Nadané dítě je pro učitele největší spojenec. Pokud ho ovšem vidí, říká Kateřina Emer

Hodně lidí se diví, proč vlastně nadané děti potřebují pomoc. I učitelé často říkají, že když nepomůžete slabším, nemusí dostudovat. Ale když nepomůžete silnějším? Jen se budou nudit…

Že se budou nudit, je jedním z celé řady problémů. A není malý, není to „jen“. Když se totiž nudíte chvíli, dokážete se s tím vypořádat, ale když je to už třeba polovina času, kterou dítě ve škole každý den tráví? Pro mimořádně nadané děti bývá neadekvátních i 80–90 procent výuky. Nuda, čekání na ostatní, stálé přizpůsobování se a dělání věcí, které jim nic nedávají. Samozřejmě nudu a „prudu” nejde nikdy zcela vyloučit, ale pokud bychom použili Paretovo pravidlo, mělo by dítě z 80 procent zažívat dobrou práci a k tomu 20 procent těžkostí. Ono i nadané dítě zkrátka potřebuje makat a zažívat adekvátní přístup. A k tomu jsme se také inkluzí zavázali. Že budou uspokojovány potřeby všech dětí. Ne že si učitelé mohou vybírat, kterým žákům se budou věnovat. Jenže to nejde dát školám befelem, že to budou najednou ze dne na den zvládat. K vyvážené efektivní inkluzi nadaných se musíme dopracovat. Hodně významnou lekci nám dala také doba covidová. 

V jakém smyslu? 

V té době se ukázalo, co s dětmi dělá osamělost. Jak strašně rychle klesá sebeúcta a naopak rostou úzkosti. Děti unikají do závislostí, ať už je to závislost na internetu, počítačových hrách, nebo různých moderních drogách. Když se člověk cítí sám, snaží se z takového života unikat. A teď nemluvím jen o nadaných, ale o všech dětech. Zároveň psychologové upozorňují, že pocit osamělosti můžete cítit, i když jste obklopeni lidmi. A tak se většinou cítí nadaný žák, který je sice zařazený do třídy, třeba ho ani nikdo nešikanuje, třeba se k němu i učitel chová slušně, ale se svým myšlením je pořád sám. I když se snaží komunikovat s ostatními, je to, jako by mezi nimi stála bariéra, jako by mluvil s jiným živočišným druhem. Z osamělosti vznikají přesně ty problémy, které u nadaných dětí sledujeme už celé roky.

Jak se to projevuje? 

Typický příklad je dítě z dobré rodiny. Má samé jedničky a škola mu jde sama. A všichni se diví, proč je proboha úzkostný, proč si sebevědomí nahání třeba tím, že machruje na ostatní, místo, aby se k nim přiblížil a pomohl jim. A je to právě proto, že když se člověk cítí nejvíce nejistý, tak nejvíc dělá ramena. A my místo abychom si řekli „aha, dítě má neuspokojené potřeby, pojďme hledat, jak mu pomoct, aby mohl zažívat tu sounáležitost s dětmi, které mu jsou podobné“, abychom hledali, jak může najít přijetí, podporu a adekvátní pozornost, aby si o ni nemusel říkat tím neadekvátním způsobem, většinou intuitivně zareagujeme takovým tím nepřejícím způsobem: Že mu bylo už dáno tolik a rodiče se o něj tolik starají o ono je prostě jen nevychované a zaslouží si tak akorát důtku ředitele, zhoršenou známku z chování nebo aby mu doma někdo nařezal.

To se asi týká především kluků?

Řešíme ale často i holky. O těch se zase říká, že jsou přecitlivělé, že si mají nechat dát nějaký prášky a v tý škole to odsedět. Ale tohle psychofarmaka nevyřeší. Vyřeší to jedině to, že se s ní budeme bavit, že zjistíme, jaké neuspokojené potřeby má, a společně s rodiči a podporou psychologa a školy najdeme cestu k tomu, aby dostala to, co má dostat v inkluzi každé dítě – a sice uspokojení svých potřeb a adekvátní vzdělávací výzvy.

Nadané děti jsou často citlivější než jiné. Čím to je?

