Tahle generace dětí najednou pochopila, co je to svoboda. Pocítily její nedostatek, říká školní psycholožka

Jako školní psycholožka se staráte o duševní kondici žáků. Snažíte se mapovat, jak se dnešní doba vynucené sociální izolace podepisuje na dětech?

Před třemi lety jsem byla na konferenci s názvem Globální témata ve vzdělávání. Ve vzduchu tam visela otázka: Na co děti máme připravit? Co mají umět, aby zvládaly výzvy dnešní doby? No a výzva přišla. Je to svého druhu sociální experiment. Je důležité nashromáždit co nejvíc pozorování, dokud je vše tak akutní. Za rok to vyšumí, musíme to dělat teď. Tohle poznání potřebujeme, abychom děti uměli podpořit v tuto chvíli, ale bude se velmi hodit i v dalších zátěžových situacích, až přijdou.

Co dětem pomáhá takové situace zvládnout? Když to víme, můžeme tyto návyky a kompetence posílit. Takže ano, snažím se zjistit a vyhodnotit, co se s dětmi děje. Vystudovala jsem kromě psychologie i historii a přemýšlím o dnešní době i v historickém přesahu – co si z ní odneseme, v čem nás poučí.

Jakým způsobem zjišťujete, jak se dětí cítí, když nemáte obvyklou možnost pozorovat je ve třídě?

Otázkami typu „S čím se potýkáš?“ a „Co ti funguje?“. Z toho je třeba vyjít. Někdy dětem připravím i dotazník, naposledy to bylo před Vánoci. U mladších dětí používám obrázky. Spíš než vymýšlet pro ně a za ně, jak se mají chovat, sleduji, jaké strategie chování děti samy našly a úspěšně používají. Některé děti mají účinnější zvládací mechanismy než jiné, nemají je třeba úplně zreflektované, ale dělají to, co se jim osvědčilo. Je třeba se na to podívat víc zblízka, popsat to a využít ve prospěch těch, které potřebují víc vedení.

Co tedy děti ve vaší škole trápí nejvíc?

Mění se to. Na jaře to byl strach. Snad poprvé současná mladá populace pracovala s emocí ohrožení. Teď je to spíš frustrace z omezení, hněv. U celkem velkého počtu dětí vidím teď také projevy velké únavy. Je to pro ně opravdu těžké období. Ale když se jejich strádání správně uchopí, může to alespoň u některých zvýšit odolnost, posílit do budoucna jejich frustrační toleranci.

Dají se při sledování účinných strategií vysledovat nějaké souvztažnosti? Za jakých podmínek děti spíš volí funkční strategie, jakou roli v tom hraje rodina nebo učitel?

Samozřejmě jde o takový mix vlivů. Je fakt, že se v této době ukázal význam učitele jako vzoru, blízkého člověka. Učitel, který s dětmi navázal vztah, je do velké míry dokáže motivovat a aktivovat i na dálku. Spousta učitelů teď vidí, jak jsou vztahy důležité, učí se to za pochodu. To, co možná někdy nebylo zřejmé ve třídě, kde žáci byli přítomní, byť možná jen tělem, nikoli duchem, je jasnější ve chvíli, kdy si žák vypne kameru. Učitele před obrazovkami znejisťuje, když mluví do „prázdna“ a žáci nereagují, což může mít daleko silnější efekt než nějaké školení o nutné aktivizaci. Je to terapie šokem. Snažím se na to, co se teď děje, dívat produktivně. Jaké poznání z těžkostí vyplývá, v čem nás to posune či osvítí.

A co rodina?

Některé děti si umí lépe organizovat svůj čas, dodělávat úkoly, jiné jsou na tom hůř, a tam je to určitě dáno i rodinnými vlivy. Na druhou stranu i v tomhle může učitel kompenzovat rodinu, pokud tam tyto návyky chybí. U některých svých malých klientů to vidím. Rodina moc nefunguje, ale učitel nebo asistent pedagoga se stává přirozeným podporovatelem dítěte.

Myslím, že učitelé se také začali učit pracovat s jinými mechanismy motivace než dřív. Dlouho mnozí považovali za jediný nástroj známku, ale teď hledají i jiné způsoby, jak dítěti dávat zpětnou vazbu. Tím spíš, že jim to doporučilo ministerstvo školství, což mi přijde skvělé. Učitelé i rodiče teď hodně řeší, jak děti motivovat. Někteří to dělají opravdu dobře. Dokážou jim vysvětlit, že odevzdaný úkol je něco jako splněný slib. Záleží samozřejmě na tom, zda dospělí jsou pro děti opravdovými vzory.

