, ale celý život pak strávila v kanceláři ve stejné fabrice. Oba byli podle všeho nadaní lidé. Já jsem byla třídní premiantkou, moje jedničky byly zvlášť pro tatínka velmi důležité. Na poslední chvíli jsem si ale nedala přihlášku na gymnázium, kam jsem chtěla jít, protože mě nepochopitelně znejistil kvůli matematice. Na ekonomku mě pak nevzali, říkalo se, že v tom hrálo roli nějaké donášení a posudky – bylo to za socialismu. Nastoupila jsem tedy nakonec na strojní průmyslovku. Nebyla to škola pro mě, ale nějak jsem to přetrpěla. Když jsem složila maturitu, nemohla jsem najít práci, pár měsíců jsem hlídala ve fabrice kola nebo pracovala jako strojník kompresorové stanice. Popravdě, měla jsem velký pocit vlastní zbytečnosti, ale zformovalo mě to do člověka, kterým jsem dnes. V osmnácti a půl jsem se sebrala a s jednou taškou a prázdnými kapsami odjela hledat lepší život do Prahy. Ani tam to nebylo zrovna snadné. Není pravda, že když je někdo šikovný a snaží se, získá automaticky místo na slunci, jak máme sklon si myslet. Když vás navíc okolí vede hlavně k poslušnosti a podřízenosti vůči všemožným autoritám, může vás to připravit o sílu i pocit sebehodnoty. Mnoho velmi schopných lidí si o sobě vůbec nemyslí, že by měli nějaké nadání. Já o sobě taky tak nepřemýšlím.

Lenka Eckertová pochází ze Žďáru nad Sázavou. Vystudovala jazykovou a literární kulturu v Hradci Králové a sociální a mediální komunikaci v Praze. Pracovala v marketingu a PR. Je autorkou populárně naučné publikace pro dospělé Bezpečnost dětí na internetu a dětské knížky Hustej internet. Od roku 2015 je ředitelkou Nadace RSJ, která podporuje přemýšlivé děti, duševní zdraví dětí a mládeže a systémovou změnu ve vzdělávání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.