Vysoká citlivost je součástí jejich základní odlišnosti. Nadání není talent, kdy je někdo na sporty, další na umění. Nadání znamená vysoký výkon celé nervové soustavy. Často si lidé myslí, že nadané děti mají někde přidáno a někde ubráno. Ale tak to není. Ony mají prostě všeho přidáno. Vnímají všechny vjemy strašně intenzivně, všechny emoce strašně hluboce, mají velikou fantazii, třeba i velmi silné svědomí. Vidíte to u spousty literárních či filmových hrdinů, i u lidí, které známe ze skutečného života. Takový ten pocit, že přesně ví, co je správně, a nutkání bojovat za vyšší princip.

I za cenu vlastního zničení.

Ano, přesně tak. Často můžete slyšet, že jsou tyto děti až příliš sebevědomé a moc se rvou za svou pravdu. Ale ony se nervou za sebe. Ony jen uvnitř strašně silně cítí, že to, o čem jsou přesvědčené – a nemusí to být objektivní pravda – je hrozně důležité. Za sebe by takhle nebojovaly, protože sebe klidně obětují. To, že jsou některé schopny křičet na učitele a pohádat se s ním, není výsledek toho, že by snad byly sociálně necitlivé nebo nevychované. Je to důsledek toho, že trest, který by dostaly od svého svědomí, by byl mnohem větší než jakýkoliv trest, který dokážeme ve škole nebo v rodině vymyslet. Nicméně právě toto chování vnímá kolektiv jako nepřizpůsobivé, asociální, poruchové. Srážíme je, místo abychom si ve společnosti kultivovali silné morální vzory.

Naučí se své silné emoce časem zvládat? 

To je složitější. Rodiče často přicházejí do poradny s dítětem, které má nastoupit do první třídy. Vidí, že je odlišné nebo se třeba chtějí jen poradit s výběrem školy a navést učitelku v první třídě, aby věděla co dělat. Poradna často do zprávy napíše, že mu naměřili vysoký intelekt a že by byl na školu i připravený, nicméně u něj shledávají sociální a emoční nezralost a doporučují odklad. Jenže tohle rok čekání nevyřeší. Já bych v tomto ohledu neměla nastoupit do první třídy možná ani dnes, protože dokázat potlačit svoje emoce není jen o zralosti, je to i o tom, jak jsou tyto emoce silné. Dokázat sociálně zapadnout není jenom o tom, jaké má EQ. Už to, že zvažuje mnohem více aspektů. Všechno moc řeší. Všechno moc prožívá. Ať chce, nebo ne.

Co ale mají rodiče dělat? Mají dítě přesvědčovat, že to musí zvládnout, nebo ho mají nechat doma?

Většinou se jej do školy pokusí nacpat silou a pak zjistí, že to nefunguje a vznikají jen další a další problémy. Mnohé děti to prožívají úzkostně a depresivně z osamocení a nepochopení, o kterém jsme mluvily. Jiné reagují agresí a začnou se chovat k ostatním bojovně, až útočně. Mohou být obětí šikany, ale také ji mohou působit. Snaží se tím volat o pomoc. Některé děti se takzvaně vypínají a v myšlenkách utíkají do jiných světů. Což z hlediska učitele vypadá, že žák jen pasivně sedí a nereaguje, může působit i jako zaostalý nebo nepozorný. Snaha napasovat nadané dítě na místo standardního žáčka bývá odsouzena k neúspěchu. Trpí tím jak to dítě, tak i celá třída, a zoufalí bývají i učitelé. 

Je to tedy chyba učitelů? 

Určitě nechci říct, že se učitelé nesnaží. Občas, když vidím, kolik práce věnují tomu, aby každé dítě mělo aspoň jednou dvakrát za den něco zajímavého, čemu by se mohlo věnovat naplno, divím se, kde na to berou síly. Už to uspořádání – jeden dospělý na 30 dětí, přičemž do nich musí navalit co nejvíce vzdělávacího obsahu – způsobuje, že pak nemá prostor s nimi skutečně pracovat. Takže to většinou není ono dítě, kdo není zralý na školu, ale české školy nejsou připraveny na takové děti. Mimořádně nadané děti ale můžou trpět i u takhle snaživých učitelů. Ono totiž nejde jen o výuku a adekvátní výzvy, ale i o ten pocit osamění. Statistika je v tomto strašně nemilosrdná. Ze sta dětí mají mimořádné nadání dva až pět. Takže ve chvíli, kdy máme ve škole 200 žáků, je po tom baráku náhodně rozmístěno zhruba 6 takových dětí. V devíti třídách. A bohužel kastovní systém ve školách přetrvává. Třeťák se nebude bavit s prvňákem, i kdyby si mohli rozumět a trávit spolu alespoň ten družinový čas. Takže zákonitě budou skoro vždycky osamocení. A když to rodiče řeší a hledají způsoby, zjistí, že si velká část učitelů myslí, že by měli dát děti na malé soukromé školy, že do té běžné ani nepatří. Případně, že je mají vzdělávat doma. Takže nakonec je jich ve státních školách opravdu jen pár.