Jsou ještě nějaké další tendence, změny ve školním životě spojené s výukou na dálku, kterých jste si všimla?

Je méně jasné, kdy škola končí a začíná mimoškolní čas. Dřív byl žák ve škole dopoledne, ale po škole už o něm učitel nevěděl. Teď si učitelé se žáky píší, což se děje individuálně, tohle má velký vliv. Můj desetiletý syn odešle odpoledne paní učitelce úkoly a pak jí ještě napíše e-mail. Učitelé na naší škole také více zařazují procvičovací hodiny, třeba i s asistentem pedagoga, kde žáci dodělávají úkoly společně. Zároveň se stalo, že do výuky nahlížejí i rodiče, často jsou prakticky její součástí. Učitelé mají najednou i jiné diváky a posluchače, než na jaké jsou zvyklí. Je to jistě něco, co je může vyvádět z rovnováhy. Na druhou stranu si rodiče díky tomu uvědomují, jak náročné učitelské povolání je. Celkově vidím šanci v tom, že se různá prostředí dítěte více propojí a v jeho prospěch. Že sféry škola–rodina–kroužky budou méně oddělené.

Obracejí se na vás jako na školní psycholožku přímo i rodiče?

Někteří rodiče mě kontaktují jako školní psycholožku, jiní v mé soukromé praxi. Cítí potřebu rozvinout své rodičovské kompetence a dozvědět se, jak s dětmi pracovat, jak je motivovat. Tahle doba je vzdělávací příležitostí i pro rodiče. Když se dítě učí doma, rodič najednou vidí, že známky, které dřív považoval za tak důležité, mu v tom, jak ho namotivovat, moc nepomáhají. Mění vztah k hodnoticímu systému, který mu předtím přišel bezproblémový. Vidí třeba pokrok dítěte, kolik příkladů vypočítalo, a trojka mu řekne jen to, že je stále někde v průměru.

Jak vlastně pracujete v době distanční výuky?

Poskytuji online konzultace a také už jezdím do školy. Máme i případy dětí, které se propadají do subdepresivních stavů, objevuje se sebepoškozování, tyhle děti já musím vidět, přes obrazovku to není dost. Ve druhých třídách teď vedu program na podporu sociálně-emoční inteligence Druhý krok. Kromě práce s dětmi provádím i supervizi učitelů. Společně s nimi jsme dávali dohromady jednotná pravidla distanční výuky. V tomto procesu jsem fungovala jako mediátor. Mluvila jsem s pedagogy prvního i druhého stupně a s asistenty pedagoga. Sdíleli jsme společně příklady dobré praxe z první a druhé vlny online vzdělávání, zahrnuli jsme připomínky rodičů a vzešla z toho myslím dobrá pravidla, ve kterých se učitelé cítí komfortně.

Působíte v běžné české škole?

Není to výběrová škola, jestli se ptáte na tohle, i když na prvním stupni máme některé třídy s výukou montessori. Jsme na vesnici, část dětí je místních, část přijíždí z Olomouce. Mohu se tam potkat s celou škálou situací, různými typy dětí, cítím, že moje práce je užitečná.

Máte tři děti. Jaké strategie „přežití“ v době covidové jste si v rodině vypracovali?

Všechny nás, děti i dospělé, to učí, jak žít s omezeními a nemít věci úplně pod kontrolou, ani zdánlivě. Vzdát se té potřeby do velké míry život předvídat a kontrolovat, kterou jsme si vypěstovali. Trochu to pustit. Rozšířit svou komfortní zónu. Na jaře to byl šok, zažívala jsem silný pocit nestability, s tím jsem musela u sebe pracovat. Učí mě to pokoře, i mé děti. Vidím to i u svých klientů, mám teď mezi nimi hodně teenagerů. Vnímám, že pro ně slovo svoboda má najednou konkrétní obsah. Přes její nedostatek, když najednou nemáme možnost volby, se učíme svobodu ctít. Máme šanci si uvědomit důležité hodnoty.

A prakticky? Jak to jako rodina zvládáte?

Na jaře ještě školy mých dětí neměly online výuku, vše bylo nestrukturované a ony se v úkolech dost plácaly. Jako matka jsem školu v těch měsících dost suplovala. Ale teď od podzimu už to tak není, mají online hodiny, strukturovaný čas, je jasně dáno, co kdy mají odevzdat. Teď už mě to tolik nezatěžuje a vnímám, jak se děti taky osamostatnily. I na nich vidím, že se naučily rozvrhnout si dobře práci a další kompetence.

A co vaření? Slyšela jsem povzdechy rodičů „co pořád vařit?“

Ano, to sdílím se spoustou matek i některých otců - nakrmit pětičlennou rodinu po celý den není úplně legrace a zabere to dost času. Ale patnáctiletá dcera se naštěstí teď vaření chytla, shání si recepty, dokáže nám uvařit. Možná by se jinak do toho nepustila. Moje životní i expertní filozofie je, že když nebudeme tu situaci popisovat jen jazykem problémů, ale i příležitostí, prospěje nám to.

Zní mi to jako východiska pozitivní psychologie. Orientujete se profesně tímto směrem?

Ano, do velké míry s pozitivní psychologií souzním. Myslím, že umíme velmi dobře a šťavnatě vyjadřovat negativní emoce, ale nejsme si úplně vědomi toho, jak nás to ovlivňuje. Negativní vzorec opakováním posilujeme. Stejně jako ten pozitivní. Navíc jsem si doplnila vzdělání v oblasti koučinku SF – solution focused – což znamená zaměření na řešení. Jde o to, jak člověk čte svou situaci, zda vidí jen negativa, nebo i příležitosti, rozhoduje to, jak se k ní postaví. Svým postojem danou situaci modelujeme. Se svými klienty se snažím rozklíčovávat a posilovat to, co funguje. Někdy stačí změnit málo, aby celkový pocit a výsledek byl daleko lepší. Odolnost, schopnost poprat se s výzvou se každopádně musí pěstovat. Není to něco samozřejmého.

Mluvíte o příležitostech, které krize může nabídnout. Jaká vidíte naopak jednoznačná rizika?

Neustálé změny kurzu řízení epidemie, celá ta improvizace, zavádění opatření a jejich odvolávání v rychlém sledu, sliby, které se neplní – to vše učí mladou generaci, že neplatí dané slovo. Dostává se jí to pod kůži. Dnešní mladí lidé jsou hodnotově zmatení. Často jsou zavření v rodinách, kde kolují nejrůznější interpretace reality, neví, co si o tom mají myslet. Takové děti teď vídám, mají strach, doma běží pořád zapnutá televize a z ní se valí špatné zprávy, o kterých s nimi nikdo nemluví. K tomu sledují své oblíbené youtubery, jsou vystaveni různým vlivům, které nemusejí posilovat jejich hodnotovou orientaci. Naopak. Tady je podhoubí, které může zadělávat na budoucí problémy. Opět, vyrovnávací role a význam školy jsou v tomto ohledu obrovské. Učitelé a další dospělí, kteří působí ve školách, musí přistoupit na to, že jsou důležitými vzory chování. Je naší povinností táhnout děti nahoru. Máme za ně odpovědnost.

Mnozí rodiče řeší, jak odlepit děti od počítačů, mobilů a tabletů. A mají před sebou trpké dilema: jak být s dětmi zadobře, nevytvářet dusno, a přitom je ochránit od nezdravých návyků a závislostí.

Ano, i s tím se na mě teď rodiče obracejí. Jsou unavení – a čím víc, tím spíš podléhají frustraci. Mikroklima každé rodiny je odlišné, těžko se dává nějaká univerzální rada. Rodič to každopádně potřebuje někomu sdělit. Já jeho těžkosti chápu, jsem taky matka tří dětí. Snažím se soustředit na něj, objevit s ním zdroje jeho síly. Rodič může udělat jen takový krok, na který má sílu. Může dítěti říct „ve tři na internetu končíš“, ale musí to pak umět ustát. Během našeho rozhovoru si rodiče často sami ujasní, na co v dané chvíli mají. Jedna maminka si během sezení uvědomila, že potřebuje vyřešit sebe, své strachy, že cesta k lepší komunikaci s jejím dospívajícím synem jde přes posílení její rovnováhy, že nejdřív musí podpořit sebe. Je třeba ale uznat, že každý rodič, ale i učitel se na své úrovni a v rámci svých možností teď opravdu snaží. Tohle říkám každému, kdo se na mě obrátí: děláš to dobře, děláš to, jak nejlíp umíš.

Kateřina Lerchová vystudovala historii a psychologii na filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Pracuje na poloviční úvazek jako školní psycholog v Základní škole a mateřské škole Horka nad Moravou. Kromě toho má svou privátní terapeutickou praxi v centru Erbenka pro děti i dospělé a spolupracuje s Národním pedagogickým institutem v Olomouci – nabízí expertní služby pro jiné školy, které nemají školního psychologa.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.