Přesto to musí nějak fungovat…

My jsme posbírali modely, co v různých školách v České republice i v zahraničí dělají, aby se zvládli postarat i o mimořádně nadané děti. A většinou se jedná o určité přeskupení v rámci školy, využití studijních skupin nebo rozdělení tříd v rámci ročníku, využívání asistenta či tandemového učitele. Zkrátka, aby tyto děti nemusely trávit tolik času v nevyhovujícím prostředí. Školní systém podpory nadání, který se snažíme v rámci projektu Synapse na školách rozšiřovat, vychází právě z modelů vyvážené inkluze. A je to něco, co zákonitě potřebuje každá škola. Malá i velká. Není to tak, že by to velké městské školy nebo třeba malé věhlasné školičky měly pořešené a nepotřebovaly nic. Vždy je s čím pomoci. Hodně zjišťujeme, že když se nastaví systém podpory nadání, zlepšuje to celou školu a posouvá úplně všechny děti. Protože v okamžiku, kdy podporu nadání máte v běžné vzdělávací nabídce, začnou se objevovat další a další děti, že by to také chtěly zkusit. Najednou vidí, že nad tou jedničkou ještě něco je, mají motivaci jít dál, i když už jedničku mají. Vidí, že má smysl se snažit. Ta smysluplnost dělá divy.

A přestanou se projevovat negativně…

Ano, nadané děti jsou vděčné za každý rozhovor, za každých deset minut, které se jim věnujete na chodbě, že s nimi zastavíme a pokecáme třeba o vlacích nebo o čemkoliv, co je zajímá. A učitelé, kteří podporu nadaným dopřejí, zjistí, že už to není ten problémový žák, ale že je to ve třídě jejich největší spojenec. A úplně stejně je to i s rodiči. Když si na svou stranu získáte rodiče nadaných dětí, máte velkého spojence při komunikaci s těmi, kterým je třeba těžší některé změny vysvětlit.

Podle některých není správné dětem takzvaně umetat cestičku. Souhlasíte s tím, že když je dítě vystavené stresu, posílí jej to do budoucna? 

Zrovna tyhle děti jsou v permanentním stresu. V sociálním, kdy se bojí, kdo zase kde proti nim něco bude mít. Řeší, jak co říct, aby je okolí pochopilo. Jsou ve stresu emočním, kdy je mnohdy vyčerpává už jen dojíždění přecpaným vlakem do školy. A není to tím, že by byly málo odolné. Jen vše vnímají tak zesíleně a musí vynaložit obrovskou energii už jen na to, aby přežily. 

Souhlasím s tím, že když vystoupíte ze své komfortní zóny a vlastími silami se do ní vrátíte, můžete tak svou odolnost posílit. Jenže ty děti neviděly svou komfortní zónu týdny i měsíce v kuse. Pomalu ani nevědí, co je to být v pohodě a klidu. Mnohé třeba ani nevědí, jaké to je, spát celou noc, protože se v noci budí a mají strašné sny či představy a stále řeší, co bude. A nejen ve škole a v rodině, ale i se společností, s planetou nebo třeba s demokratickým systémem. Tím, že budeme utrápeného člověka ještě více trápit – zvyšovat tlak na natlakovaný papiňák –  opravdu žádné vyšší odolnosti nedosáhneme. Dokud nemá dítě spolehlivě uspokojené základní lidské potřeby, tak je pro něj každá další zátěž jen ohrožením.

Kateřina Emer založila Centrum podpory talentů Náchod, několik let působila jako krajská koordinátorka podpory nadání v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Díky spolupráci s Nadací RSJ založila Asociaci freelancerů ve školství (AFREŠ z.s.), která v rámci projektu Synapse třetím rokem školí odborníky a jejich prostřednictvím pomáhá školám implementovat podporu nadaných dětí a vyváženou inkluzi. V oblasti podpory nadání působí jako poradkyně, lektorka, koučka a mentorka. Spravuje facebookovou skupinu Malí a velcí (asi) nadaní. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.